Politice jsou málokdy přisuzovány ctnosti. Nelze jí však upřít smysl pro kouzlo paradoxu. O tzv. evropské ústavní smlouvě bylo mnohokrát napsáno, že se jedná o projekt vzešlý z díly francouzských stoupenců federální Evropy v čele s předsedou konventu Giscardem d'Estaignem. Paradoxně však právě francouzská politická scéna a veřejnost jsou ve věci euroústavy zřejmě nejvíce rozpolceny. Názorový rozštěp je veden nejen dle stranických linií, ale též napříč nimi. Rozpolceni jsou socialisté i pravicový neogaullisté z UMP. Především díky tomu, že kauza euroústavy dělí na dvě části vládnoucí socialistickou stranu i její vedení (předseda socialistů Hollande je pro ústavu, zatímco místopředseda Fabius vede tábor tzv. "non-socialiste"), je právě ve francouzském kontextu debata o ústavě barvitá. Legitimně zaznívají argumenty pro i proti, i když jejich obsah je mnohdy zarážející. Promítají se do nich všechny rozpory tohoto dokumentu i politického ovzduší, jež okolo sebe dlouhodobě vytváří.
Francouzské dilema
Francouzští voliči budou - na rozdíl od těch španělských, kteří dle zveřejněných průzkumů většinou přiznávali, že neznali obsah ústavy jako takové, ale svým hlasováním vyjadřovali kladný postoj k EU - na konci května rozhodovat pod vlivem debaty, která byla na první pohled skutečně vedena o liteře ústavy a jejích eventuelních dopadech. Dopadech ovšem na situaci Francouzů, nikoli Evropy a "Evropanů", jejichž éru měla ústava dle představ federalistů odstartovat. Francouzští politici a veřejnost tak potvrzují, že přirozenosti je stále bližší košile nežli kabát. Jaké však jsou argumenty obou názorových pólů?
Ještě na počátku března průzkumy listu Le Figaro naznačovaly, že s ústavou by mohlo sympatizovat až 60 % respondentů, kteří byli skutečně rozhodnuti k referendu jít (až 20 % s účastí váhalo). Téměř čtvrtina sympatizantů se domnívala, že evropská ústava pomůže zachovat a posílit model "sociálního státu", zřejmě s ohledem na podstatná ustanovení Charty základních práv, která garantují mj. nepominutelnou roli odborů a kolektivního vyjednávání. V opačném gardu tak potvrzovala obavy kritiků z řad konzervativců a liberálů, jež zaznívaly napříč Evropou.
14. dubna vstoupil do kampaně pro ústavu televizní debatou s osmi desítkami mladých lidí prezident Chirac, který tak reagoval na fakt, že podpora ústavy začala klesat. 11 dní poté ale indikoval paradoxně průzkum agentury BVA i jiných institutů, že by proti dokumentu hlasovalo až 58 % Francouzů. Mezi lidmi do 35 let, kde předtím mírně převažoval souhlas a na něž se prezident obracel primárně, se "nůžky" přesmykly do opačné polohy. Většina odpůrců teď cituje obavy "non-socialiste" z toho, že euroústava francouzský sociální stát naopak zničí. Posílila by totiž významně pravomoci Komise a Evropské centrální banky při kontrole dodržování konvergenčních kritérií jednotné měny a při postupném sbližování hospodářských politik.
Obsah francouzské debaty naznačuje, že euroústava může přinášet jak vítězství nadnárodního socialistického korporativismu, tak pravý opak - liberalizaci pohybu všeho (včetně pracovních míst a služeb i tam, kde trvají omezení) a zničit tak posílením konkurence pracovní i výrobní příležitosti v zemích, které se začínají vážně obávat o vysoký ekonomický a sociální standard, na nějž byly v ES/EU zvyklé. Tím ale rozpory nekončí. Francouzská pravice (a zdaleka nejen ta extrémní) se spolu s drtivou většinou voličů, kteří by hlasovali "ne", obává, že deklarovaná reforma institucí (po níž volala při přípravě ústavy v evropských strukturách i Francie) přivede do EU Turecko. Ani euroústavní apel na evropskou solidaritu tedy neodstranil obavu jednoho státu z jiného, který navíc ještě ani není členem EU.
Janusovská maska na tváři "nové Evropy"
Francouzský případ dodává nové dimenze debatě o tom, co euroústava vlastně je a proč je nám, členům EU, nabízena, nota bene jako dokument, u nějž (jak představitelé evropských institucí přiznávají) není připraven žádný havarijní plán pro alternativu, že by jej odmítla země, která mu nejvíce pomohla na svět.
Francie, historicky zvyklá na poněkud monistickou koncepci státu, příliš nesdílí obavy, že euroústava založí evropský superstát. Francouzským voličům není až tolik proti mysli, že v duchu Tocquevillovského "byrokratického centralismu" jako "zdegenerovaného" stádia demokracie (zejména té evropského střihu) dalším převáděním pravomocí na evropskou úroveň odvádí politiku a rozhodovací proces ještě dále od občanů, kteří mohou být s tímto stavem i vcelku spokojeni, pokud se nesáhne na jejich jistoty. Neznepokojuje je příliš ani to, že je výsměchem liberálním postulátům, které hlásají, že aby byl nejvyšší zákon respektován, musí poskytovat jasné, ale minimalistické vodítko. Tento dokument má být ústavní smlouvou, snaží se však být kvalitativně i kvantitativně všeobjímající. Také francouzští zástupci v evropských institucích se proto přidávají k anonymním hlasům, které občas proskočí v "kuloárech", a snaží se přesvědčovat odpůrce, že to s její implementací přece nebude až tak horké, ve sjednocující se Evropě přece nikdy příliš neplatilo, že co je psáno, to je dáno. Současně však zmateného voliče "masírují" tvrzením, že bez ústavy EU zkolabuje. Ten, na jehož hlasu v referendu bude záležet, tak logicky dospívá k závěru, že v tomto sporu o EU snad ani příliš nejde, jde o to, co mohou ztratit či získat jednotlivé členské státy.
Může být proto velmi pravdivý názor, že provoz EU nenaruší ani tak absence této ústavy jako její přítomnost. Může totiž vést naopak k desintegraci stávajícího Společenství, a to jak konkrétním obsahem (státy eurozóny budou např. hlasovat v měnových a hospodářských otázkách na vlastní pěst, bez ostatních členů), tak politickými důsledky, které se projevují už nyní, navzdory tomu, že ještě nevstoupila v platnost. Vzrušená debata o ní odhaluje slabost projektů evropské solidarity a myšlenky. Euroústava se totiž stává v jednotlivých státech nástrojem vnitřní politiky, "dvouúrovňové hry", v jejímž rámci národní politická aréna nezaniká ve prospěch té evropské, protože evropské problémy se stále znovu stávají "národními". Jednou z otázek, která francouzské diváky v debatě s prezidentem zajímala nejvíce, bylo konec konců to, zda v případě neschválení ústavy Chirac odstoupí. Francouzské referendum tedy nebude jen o euroústavě, ale i o prezidentovi, jak se ve Francii stalo již jednou při schvalování Maastrichtské smlouvy.
Různé potíže ratifikačního procesu navíc odhalují, že zatímco by si v jeho rámci měly být dle litery práva (i samotné euroústavy) všechny členské státy rovné, některé jsou si bezpochyby rovnější, což opět sype písek do soukolí hladkých vztahů v rámci EU a odkazuje "ideály" do patřičných míst. Přízrak francouzského "ne" nevyvolává hrozby, že by tento stát byl z EU vyloučen (jako je tomu u jiných "neposlušných" členů EU), ale naopak úvahy, co s dokumentem dál. Bývalý prezident a předseda Konventu d'Estaign tak má stále dost prostoru emocionálně přesvědčovat voliče, že Francie nesmí zahodit jedinečnou příležitost budovat zcela novou Evropu, založenou na nových principech. Autor kontroverzní knihy Znečištěný pramen John Laughland by zřejmě podotknul, že tato slova už v Evropě byla kdysi slyšet, snad před 65 lety.
Symbol budoucnosti nebo přízrak?
Co tedy (nejen) francouzská debata o euroústavě odkrývá, krom toho, že ještě více zamlžuje i tak základní otázku, zda se jedná o noční můru euroskeptiků, nebo naopak nepřítele eurooptimistů? Snad lépe než v jiných kontextech naznačuje, že dokument, který podle jedněch říká i mění vše a podle jiných nic, je především zvláštním plodem evropské kontinentální varianty demokracie, která podobnými způsoby opakovaně "pokouší" vlastní rovnováhu. Demokracie, která si libuje v exaltovaných umělých konstrukcích, jež přesahují individuum (stát), a požadují po něm pouze realizaci "historické nutnosti". Není to styl demokracie dle představ "kosmopolity" Kanta, konzervativce Tocquevilla, ani amerických pragmatiků, ale spíše francouzských sanculotů. Dokument vzniklý v duchu nutnosti a konstrukce (a proto logicky složitý) je "shora" předkládán bližšímu zkoumání voličů, od nichž je vyžadován souhlas a dál už nic. Jediná šance spočívá v tom, že odhalí (stejně jako televizní "duelanti" prezidenta Chiraca), že "král je nahý" či že jeho šat má velmi podivný střih. To může být bezesporu pozitivní. Nejen ve francouzském sporu o euroústavu však voliči nerozhodují příliš "evropsky", ale podle vášní a témat, která zmítají jejich vlastními politickými scénami. Euroústava tak může hrát roli příslovečného džina v láhvi, který podemílá nejen EU samotnou, ale bohužel zasévá nejistotu i do řad jednotlivých členů. Ctižádostivý projekt v řadě států vyvolává zasuté "kostlivce" jejich vlastních demokracií. To neplatí jen pro Francii, kde se pod jejím vlivem náhle objevují protekcionistické až xenofobní vášně, vzpomínky "bonapartismu" a nepřekonatelná slabost pro státní socialismus. Zemi, kde komunistická strana svolává internacionalistické sněmy, zase může politická debata o sporném dokumentu postavit před nebezpečné dilema: buď přijmout eurostát podle euroústavy, nebo se obávat jiných, stále živých a po politické moci pokukujících "vědeckých" idejí a ideologií.
Evropská politika si někdy libuje v až směšných paradoxech. "Demokracie v Evropě" je však historicky křehká svým sklonem zotročovat ve jménu blouznivých ideálů, které je nutné realizovat za každou cenu, dobrovolně či s donucením. Je třeba dát pozor, aby už započatá hra s opakováním starých chyb, neproměnila komedii v jiný žánr.
Petra Kuchyňková Autorka je analytička CDK Osobní stránky
