Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Kdo přesně je Sarkozy?

REVUE POLITIKA

Revue Politika4/2007

Odpovědět na otázku, kdo vlastně je Nicolas Sarkozy, muž, který vyhrál první kolo francouzských prezidentských voleb, se zdá být velmi těžké. Američané ho většinou mají za atlanticistu a obdivovatele George W. Bushe (tuto svou tvář však dočasně ukryl, protože „nechce být Francouzi po milionté obviňován z toho, že je proamerický“). Pro většinu amerických a evropských pozorovatelů je zastáncem volného trhu, který oživí ekonomiku, zredukuje byrokracii, dereguluje trh práce, sníží státní dluh a otevře Francii poryvům globalizace. Jako ministr hospodářství však volal po „ekonomickém patriotismu“ a postaral se o to, aby stát zachránil Alstom, francouzský konglomerát zabývající se energetikou a vysokorychlostní železnicí.

Podle francouzských historiků a komentátorů Marcela Gaucheta a René Remonda Sarkozy nemůže být identifikován s žádným významným historickým proudem francouzské pravice. Není gaullistou. Žádné z velkých de Gaullových témat osudu Francie, jejího údajného jedinečného génia a její potřeby suverénní nezávislosti mu nikdy nebylo blízké. Není ovšem ani skutečným ekonomickým liberálem v tradičním evropském smyslu slova, zastáncem obchodu, advokátem volného trhu. Nese si v sobě dědictví colbertovského ekonomického centralismu a tradice vládních intervencí, které dominovaly francouzskému ekonomickému myšlení a politice od dob monarchie až po Charlese de Gaulla a Françoise Mitteranda.

Není zastáncem staré francouzské tradice rodina-práce-náboženství, antirepublikanismu a xenofobního nacionalismu, ani živelné moderní verze této tradice manifestované stranou Jean-Marie Le Pena. Ve volbách 22. dubna ostatně Le Pena jako politickou sílu efektivně zlikvidoval, když jeho témata vyjádřil přijatelnějším způsobem, a ukradl tak jeho hlasy. Nyní se přesouvá opět směrem ke středu.Sarkozy není ani nábožensky založeným konzervativcem, jak ho vidí část španělské pravice. Přestože vystupuje jako nepřítel levice a hradba před islámskou expanzí, přiznává, že do kostela chodí jen příležitostně. Ostatně náboženství není ve Francii politickým tématem.

Sekulární ekvivalent výše uvedeného vyjadřuje názor Sarkozyho zahraničněpolitického poradce a věrného stoupence Pierra Lelloucheho, který ve francouzské televizi deklaroval, že Sarkozyho vítězství bude triumfem pravice nad levičáckým duchem roku 1968 a zvrácením roku 1981, kdy ve Francii převzala moc socialisticko-komunistická koalice. Lellouche slíbil, že ve Francii budou aplikovány ekonomické a sociální politiky, které triumfovaly v Británii pod Margaret Thatcherovou a v Americe pod Ronaldem Reaganem; že země obnoví svou starou výjimečnost.

Právě pro takové výroky je Sarkozy obviňován z toho, že je „americkým neokonzervativcem s francouzským pasem“. Toto ovšem také není pravda. Sarkozy není ideolog. Je dvaapadesátiletý muž s jednou velkou ambicí: chce se stát prezidentem francouzské republiky. Je také bývalý outsider, jehož otec byl Maďar, který na konci druhé světové války uprchl proto, aby se vyhnul komunistickému pronásledování za třídní původ (jeho rodina patřila ke zchudlé aristokracii). Nicolas Sarkozy vyrůstal jako klasický outsider, cizinec bez otce (ten opustil rodinu krátce po Nicolasově narození). Později o sobě řekl, že „byl formován pokořeními z dětství“.

Jak již napsalo mnoho francouzských komentátorů, Sarkozy je balzacovskou postavou, dobrodruh pohlcený ambicí, který si najde cestu do města a s nezdolnou průbojností a neúnavnou energií se dostává na samý práh svého vysněného úspěchu. Mohl by být stejně dobře mužem levice jako mužem pravice. Jeho politická příslušnost patří straně úspěchu.

William Pfaff,
International Herald Tribune, 29. dubna 2007



REVUE POLITIKA
 
  Přístupy: 43514 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA