Politika z obou stran

Petr Havlík, Bohumil Pečinka

Politický polosvět


Pečinka: Mám rád pojem polosvět, který v devatenáctém století vymyslel jeden francouzský spisovatel pro označení života v oblasti nacházející se mezi běžným světem a kriminálním podsvětím. Český politický polosvět začíná mezi lobbisty-nelobbisty, jejichž počet se v poslední době závratně zvyšuje.

Někde ve středu jsou tzv. kasírtašky, vyjednávající jménem politiků s podnikateli různé transakce. Na samé hraně jsou pak hoši s velkými auty a bodyguardy, kteří peníze do politiky posílají zásadně v kufrech.

Tato kapitola bude trochu „zbytková“, protože mnoho lidí a příběhů se nám prolínalo předchozím vyprávěním.

Pokusme se proto činnost lidí z polosvěta zařadit do kontextu. Začal bych podtématem sponzoring politických stran, což nás nutí vrátit se do začátku devadesátých let. Tys byl v roce 1992 odpovědný za volební kampaň ODS. Oslovil tě někdy někdo z politického polosvěta?

Havlík: Když jsme v roce 1991 zpracovávali projekt volební kampaně, vyšlo nám na tu dobu ohromující číslo kolem sta miliónů korun. Vymyslel jsem model, že si od banky vezmeme úvěr, za který budeme ručit budoucím volebním výsledkem a tomu odpovídajícími státními příspěvky, jak to předpokládal zákon o politických stranách.

Pečinka: Byla to jediná varianta financování?

Havlík: Jinou verzi nabídla politická skupina kolem místopředsedy Petra Čermáka. Vzpomínám si, jak za mnou přišel se slovy, že našel podnikatele, pro něž sto miliónů není žádný problém. Proč si prý půjčovat, když nás mohou sponzorovat, a jestli bychom s nimi nezahájili jednání. Následně uspořádal setkání v jednom paláci na Malostranském náměstí.

Hostitelé nám nejdříve se střechy domu ukázali krásy Malé Strany, pak nás zavedli do sklepa a při obědě se začalo diskutovat. Hlavním organizátorem byl jistý Čechokanaďan pan Urbánek, který tam ještě přivedl tehdejšího hlavního lidoveckého sponzora a podnikatele (a krátce i místopředsedu KDU-ČSL) Antonína Moravce a posledního komunistického ministra zemědělství Miroslava Tomana. Prostě svatá trojice.

Pečinka: Čermák ty lidi znal?

Havlík: Myslím, že nepříliš dobře, jen chtěl být u věcí, kde se bude rozhodovat o penězích. Hlavním organizátorem byl Urbánek, pozdější nájemce pražské Holešovické tržnice, který se tvářil, že pro něj nic není problém. Svým vystupováním, argumenty a pózami se prezentoval jako velkohubý hulvát. Myslím, že pořád nechápal, proč nejsem na prodej. Při odchodu jsem mu řekl, že není člověk mé krevní skupiny. Reagoval slovy, že ještě uvidíme, kdo je silnější.

Antonín Moravec byl spíše klidný, tichý a bylo vidět, jak moc mu jde o to, aby lidovci vstoupili do příští pravicové vlády a on získal pozice při odstátňování. Koneckonců Moravec byl ten, který rozpumpoval život v KDU-ČSL, přinesl tam první velké peníze a stál za prudkým vzestupem Josefa Luxe. Třetím v pozadí byl zkušený šíbr Miroslav Toman, jenž dobře pochopil, jak zhodnotit léta v komunistické exekutivě.

Při loučení jsem jim ze zdvořilosti řekl, že jim děkuji za námahu dát dohromady takový obnos, ale že ODS uvažuje trochu jiným způsobem. Na to Čermák reagoval slovy, že ještě nic není rozhodnuto a tak dobré nabídky by se prý neměly odmítat. Potom za mnou vyběhl na ulici a říkal: Rozmysli si to, tihle lidé jsou silní. Stejně o tom bude rozhodovat celé vedení ODS! Odpověděl jsem mu, že s těmito lidmi jsem se viděl naposled. Naštěstí si ODS na kampaň vzala úvěr u rakouské banky Creditanstalt.

Pečinka: Jakou protihodnotu „svatá trojice“ z Malé Strany chtěla?

Havlík: Debatu o protihodnotě jsem vůbec nepřipustil, protože z té sestavy se to dalo odvodit - přímou linku na budoucí vládu a privilegovanou pozici v době změny vlastnických vztahů.

Pečinka: Tihle lidé si ale nakonec své cestičky do politiky našli. Vedle toho, že byl Moravec sponzorem lidovců, ručil Občanské demokratické alianci směnkou za její dvaapadesátimiliónový dluh. ODA jej chtěla zlikvidovat průhlednou účetní operací, kdy směnku chtěla vyměnit za fiktivní know how jedné firmy pro obchodování se Střední Amerikou. Moravec ale směnku nezničil a v lednu 1995 vypukla první velká politická aféra, během níž byl Moravec nějaký čas ve vazbě. Stál také u pádu jedné soukromé banky.

Urbánek se později hodně sblížil s Petrem Čermákem, a když v roce 1993 několikrát nebylo v ODS na platy, exportoval je do hlavní kanceláře přímo v kufříku.

Toman zase za svůj vzestup vděčí dobrému lobbingu vůči ministerstvu zemědělství, kde získal silný vliv. Jeden z jeho synů byl dokonce náměstkem pozdějšího sociálně demokratického ministra. To jsou tedy jednotlivé příběhy. Nebylo ale něco vadného systémově? Proč první polistopadová garnitura tak podcenila způsob financování politických stran? Strany přece byly bez tradic, nemovitostí a peněz. Už tím byly vháněny do náruče týpků z polosvěta.

Havlík: Tehdy jsme preferovali anglosaské modely financování, které vycházejí z toho, že na různých večírcích oslovuješ podobně naladěné příznivce a oni ti přispívají. Tyhle postupy ale byly nereálné. Pumpovat stát o větší peníze se nám v naší pravicové pýše zdálo příliš slabošské. Když říkáš lidem, že mají vzít život do svých rukou, a sám děláš pravý opak, je to docela schizofrenní. Vzít si úvěr u banky se nám v roce 1992 zdálo dobrým kompromisem.

Pečinka: Jenom bych připomněl současný model financování politických stran. Ročně dostávají 900 tisíc korun za poslanecký a senátorský mandát, 250 tisíc za křeslo v krajském zastupitelstvu, jednorázově 150 korun za hlas získaný ve volbách do Poslanecké sněmovny, a navíc příspěvky na činnost. Většina z těchto plateb začátkem devadesátých let neexistovala a politické strany dostávaly jenom částky za hlasy ve volbách. Neskončilo to nakonec jako všechny politické děje ve střední Evropě - přitulením se ke státu? Podle politologa Petra Robejška je poměr dotací státu v rámci stranických rozpočtů jeden z nejvyšších v Evropě.

Havlík: Tuhle situaci si vynutila veřejnost po sérii sponzorských skandálů koncem roku 1997. Mezi námi: všechny ty aféry nevidím ani tak jako systémovou chybu, ale selhání určitých lidí. I kdyby byl příspěvek sebevětší vždycky tu budou lidé nabízející provize za státní zakázky.

Pečinka: Na druhou stranu je třeba říct, že různé druhy státních příspěvků pokryjí běžnou činnost, ale když přijdou volby do Poslanecké sněmovny náklady narostou do stovek miliónů a do hry opět vstupují jednání ve sklepech malostranských paláců.

Havlík: Osobně bych si hodně sliboval od přechodu z dnešního, poměrného systému, kde se volí kandidátka politické strany, na většinový systém ve stylu Velké Británie nebo Francie. Voliči zde kandidáty vybírají v malých obvodech a potom musí odevzdat uzávěrku volební kampaně. Současně existuje volební soud, jenž může údaje přezkoumat. Zjistí-li se podvod, může zvolený poslanec přijít o mandát.

Pečinka: Otázkou není, jestli volební soudy fungují v Británii nebo Francii, ale jestli je to vhodné pro Českou republiku. Na základě svých zkušeností s českými úředníky a soudci tvrdím, že by to bylo okamžitě zneužíváno k povolebním změnám poměrů sil.

V listopadu 2004 jsme byli svědky například rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zrušení senátních voleb v jednom pražském obvodu. Formálně se o tomto rozhodnutí dalo diskutovat, ale ve všech ohledech bylo v rozporu s elementární spravedlností. V systému, jak jsi ho naznačil, by podobných pokusů po volbách byly desítky, což by mohlo ochromit celý politický systém.

Už vidím, jak po regulérních volbách nastává druhá fáze volebního procesu, kdy se strany přetahují se soudy o mandáty. To je nejspolehlivější cesta k chaotizaci demokracie. To už raději sponzorské skandály, které mají své viníky, svůj začátek a konec, než toto. Zase se ptám: kdo bude hlídat hlídače?

Havlík: Tento volební systém je ale transparentní. Pokud by republika byla rozdělena na 200 obvodů, půjde o území, kde se lidé skutečně znají, a kandidáti se pohlídají mezi sebou, včetně účetních uzávěrek.

Pečinka: Nemám nic proti většinovému systému, naopak, ale tento typ volebního soudnictví mi nahání strach. Pojďme nyní o politický stupeň níž, na kraje a obce. Řeknu to natvrdo: mám pocit, že obecní a krajští zastupitelé přestávají být politiky a stávají se prodlouženou rukou stavebních firem. Máš také dojem, že jejich vliv na politiku progresívně vzrůstá?

Havlík: Je to evidentní. Opravdu velkých státních zakázek je stále méně. Výběrová řízení také končí způsobem, že tři velcí hráči se dohodnou a rozhodí si zakázky. Kdo u toho nebyl od počátku, už nemá možnost naskočit do vláčku, kde se rozhoduje o desítkách miliard korun.

Pečinka: Dá se to zformulovat tak, že po éře majetkových přesunů na centrální úrovni se podnikatelský zájem přesunul na radnice?

Havlík: Pokud se bavíme o stavebních zakázkách, zcela určitě a nemám na mysli jenom údržbu, ale kompletní proměnu měst a obcí. Vezmi si jenom boom supermarketů, na němž se přiživily stovky lidí. Nejde o to, zda prodejní haly bude stavět firma X, nebo Y, ale o celou procesní fázi přípravy projektu.

Nechci říkat, že všichni jsou zkorumpovaní. Jenom velmi málo statečných ale dokáže odolávat tlakům investorů, dodavatelů a budoucích nájemců. Buldozer se rozjel a poptávka po městských plochách ještě neskončila. Někdy se mi zdá, že se poptávka uměle vyostřuje, což zvyšuje cenu i různé navazující „bonusy“ pro kdekoho kolem. Je to svět, do něhož nemáš moc šancí vidět. Většinou se odehrává v rutinní šedi, z níž občas vypadne skandálek, ale to je asi tak všechno.

Pečinka: Například když si starosta jedné pražské městské části koupí byt za osm a půl miliónu a hypotéku má jen na dva a půl miliónu korun.

Havlík: A zrovna starosta městské části, která se v posledních letech velmi dynamicky rozvíjí, kde se realizovalo několik developerských projektů a další jsou na spadnutí. Dokud bude mít stát a samosprávy stále tolik majetku, do té doby budou trvat pokusy ovlivňovat jeho rozhodnutí o prodeji. Je to pořád stejný příběh o odstátňování. Až se stanou vlastníky konkrétního území konkrétní osoby, naloží s ním jinak než úředník nebo zastupitel obecního úřadu.

Pečinka: Je to paradox, ale hospodaření s veřejnými penězi hodně zatemnily peníze z Bruselu. Na radnici například přijde firma a řekne: když nám necháte postavit toto a toto, seženeme z Bruselu na padesát procent financí. Mnoho starostů, když vidí, že mají dostat něco zadarmo, odhazuje dlouhodobé priority rozvoje měst a začínají stavět dotované nesmysly. Jako v dobách komunismu.

Havlík: Evropské peníze se staly prostorem pro nejrůznější čaroděje, kteří s nimi umějí neuvěřitelně kouzlit. Problematičtější je, že sami obecní politici a úředníci nevědí, co je možné a žádoucí. Kvůli tomu si najímají externisty, kteří jim říkají, co a jak dělat s veřejnými penězi.

Přestav si, že takový investor nebo developer přijde na radnici a řekne: mám takový a takový návrh a umím ho třeba i zafinancovat. Je to pro vás přijatelné? Na radnici mu často odpoví: jo, to postavíme, ale dohodnout se musíte s těmi a těmi dodavateli a konzultanty. Rozumíš, s lidmi úplně mimo veřejnou sféru!

Pečinka: Mohl bys být trochu konkrétnější?

Havlík: Jedna opravdu velmi významná městská zakázka, která navíc splňuje podmínky veřejného zájmu, včetně předpokládaných dotací z fondů Evropské unie se stane pro příslušné úředníky velkým soustem. Město si proto najme externí firmu, která začne poptávat dodavatele a formulovat podmínky tendru. Ukáže se, že na domácím trhu splňují podmínky maximálně dvě společnosti, přičemž podmínkám pro financování z prostředků EU vyhovuje jen jedna z nich. Tuto společnost pak navštíví bezejmenný „poradce“, mluvící jménem vedení města a používající tajemný plurál my.

Ten člověk říká: my si přejeme, abyste utvořili dodavatelské konsorcium, v němž bude zastoupena ta a ta firma. Na otázku jaká má být její role se jim dostane odpovědi, že to není důležité, že budou pouze vybírat subdodavatele a zajišťovat styk s klíčovými lidmi z vedení města. Nejzajímavější je, že se k odhadované ceně přidá navíc třicet procent, mající údajně pokrývat „vícenáklady.“

Pečinka: V Americe se něčemu takovému říkalo „racketeering“, tedy česky vyděračství.

Havlík: No, ano. Nejhorší na tom je, že se tak děje mnohdy i za zády politiků, protože řada z nich nemá nejdůležitější rozhodovací pravomoci pod kontrolou a doplácí na to, že občas poskytují různým dobrodruhům bianko šeky.

Pečinka: A z těch „vícenákladů“, o nichž jsi mluvil jsou placeni i politici?

Havlík: To ponechám na fantazii čtenářů.

Pečinka: Organizují tyhle transakce typy, jimž se pracovně říká „kasírtašky“?

Havlík: To jsou přesně oni. Tyto skupiny mají svůj uzavřený a vyvolený okruh. Jeden s nápadem přichází a druhý potravinový řetězec definuje. Nebudu jmenovat konkrétně, ale v Praze je jeden velký developer, který úplně zdeformoval trh. To už snad není ani polosvět. Jestli radnice řekne, že podmínky v souladu s územním plánem a rozvojem města mají určité parametry, musí to platit pro všechny. Ne že jedna jde mimo cenovou mapu a získává pozemky za desetinu ceny.

Pečinka: Hitem posledních sezón jsou stavby na splátky. Stavební firmy přijdou na radnice a řeknou: my od vás žádné peníze nechceme, postavíme vám stavbu hned a vy nám ji budete postupně splácet. Opět to vede k tomu, že se mnohdy stavějí úplné, ale úplné nesmysly, za něž by město jinak nedalo ani korunu.

Havlík: Stále větší procento obcí se dostává do finančních obtíží a není schopno splácet ani úroky z úvěrů. Velmi málo také funguje kontrola těchto rozpočtů. Ministerstvo financí se nemůže tvářit, že jich to netýká, protože dluhy obcí se započítávají do celkového dluhu veřejných rozpočtů a podle toho je hodnocena celá Česká republika.

Pečinka: Největší nebezpečí vidím v tom, že tento druh „bezbolestného“ zadlužování podvazuje každý příští pokus o nezávislou politiku. Strana X pak jde do voleb, převezme otěže a najednou zjistí, že může hýbat maximálně s pěti procenty rozpočtu. Zbylých pětadevadesát procent jsou jenom povinné výdaje a splátky úvěrů. Tím umírá politika do hrobu dána, siroty po ní zůstaly. Politik se totiž mění v úředníka, který jen automaticky rozděluje peníze do předem určených kolonek.

Havlík: Úplně nejdražší je, když se projekty financují obligacemi a dluhopisy. Souvisí to s tím, že politické garnituře chybí víra v dlouhodobé politické angažmá. Chybí tu definice širší vize, a tak se politika kouskuje na jednotlivosti. Je to jako puzzle, jež nikdy nesložíš.

Pečinka: Pojďme přejít na jednu oblast, která se také převážně odehrává v politickém polosvětě - lobbismus. Ve Spojených státech je to rozšířená profese, sloužící organizovaným zájmovým skupinám k tomu, aby mohly své názory zprostředkovat zákonodárcům. U nás je lobbismus něco na okraji - je i není, a hlavně se o něm nemluví.

Pro mě symbolem lobbistů jsou vometáci v oblecích s podvodně získanou kartičkou Press na klopě, kteří korzují v předsálích Poslanecké sněmovny a sem tam něco sdělují politikům. Jak vidíš tuto aktivitu u nás?

Havlík: V angličtině lobby znamená chodba. Tam v minulosti američtí poslanci jednali s lidmi, kteří jim tlumočili názory určitých společenských skupin.V Británii a Spojených státech jsou ale tito lidé řádně registrováni v parlamentu. Také jsou místně příslušní ke konkrétním politickým skupinám, takže se o nich ví a oni musí dělat velmi transparentní politiku formou seminářů, přednášek a vysvětlování. Důležité je, že mají plnohodnotný mandát a jsou regulérní součástí politické hry.

V Česku to neumíme ani pojmenovat, ani uzákonit. Jde spíše o tolerovanou a neukotvenou aktivitu někde na okraji a označení vometák není vůbec špatné. Rozměr nemravnosti této aktivitě dávají používané metody. K nejbanálnějším z nich patří různé formy korupce - od těch nejsměšnějších, jako je zájezd do zahraničí, přes barterové obchody až po přímé podplácení.

Aby to vyznělo srozumitelně. V byznysu platí, že v soutěži s ostatními je nutné získat konkurenční výhodu. Musíte mít dobrý produkt a projekt, ale i dobré informace o trhu a konkurenci. Je vhodné mít dobré vztahy s klíčovými osobami. Pokud se ovšem nejde nad rámec toho, co lze považovat, nejen za možné, ale i korektní a slušné, aby se nešlo do kolize s veřejným zájmem.

Pečinka: Myslíš tím jen dodržování zákonů?

Havlík: Můžeme mít sebelepší zákony, dokonce dokonale vymáhat právo.Dokonce můžeme vyhlašovat protikorupční kampaně, ale to samo o sobě nestačí. Nejdůležitější je vědomí, co lze a nelze. Je to citlivá hrana pro nepsaná pravidla hry. Kdo chce na trhu dlouhodobě zůstat s dobrým jménem, nemůže nerespektovat základní etické normy podnikání.

Začíná to rukoudáním, ústním slibem a končí úspěšným projektem. Je to důležitější než stostránkové smlouvy. Začínám mít pocit, že se to už daří, ale vůbec si nejsem jist, že k tomu přispívají naši politici. Spíše začíná fungovat samočistící mechanismus v uzavřených podnikatelských prostředích. Začíná se vědět, kdo hraje fér a kdo fixluje.

Pečinka: Českým specifikem je myslím prolínání rolí. Splývá tu lobbismus, politické konzultantství a public relations. Na Západě to jsou tři oddělené činnosti, s jiným zaměřením a profesními kritérii.

Havlík: Ještě bych k tomu přidal profesi krizový manažer. Tito lidé se také rádi stávají součástí nějakého podnikatelského projektu. Potom už vůbec nepoznáš, v jaké roli s tebou dotyčný zrovna komunikuje. Žasnu nad tím, jak se někteří angažují v deseti kauzách současně, a navíc v nich hrají čtyři různé role. Oni už prodávají jen samotné jméno a žijí z toho, že mají padesát vizitek a určití lidé jim jdou na ruku.

Jsou zvyklí na zvláštně klipovitý způsob komunikace - cvak, cvak, cvak, za hodinu tři až šest tisíc korun. Hotovo. Nenazývám je vometáky, to jsou jejich podřízení, ale univerzály. Ideální pro tyto hochy je měsíční paušál. Takto fungují i některé velké firmy při přípravě privatizace velkých podniků a to často bez ohledu na výsledek. Nabídka univerzálů mívá někdy i agresivní podobu typu: okamžitě vykliďte pole, nebo vás zítra v novinách znemožníme. Nejnebezpečnější praktiky v těchto bojích používají ti, kteří mají své informace z policejních a zpravodajských zdrojů a do finále operace zapojí dobré motivované kamarády z médií.

Pečinka: Znáš nějaký příklad podobného propojení?

Havlík: Jeden z klíčových manažerů nejmenované televize zároveň externě spolupracuje s významnou lobbistickou skupinou, kde je šéfem velkého projektu. Tato skupina je současně zadavatelem televizní reklamy a má zásadní zájem ovlivňovat její politiku, například ve zpravodajství. To už je vrchol nemravnosti.

Ptám se: na co si to, kluci, hrajete? Tak si udělejte živnost na konzultantskou činnost a vydělávejte na volném trhu. Proč ale chodíte s vizitkou televize, a ještě pracujete pro soukromý byznys?

Pečinka: Pak je tu ještě jedna specifická odrůda - politikolobisté. V době, kdy byl Josef Zieleniec senátorem zabývajícím se zahraniční politikou, byla jeho lobbistická firma oficiálně registrovaná v Bruselu. To mu nevadilo, aby o něco později společně s českou pobočkou Transparency International nepropagoval zákon o střetu zájmů.

Havlík: Ještě než byl Zieleniec zaregistrován jako lobbista, uzavíral poradenské smlouvy s privátními i polostátními podniky typu: budete-li něco potřebovat v Bruselu, jsem vám k dispozici. Za odměnu mi budete dávat měsíční paušál, řekněme dvě stě tisíc korun. Jinak řečeno, jsem člověk se jménem, dejte mi dvě stě tisíc a budete mít lepší zítřky anebo také ne. To je vaše riziko. Přesně podle zásady hloupý, kdo dává, a hloupější, kdo nebere.

Pečinka: Jakou cestu považuješ za otevřenější?

Havlík: Někdo má projekt a potřebuje určitou službu, řekněme analýzy situace, návrhy dalších postupů a strategie. Nejsolidnější je si říct: bude to trvat pět měsíců, průběžné náklady budou takové, ale později budou odečteny od celkové provize. Nicméně až ve chvíli, kdy se projekt realizuje. Tím se riziko dělí na obě strany. Navíc je to korektní i pro investora. Říct si: dejte mi peníze, nevím, jak to dopadne, ale můžete říkat, že jsem váš kamarád, je hrozné.

Pečinka: Různé generace lobbistů byly fixovány na různé politické garnitury. Průběžně jsme o tom mluvili, ale mohli bychom si to v krátkosti ještě projít?

Havlík: Nevím, jestli je to česká zvláštnost, ale opravdu nejbližší lobbisté mají k politikům tak blízký vztah, že připomínají milence a milenky. O politicích často vědí víc než jejich rodinní příslušníci. Tento druh závislosti má tak fatální rozměry, že rozhoduje o bytí či nebytí jednoho nebo druhého.

Dnešní lobbisté jako Dobrovský nebo Chudomel, vzešli z řad Občanského fóra, později Občanského hnutí. Pak přišla raná éra Václava Klause. Na něj měli hodně vliv lidé z podniků zahraničního obchodu. Ještě před Zemanem se vrátila do hry Havlova parta, která se sdružila do diskusní skupiny Lípa.

Míchaly se tu různé typy - staří hráči z Občanského fóra, poražení hoši z Klausovy vládní koalice, Bakalova Patria Finance, havlovské křídlo v ČSSD typu Jana Mládka a Petry Buzkové. Z těchto zájmů vykrystalizovala i minulá bankovní rada centrální banky. Když se začaly likvidovat nebo prodávat banky, distribuční a vodárenské společnosti, byli tito lidé u toho. Dočasně je pak převálcovala skupina kolem Miloše Zemana.

Pečinka: Mluvíš o Šloufově skupině?

Havlík: Přesně, ale i mezi šloufovci a Lípou došlo k určitému propojení. Ukázkou je „sňatek“ bývalého předsedy ODA Pavla Bratinky a posledního předsedy Socialistického svazu mládeže Martina Ulčáka. Na jedné straně vypjatý antikomunista z katolické rodiny, na druhé mladý komunista. Na tom příkladu vidíš, že lobbista nemá žádné zábrany a byznys je mu vším. Protože ty lidi osobně znám, věřím, že najdou logické zdůvodnění. Asi něco ve stylu: zahoďme předpojatosti, ať země vzkvétá.

Pečinka: A Miroslav Šlouf?

Havlík: Určitě byl jedním z nejchytřejších tahů Miloše Zemana, když potřeboval jít nahoru. Současně jeden z jeho nejméně promyšlených kroků v době vládnutí. Kdyby to Zeman uměl oddělit, nemusel tak teatrálně odcházet a ustál by i prezidentskou ambici. Šlouf byl cenný jako neviditelná dvojka vzadu. Když byl ale vykopnut jako „náčelník lobbistů“ ve vládní Strakově akademii neustále se to Zemanovi vracelo jako bumerang.

Kolují celé legendy, jak Šlouf a jeho poradci organizovali všechno možné. S odstupem času jsem přesvědčen, že to bylo hodně účelově démonizováno. Cesta na Rusko existovala už před Šloufem. Daleko významnějším hráčem v tomto směru byl Grossův chráněnec a bývalý pracovník Omnipolu Musela, prodávající zbraně všude po světě. Své nadstandardní vztahy k Rusku měl i Havlův pozdější lobbista Marián Čalfa a polovina Karlových Varů.

Pečinka: Co Vladimír Špidla?

Havlík: Zvláštní člověk. Poté, co se v roce 2001 stal předsedou ČSSD, účelově se do něj zamilovala havlovsko-lípovská linka. Hlavní sekáči se ale tehdy seskupili kolem Stanislava Grosse. Špidlu si takticky udržovali, protože věděli, že na instalaci Grosse potřebují ještě trochu času. Mimochodem, když jsem zmínil Muselu z někdejšího Omnipolu, měli bychom říct totéž o vazbách dalšího obchodníka se zbraněmi, Richarda Hávy, na předsedu lidovců Miroslava Kalouska. Jak už jsem několikrát říkal, tak hoši a dívky z podniků zahraničního obchodu měli ovlivňování v genetickém vybavení.

Kdybychom zůstali u linky lobbistů, myslím, že nejkonkrétnější cíle a záměry měla skupina kolem Stanislava Grosse. Sféry vlivu si dokázali vymezit ve dvou kategoriích. Jeden jejich zájem směřoval na polostátní firmy, z nichž šlo získat stálý zdroj příjmů za nějaké konzultační služby. Druhý na firmy s podílem státu, kde byl na dosah finální prodej. Gross byl v tomto smyslu ideální spoluhráč.

Pečinka: Nyní se dostáváme ke jménu premiéra Jiřího Paroubka. Musím říct, že se trochu obávám toho, že dlouhá léta pracoval jako ekonomický konzultant a svým způsobem z polosvěta vzešel.

Havlík: Velkou výhodou Paroubka je, že je normální a dospělý. Špidla nesplňoval to první, Gross ani jedno. Přichází člověk, který si udělal úvahu: stojí mi za to, abych vyhověl lobbistům, nebo je dnešní situace životní šancí, jak si zadělat na dlouhodobější politickou kariéru? Připadá mi, že preferuje to druhé.

Na druhou stranu se mi zdá, že se příliš drží své staré pražské party, čehož důkazem je i jmenování Vítězslava Jandáka ministrem kultury nebo jeho návrh na post velvyslance v Rakousku pro bývalého pražského primátora Jana Koukala. Popřípadě spolupráce s bývalým radním Michaelem Hvížďalou. I kdybychom se u něj dočkali kostlivců z minulosti, pravděpodobně nebudeme svědky takových trapností jako se Stanislavem Grossem.

Pečinka: A nakonec tu máme stínového premiéra Mirka Topolánka.

Havlík: Viděl bych to ve dvou rovinách. Zaprvé jsou kolem něj viditelní a ještě ne třicetiletí hošíci v čele s Markem Dalíkem. Tomu „dvoru“ upřímně nerozumím. Moje poznámka, že klíčoví lobbisté se v určitém okamžiku dokonce stávají partnery politiků, v případě Dalíka platí absolutně. Je tím typem, co má dokonce bianko šek říct to či ono jménem Topolánka.

Chápu, že každý „big boss“ musí mít svůj tým a rozdělovat role, aby se nezahltil. Otázka je komu, kdy a jak. Společné prožitky, zájmy a vazby mezi oběma jsou zásadní a limitní. Ze strany Topolánka to považuji za velmi riskantní hru, do níž zatahuje celou ODS.

Jinou věcí je, že okruh lidí z velkého byznysu začal do Topolánka projektovat svoje neukojené zájmy. Mám obavu, že „bodrý Mirek“ si neuvědomuje míru rizika, když říká, co a jak po volbách bude. Občas slyším, kdo by měl být kupcem na ten či onen podnik. Rovněž registruji, že pro určité lobbisty kolem Grosse by se Topolánek mohl stát novým náhradním řešením.

Bohumil Pečinka