Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Vánoce, justice a její oběti

Martin Stín

Politikon


Až se na Štědrý den zavřou obchody a lidé tím budou přinuceni, aby vystřízlivěli z nákupního šílenství, snad se do našich domovů konečně vkrade aspoň náznak pravé vánoční pohody. Snad také přijde čas na rozjímání nad obsahem vánoc. Měly by přece být svátky naděje, pohody, soucitu, odpouštění, lásky k bližnímu, pokorného přiznání omezenosti lidského poznání, nikoli oslavou konzumního způsobu života a důvodem k bezbřehé rozmařilosti a plýtvání.

Přál bych si, aby vánoční pohoda přivedla ty, již jsou pány nad osudy odsouzených, k přemítání o spravedlivosti svých rozhodnutí, k úvahám, zda má větší význam zásada „in dubio pro reo“ nebo neprolomitelnost soudního rozhodnutí, k zamyšlení nad tím, zda jimi užívaný způsob vedení trestního řízení skutečně zajišťuje neomylnost jejich rozhodnutí. Přál bych si, aby si připomněli, že osobní svoboda je vedle života a zdraví největším bohatstvím člověka, a zamysleli se, zda s ní při rozhodování o vině a trestu nenakládají příliš lehkovážně. Rád bych jim připomněl, že čas, ztracený jimi vyvolanými průtahy v řízení, tráví možná nevinný bližní za mřížemi, strádaje nedostupností různých požitků, jež jsou mimo vězeňské zdi tak samozřejmé, že si jejich cenu ani příliš neuvědomujeme.

Odloučeni od rodin a přátel, o vánocích nesou odsouzení svůj úděl zvlášť těžce. Ti pak mezi nimi, kteří se cítí nevinní, pociťují hrůznost svých osudů velmi citlivě a zoufají si z bezmoci.

Během adventu jsme se dověděli, že v U.S.A. byl po 35 letech věznění propuštěn na svobodu nespravedlivě odsouzený nevinný člověk. Jeho nevinu dodatečně prokázaly testy DNA. U.S.A. jsou drsně otevřené: dokáží veřejně přiznat, že jejich justice je schopná zničit takovým strašným způsobem lidský život. Je to dobře: doznání viny je první podmínkou nastoupení cesty k nápravě. Víme, že od zavedení testů DNA do vyšetřovacích metod bylo v U.S.A. takto zproštěno viny téměř 300 nespravedlivě odsouzených. Přibližně tři čtvrtiny z nich byly „usvědčeny“ na základě rekognic, na jejichž spolehlivost jako důkazního prostředku dosud orgány činné v trestním řízení v U.S.A. i u nás byly takřka ochotny přísahat. Někteří rehabilitovaní odsouzení se ovšem šťastného obratu nedožili, protože byli mezitím popraveni.

V poměru k celkovému počtu odsouzených v U.S.A. je výše uvedený počet odhalených případů velmi nízký: kdyby nešlo o marnění lidských životů, dalo by se říci, že je zanedbatelný. Přesto jde o varovný úkaz: názorně dokazuje, že vyšetřovací metody nejsou bezchybně spolehlivé a že úsudek policistů, žalobců a soudců není neomylný. Logicky lze předpokládat, že kromě zmíněných necelých 300 odsouzených zůstává ve věznicích U.S.A. nezjistitelný počet dalších obětí justičních selhání, v jejichž případech by při zpětném zkoumání správnosti dokazování nebylo použití testů DNA účelné, a proto se o ně nikdo ani nepokouší.

Domnívám se, že české orgány činné v trestním řízení neplodí méně zmetků než americké. Musíme proto připustit, že také v našich věznicích maří život nezjistitelný počet nespravedlivě odsouzených. V absolutním číselném vyjádření je jich samozřejmě podstatně méně než v U.S.A. Pokud jsme zatím o obdobě výše uvedeného případu neslyšeli, neznamená to, že se naše justice nedopouští přehmatů. Z praxe spolku Šalamoun je známo, že jen v r.2009 byli poměrně brzy po nástupu výkonu nespravedlivě uloženého trestu zproštěni Nejvyšším soudem ČR viny dva odsouzení. Stalo se tak po opakovaném použití mimořádných opravných prostředků, když po prvním zrušení pravomocných rozsudků obecné soudy pohrdly autoritou Nejvyššího či Ústavního soudu ČR a po napravení drobných formálních pochybení setrvaly na původním rozsudku. Lze se ovšem domnívat, že vedle nich jsou v našich věznicích další nespravedlivě odsouzení, kteří se z jakýchkoli důvodů nedomohou spravedlnosti ani touto cestou a nezbývá jim jiná naděje než podmíněné propuštění po odpykání poloviny, popř. – dle závažnosti trestného činu – dvou třetin neprávem uloženého trestu.

Kdyby byla v českých věznicích jediná oběť justičních přehmatů či dokonce zločinů, byla by to hrůza, která by měnila v bezcenný žvást všechna hrdá prohlášení o České republice jako o právním státu.

Odsouzení, kteří neobhájili svou nevinu v základním dvoustupňovém řízení, popř. jimž v této části trestního řízení byly uloženy nepřiměřeně tvrdé tresty, mají jen nepatrnou naději na nápravu svého osudu. Uplatnění mimořádných opravných prostředků je limitováno vymezením procesních podmínek jejich použitelnosti, jimž většina zájemců nemůže vyhovět. A jejich dostupnost a účinnost ovlivňuje subjektivní přístup k podáním těch, kdo rozhodují o způsobu, jakým s nimi bude naloženo.

Je to patrné zvláště v případě pokusů o dosažení povolení obnovy řízení, či v obnoveném řízení. Obvykle rozhoduje soud a státní zastupitelství, které provedly původní řízení. A téměř vždy převládá snaha nepřipustit zpochybnění původního rozhodnutí nad pokorným připuštěním možnosti, že žalobce a soud se v původním řízení mohli mýlit: místo zdánlivě uznávané zásady „in dubio pro reo“ (v pochybnostech se rozhoduje ve prospěch obžalovaného) nastupuje nemilosrdná skutečnost uplatnění pravidla „in dubio contra reo“ (v pochybnostech se rozhoduje v neprospěch obžalovaného). A tak se stane, že soud utne dokazování a návrh na povolení obnovy procesu zamítne, přestože je dost dobře možné, že by obhajobou navrhované důkazy zvrátily dosavadní důkazní situaci. Či přijme nepřímé důkazy v neprospěch obžalovaného, zatímco srovnatelné v jeho prospěch přejde mlčením.

V případě podnětů ke stížnosti pro porušení zákona je stěžovatel vydán na milost a nemilost úsudku úředníků, ovlivňujících rozhodování ministra. Proti jejich úradku není opravný prostředek možný, důvody zamítnutí podnětu se obvykle nezveřejňují a dialog se nepřipouští. Mám dojem, že úředníci podněty čtou povrchně a jejich znalost trestního spisu, o který se jedná, bývá chabá. |Přesto si činí nárok na maření nadějí nespravedlivě odsouzených na docílení spravedlnosti touto cestou. Situace je o to horší, že ministerstvo ve většině případů předkládá podněty ke stížnosti pro porušení zákona k přezkumu státnímu zastupitelství a obvykle přihlíží k jeho názoru. Tím se ke škodě obžalovaného výrazně posiluje postavení žaloby v řízení, dochází k porušení rovnováhy postavení stran řízení.

Vyhráno ale nemají ani odsouzení, jejichž rozsudky zrušil Nejvyšší nebo Ústavní soud ČR. Soudci obecných soudů jsou natolik přesvědčeni o své neomylnosti, že se často snaží obejít závazné pokyny, provázející zrušující rozhodnutí nadřízeného soudu. Někteří si ostatně vykládají soudcovskou nezávislost tak, že právní názor vyššího soudu má pouze charakter doporučení, jehož není třeba dbát.

Většina činitelů, zmiňovaných výše, by se při nezávazné debatě nejspíš hlásila k pravidlům křesťanské etiky. Vyznávala by úctu k právům bližního a jeho svobodě. Uznávala by mravní důvodnost odpouštění vin. S pokorou by připustila nespolehlivost lidského poznání. Avšak ve chvíli, kdy dostávají příležitost rozhodovat o lidských osudech, mnozí na tyto vznešené zásady zapomínají a stávají se katy nadějí na zlepšení osudu obětí svého zmatečného rozhodování.

Tato vánoční úvaha je proto věnován právě jim s přáním, aby v ovzduší připomínání mravního poselství Ježíšova učení zpytovali svědomí a učili se pokoře.



Martin Stín
 
  Přístupy: 1564 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA