„Sociální“ euroústava vs. právo

Jiří Kinkor

Centrum pro ekonomiku a politiku

Dvě členské země EU návrh euroústavy odmítly a jakékoli pokračování v její ratifikaci je samozřejmě nesmyslné. Nelze očekávat, že národní či nadnárodní politické mašinérie napříště vyprodukují zásadně jiný text, neboť ideje, které tato ústava ztělesňuje, rozhodně nejsou mrtvé, jsou hluboce zakořeněny a budou obsaženy v jakémkoli textu, který z evropského intelektuálního prostředí vzejde.


Souhlasím s kritiky euroústavy, kteří argumentují, že neexistuje (a ještě dlouho existovat nebude) dostatečně kulturně a hodnotově homogenní evropský lid, díky čemuž si EU nemůže přisvojovat roli federálního státu. Už z toho důvodu, že k jeho vytvoření je euroústava zásadním a možná klíčovým krokem, je třeba ji odmítnout. Primární problém euroústavy však netkví v „demokratickém deficitu“ ani v umělé unifikaci různorodých evropských národních kultur, ani v uspěchaném přenosu státní suverenity z národních států do Bruselu. I kdyby všechny tyto nepochybně velmi závažné omyly v samotné myšlence či konstrukci politické integrace EU neexistovaly, stále by EU i její ústava byly zásadně nepřijatelné. Proč? Protože primárně nezáleží na tom, zda jsou hodnoty a ideje různých skupin lidí stejnorodé či unifikované, nýbrž na tom, o jaké hodnoty a ideje jde.


„Evropská ústava je ‘evropskou knihou’ myšlenek, kultur a snů, které reprezentují dnešní Evropu“, říká velmi výstižně Jo Leinen, předseda ústavního výboru Evropského parlamentu. Má pravdu. Jsou to však iracionální kolektivistické myšlenky stavějící na tom nejhorším z evropského kulturního dědictví: na křesťanské víře, morálce sebeobětování, na francouzské a německé filozofii kolektivismu. Ničím jiným než implicitním apelem na obětování se ostatním totiž klišé „solidarita“, „sociální soudržnost“, „sociální rovnost“, „sociální stát“, „sociální spravedlnost“ nebo „sociální vyloučení“ nejsou. Přečtete si jakýkoli text či projev hájící euroústavu, a s těmito absurdními slogany se setkáte v každé druhé větě. Pojem „sociální“ ve všech uvedených spojeních nese jasný morální imperativ a ztělesňuje kolektivistické pojetí člověka ve společnosti. Člověk v kolektivistickém pojetí je jen odvozenou součástkou celku, skupiny, nepodstatnou buňkou kolektivu. Životní úroveň člověka, a samotná jeho existence, se automaticky stávají záležitostí a starostí „společnosti“, tj. odpovědností a závazkem ostatních. Pojem „sociální“ v tomto kontextu nevyjadřuje pomoc člověka člověku v nouzových, mimořádných situacích (kterou samozřejmě každý rozumný člověk dle vlastního uvážení a možností poskytne), nýbrž fundamentální a systematické přijetí odpovědnosti za život ostatních lidí na úkor života vlastního. Pojmu „sociální“ se tak používá všude, kde je správné použít pojmu socialistický. S ním by však kolektivisté svou euroústavu veřejnosti těžko prodávali. Tento pojem odsouvá vlastní racionální zájmy a vlastní potřeby člověka do pozadí, důležité je to, co potřebují ostatní, kolektiv, národ, společnost. Jim je třeba své hodnoty obětovat, kdykoli to potřebují. To je prý ušlechtilé. Jak může být ušlechtilé dávat cokoli na první místo před vlastní život? Život nutně a přirozeně vyžaduje hodnoty vlastním úsilím a pro svůj prospěch vytvářet a užívat si jich, nikoli se jich vzdávat.


Hovoříme-li o ústavě, musíme se především zastavit nad pojmem právo, protože funkcí zákona a zvlášť ústavy je chránit právo. Pojem právo je snad nejvíce překrucovaným a zneužívaným pojmem vůbec. Jeho pravým účelem je vymezení domény individuální volby, do které nesmí nikdo z vnějšku násilím zasahovat. Logicky mohou a musí existovat jen tři základní práva. Právo na život, svobodu a majetek, přičemž to první přímo implikuje druhá dvě. Jsou vymezena negativně. Právo na život říká, že nikdo nesmí iniciací násilí ohrožovat život člověka, nikoli že ostatní jsou povinni zajistit člověku uchování jeho života. Právo člověka na majetek znamená zákaz brát člověku majetek, který je jeho, nikoli povinnost ostatních obětovat mu svůj majetek, protože ho prostě potřebuje. Pozitivní nároková interpretace práva je křiklavým rozporem a je neslučitelná s právem na majetek, na svobodu a v konečném důsledku s právem na život. Právo na život, svobodu a majetek znamenají zákaz vměšování se kohokoli do individuální volby, nikoli násilné donucení člověka k nějaké činnosti nebo poskytnutí služby jiným. Právo „na něco“ znamená, že to „něco,“ co již mám, mi nikdo nesmí vzít, nikoli že něco, co nemám (nebo nejsem schopen uchovat), mi někdo musí poskytnout. Pokud je právo na život falešně interpretováno tak, že ostatní jsou (daňovým či jiným) násilím donuceni zachovat nějakému jednotlivci život, v témže okamžiku je popřeno jejich právo na život.


Podle kolektivistické filozofie má člověk mít „právo“ na vzdělání, práci, zdravotní péči, bydlení apod. „Právo“ jednotlivce na vzdělání se interpretuje tak, že ostatní lidé jsou donuceni obětovat svůj majetek, a financovat jiným nákup jistého statku, v tomto případě vzdělávací služby. „Právo“ na práci se zase chápe tak, že někdo je donucen nabídnout člověku zaměstnání. V obou případech jde o flagrantní popření práva na majetek a tudíž práva na život těch, kdo jsou donuceni k obětování svého majetku. Kolektivisté význam tohoto pojmu zneužili prostě tak, že cokoli by si člověk přál mít, na to má údajně právo. Že hodnoty, kterých si člověk cení, musí svou produktivní prací vytvořit a chováním si zasloužit, že nepadají z nebe – kolektivisté úplně ignorují. To, že člověk existuje, není žádná jeho zásluha. To k získání nároku na hodnoty nestačí.


Základním smyslem ústavního práva ve svobodné společnosti je minimalizovat možnost státu zneužít svou donucovací sílu, tj. zabránit libovůli politického rozhodování. Ústava samozřejmě zajišťuje vyváženou dělbu mocí jednotlivých pilířů a institucí politického systému státu a vztahů mezi nimi. Zakotvuje i velmi důležité technicko-procedurální aspekty, které jsou rozhodující pro zajištění elementární politické stability státu. Avšak tím, co je primárním a fundamentálním cílem ústavy, k jehož dosažení jsou institucionální struktura státu a vzájemné vztahy jeho prvků nástrojem, je vymezení vztahu státu směrem k jednotlivci (občanu), tj. omezení moci státu pouze na funkce sloužící k ochraně individuálních práv jednotlivce. Ústavní právo má minimalizovat možnost zneužití státní síly k iniciaci násilí. Vlivem rozmachu kolektivistické filozofie však postupně došlo k tomu, že v moderních ústavách jsou zakotvena „práva“ na zdravotní péči, vzdělání, sociální pomoc v nouzi a všechny ostatní nároky, které jsou dnes daňoví poplatníci se státní pistolí u hlavy donuceni financovat.

Ústava již dávno neplní svou klíčovou funkci, kvůli níž vznikla. Jestliže zničíte pojem právo, zcela překroutíte jeho smysl a učiníte z něj gumovou nálepku, kterou lze vztáhnout na všechno, co by se člověku zlíbilo mít, stává se ústava naopak konečnou legální oporou ke gigantickému pošlapávání práv – ve jménu „solidarity“ a „tradičních evropských hodnot“. Právní stát není takový, který zákonem práva pošlapává, ale takový který je zákonem chrání.

K čemu je článek euroústavy zakotvující právo na svobodu, když před ním a za ním jsou články které právo na svobodu křiklavě popírají, když deklarují „právo“ na vzdělání, na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na sociální pomoc a pomoc v oblasti bydlení, na obdržení lékařské péče. K čemu je uznání práva vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej a nakládat s ním, když bezprostředně poté je ono právo do očí bijícím způsobem popřeno hanebným konfiskačním dovětkem „s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon?“ K čemu je takové právo, které je stokrát popřeno v mnoha dalších „ekonomických“ kapitolách euroústavy, jež stanovují bezpočet způsobů vměšování státu do svobodného podnikání?

Takto může s pojmem právo zacházet jen intelektuálně zbankrotovaná a morálně upadlá kultura, nikoli ústava civilizované, svobodné společnosti. Zničení pojmu právo je vrcholem pojmové a filozofické zkázy, která prostupuje celou západní filozofií od Platóna přes Augustina, Kanta, Hegela až po Heideggera nebo Hayeka. Tito a mnozí další myslitelé svými útoky na schopnost rozumového lidského poznání nejvíce přispěli k rozšíření kolektivistického myšlení, které člověka pojímá jako obětní zvíře „veřejného prospěchu.

Ve vztahu k individuálním právům člověka nepřináší ústava EU nic zásadně nového, co by nebylo obsaženo v již existujících unijních smlouvách, směrnicích či nařízeních, jimiž se stávající fungování EU řídí. Všem absurdním, ničivým a ostudným regulacím však euroústava poskytuje mohutnou novou legální oporu, čímž ještě více prohlubuje tragickou propast mezi právem a zákonem, mezi morálkou a kolektivní subjektivistickou zvůlí demokracie, mezi dobrem a mylným projektem zvaným „Evropská unie“.