Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Kundera: fenomén Střední Evropy

Josef Mlejnek

Na konci roku 1983 vyšel ve francouzské kulturní revue „Le Débat“ esej Milana Kundery Oloupený Západ neboli Tragedie Střední Evropy, který vyvolal dalekosáhlou diskusi o tomto tehdy téměř zapomenutém koutu Evropy nejen v geopolitickém, ale i kulturním a duchovním smyslu. Nedá se tvrdit, že by Kundera fenomén střední Evropy objevil a pojmenoval jako první. Polský básník Czesław Miłosz se středoevropskými atributy a specifičností tohoto evropského sub-regionu zabýval v řadě úvah už během sedmdesátých let a ve své stockholmské řeči z roku 1980 u příležitosti převzetí Nobelovy ceny za literaturu hovoří sice o „jiné Evropě“, maje na mysli v podstatě totéž, co Milan Kundera, jemuž se ovšem navíc podařilo středoevropskou problematiku patrně lépe „medializovat“.

Za Evropu
Svou úvahu o tragédii střední Evropy uvozuje Milan Kundera událostí z maďarské revoluce v roce 1956, kdy ředitel maďarské tiskové kanceláře, několik okamžiků předtím, než je jeho úřad dělostřeleckou palbou, informuje svět o útoku sovětských tanků na Budapešť a svoji depeši končí patetickým provoláním: „Zemřeme za Maďarsko a Evropu!“ Kundera si tehdy položil otázku, jestli si tehdy Evropa, tj. západní „zbytek“ Evropy, uvědomila smysl tohoto zoufalého poselství? Tehdejší Evropě nejspíš vůbec nic nedošlo, neboť – jak Kundera konstatuje – měla za to, že nejde o ni a o „naši“ evropskou kulturu, ale pouze o politické šachy na terénu, který s ní vlastně nesouvisí. Jistě, sympatizovala s těmi, kdo se chtěli zbavit zkompromitovaného komunistického režimu, stejně jako o dvanáct let později „držela palce“ našim polednovým obrodníkům, ale to bylo tak všechno. Na obě události se západní Evropa pokaždé snažila co nejrychleji zapomenout.Jestliže byl maďarský vlastenec a Evropan byl v roce 1956 připraven zemřít za Maďarsko s vědomím, že zároveň umírá za evropskou kulturu, za evropské hodnoty, mohli bychom se podle Kundery ptát, zda ve „velké“ Evropě západní by se tehdy našel někdo, kdo by byl připraven zemřít za Maďarsko s vědomím, že umírá za Evropu. Kunderova odpověď je záporná, neboť v závěru svého eseje konstatuje, že „středoevropské kulturní centrum“ zmizelo, a dodává, že „Evropa zmizení svého velkého kulturního centra nezaznamenala, protože Evropa už nepociťuje svoji jednotu jako jednotu kulturní“. A nejen to: vlastní tragédie střední Evropy nespočívala výlučně v tom, že se ocitla v ruském područí. Způsobila ji sama Evropa, v níž „Evropa“ přestala být „vnímána jako hodnota“.

Reakce na Kunderu
Když jsme s Rudolfem Kučerou a přáteli zakládali revue Střední Evropa, nebylo tomu tak pod vlivem Milana Kundery – spíše jsme cítili potřebu se vůči němu vymezit. Tak vznikl i můj text o Kunderovu eseji nazvaný „Hodnota jednoho svědectví“, který vyšel v pilotním čísle nového samizdatového periodika v roce 1984. Nemohl jsem mimo jiné souhlasit, s Kunderovým konstatováním (z pařížského exilu), že „střední Evropa“ zmizela, neboť jsme na sobě zažívali fenomén určité středoevropské koincidence: po několik let jsme sami na něčem pracovali a po řadě šťastných setkání jsme s údivem mohli konstatovat, že naše snahy dodatečně zapadají do celého přediva analogických zdánlivě soukromých iniciativ. Střední Evropa se pro nás stala, řečeno s již zmíněným Czesławem Miłoszem, ztělesněním určitých návyků, zvyklosti, všech vazeb, společného dědictví, jinými slovy celého onoho "nepořádného" a nelogického lidstva, líčeného často právě ve středoevropském prostoru vzhledem k jeho provinčním lpěním a loajalitám jako směšné - při veškeré úctě a vděčnosti ke všemu, co lidi ochraňuje před vnitřní dezintegrací a před podvolováním se násilí. V onom počátku osmdesátých let jsme se zhruba pět let po Chartě 77 stále méně spokojovali s abstraktní kritikou komunistického režimu – jako by se jím zavedené struktury „odcizovaly“ jen ve věci lidských práv. Jejich potlačování nebylo možné bagatelizovat, patřilo mezi ně i právo na svobodné historické bádání. Těšilo mne, že dokument Charty 77 Právo na dějiny nesl zřetelně středoevropský rukopis.
Ne všechna naše očekávání se naplnila, ale žádné krotké snění o střední Evropě respektující pojaltské geopolitické rozvržení sil jsme nepěstovali. Miłosz a Kundera ostatně také ne. Po pádu železné opony jsme se domnívali, že se střední Evropa dokáže sama vymezit i politicky jako specifický útvar, ale nestalo se tak. Bylo dědictví Starých antagonismů příliš silné? Místo skutečné a účinné „vzájemné pomoci“. Ta se ovšem nedala vydupat ze země a z nebe nespadla – Visegrád byl jen slabý, spíše symbolický odvar. Nastal konjunkturální úprk do náruče Západu, a to často i přes „mrtvoly“ sousedů, společníků ve smutném údělu v někdejším velmocenském područí.

Ruské nebezpečí
Rusko se ovšem v posledním dvacetiletí nejen zbavilo ideologického „jinobytí“, ale v posledních letech projevuje zjevné snahy obnovit svou faktickou svrchovanost nad někdejšími středoevropskými vasaly. Ta by se samozřejmě naplňovala jinými prostředky než před šedesáti a více lety. Kunderův esej o „oloupeném Západu“ tak zůstává aktuální i v místech, kde se táže po jednotě Evropy: „V jaké sféře se uskuteční nejvyšší hodnoty schopné Evropu sjednotit? Ve sféře technických výkonů? Obchodu? Médií? Nahradí snad velkého básníka velký žurnalista? Nebo v politice? (…) Nevím, opravdu o tom nevím nic.“ Co víme dnes, skoro třicet let po napsání Kunderova eseje? Evropa se sice politicky sjednocuje, ale o svých duchovních základech nechce slyšet. Mocensky je slabá a nejednotná. Dům stavěný na skále nepřipomíná téměř v ničem – spíše dům umíněně stavěný od střechy. A kde je psáno, že se při všech svých úsporných žárovkách nezachová v mezních situacích stejně jako v případě Mnichova? Víme-li přece jen něco víc než Milan Kundera v roce 1983, obávám se, že naše bezmoc zůstává stejná.



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 22488 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA