Ruský medvěd na českých kohoutcích

Dušan Šrámek

Reflex 37/2009

ČERNÝ SCÉNÁŘ: okupace naší země bez použití tanků


Kdy nastane černý energetický scénář? Ve chvíli, kdy rozhodující většina palivových zdrojů České republiky přejde do ruských rukou. NEBUDE POTŘEBA JEDINÉHO OKUPAČNÍHO VOJÁKA, a přesto nás budou mít Rusové v hrsti. Někdejší tanky v ulicích pouze vystřídají politicky motivované ruce na kohoutcích s ropou a plynem. Tady je katastrofický scénář, který už zítra může být skutečností.


Když na Nový rok 2009 přestal proudit do střední Evropy a na Balkán ruský zemní plyn, bylo to jako náraz jiné reality. Rusko tím ukázalo, kam až je schopno zajít, aby si vynutilo respekt ke svým velmocenským zájmům. Dodnes není úplně jasné, zda šlo o pouhý ekonomický spor s Ukrajinou, nebo to byl vzkaz pro státy z "blízkého příhraničí", jak mohou v případě politických problémů dopadnout.


Česká republika byla na rozdíl od ostatních zemí ve výhodě. Vedle ruského jsme zásobováni konkurenčním norským plynem. Zásluhou podzemních zásobníků patřících společnosti Transgas jsme rovněž mohli galantně nabídnout plyn Slovákům.


GAZPROM ČÍHÁ


Jenže v té době se zrovna připravoval návrh energetického zákona, podle něhož by musel Transgas za regulované ceny pustit do zásobníků i konkurenční distributory. Co by to znamenalo? Ruský státní plynárenský monopol Gazprom vlastní mimo jiné dceřinou společnost Vemex, která se snaží pronikat i do distribuce na území Evropské unie.


O přidělení kapacit by měl rozhodovat Energetický regulační úřad, ten by však nemohl ovlivnit, s kým vlastník plynu uzavře smlouvu o prodeji. Mohlo by se tak klidně stát, že by v případě obdobné krize Vemex oznámil, že má své zásoby nasmlouvány mimo republiku, a bylo by vymalováno.


Novela nakonec prošla bez zmíněného ustanovení. Rozhodující roli sehrály ekonomické argumenty, ale zároveň informace, že stát hodlá stavět vlastní zásobníkové kapacity. Nebezpečí však není zcela zažehnáno. Příští rok totiž vyprší časová podmínka, po kterou se německé RWE zavázalo, že Transgas neprodá.


Lze si lehce domýšlet, že hlavním zájemcem bude Gazprom.


UKLOUZNUTÍ E.ON


Před třemi lety německý energetický koncern E.ON zahájil spolupráci s Gazpromem výměnou za plynové ložisko v Rusku. Jenže mezitím Kreml přijal zákon, podle něhož distribuce a prodej plynu musí být v domácích rukách. Německá firma tak má sice plyn, ale nemůže rozhodovat, za kolik ho bude prodávat. Tenhle podraz údajně zmrazil počínající úvahy o prodeji Transgasu do ruských rukou. Jenže - kdo ví, co bude za rok, když bude v Evropě vrcholit ekonomická krize?



KRIZOVÝ ŠTÁB


Ekonomický týdeník Euro nedávno přinesl zprávu, že petrochemický koncern PKN Orlen se snaží prodat svoji dceřinou společnost Unipetrol, skládající se z několika firem působících na českém území. A opět jsou ve hře Rusové. V tomto případě petrochemická společnost Lukoil.


Vládní mluvčí Roman Prorok popřel, že by o prodeji Unipetrolu měl jednat Jan Fischer se svým polským protějškem Donaldem Tuskem na setkání premiérů Visegrádské čtyřky, kde se vedly rozhovory o energetice. Proč však potom Fischerova vláda zřídila krizový štáb, v němž je vedle premiéra či ministra financí i velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška?


Předmětem hlavních debat má být právě možný odkup Unipetrolu do rukou českého státu. Spekulace o případném prodeji českého petrochemického podniku jasně ukazují bolavá místa i tak silného regionálního hráče, jako je PKN Orlen. Jaká nebezpečí zde hrozí?


RUSKÝ NÁTLAK


Polský PKN Orlen se totiž dostal do svízelné situace. Příčinou je promarněná investice ve výši šedesáti miliard korun do litevské rafinerie Mažeikiu Nafta.


I v tomto případě jde o klasické ruské vydírání. Poté, co ji PKN Orlen koupil, ruští dodavatelé přestali rafinerii zásobovat přes ropovody. Ropa se tak musí dovážet cisternami po železnici, což přepravu neúměrně prodražuje.


To však není jediný problém. Po nedávné prohrané arbitráži s českým podnikem Agrofert hrozí PKN Orlen, že bude muset zaplatit dalších sedmnáct miliard korun. A majitel Agrofertu Andrej Babiš už se nechal údajně slyšet, že teď není čas na vyjednávání, ale na to, jak PKN Orlen dorazit.


Vlastnictví Unipetrolu je pro surovinovou bezpečnost České republiky důležité především kvůli 51procentnímu vlastnictví ve společnosti Česká rafinérská, která vlastní rafinerii v Kralupech nad Vltavou. Pokud by připadla Rusům, nic by jim nebránilo postupně omezovat přísun ropy protékající dnes ropovodem IKL (Ingolstadt-Kralupy-Litvínov) a preferovat tak pouze "jejich" ropovod Družba.


Česká republika by se tak stala naprosto závislá na ruské ropě. A tudíž vydíratelná. Právě IKL byl zřízen v devadesátých letech jako bezpečnostní pojistka proti případnému ruskému monopolu.


LUKOIL NASTUPUJE


Státní společnost MERO ČR se v poslední době začala aktivně zajímat o možnost získat podíl společnosti Shell. O snaze této firmy prodat svůj podíl v České rafinérské se mluví již déle než rok, i když ofi ciálně zatím společnost žádný takový záměr nedeklarovala. Nicméně opakovaně byla zveřejněna nepotvrzená informace, že Shell o prodeji jedná. A světe div se - s kým jiným než opět se starým známým, tedy Lukoilem. Shell by sice musel v rámci předkupního práva nabídnout svůj podíl dvěma dalším akcionářům, společnostem Unipetrol a ENI, ty však v současné době nejeví zájem své podíly zvyšovat.


PRIVATIZACE MERA?


I kdyby ale nakrásně MERO nakonec podíl Shellu koupilo, mělo by to význam jenom v případě, že se podaří udržet podíl Unipetrolu co nejdále od Rusů. Jinak by se jednalo o zbytečně vyhozené peníze daňových poplatníků. Jiným problémem ovšem je, že v ohrožení je samotné MERO, respektive jeho nezávislé postavení. V současnosti koluje v prostředí vedení sociální demokracie plán na privatizaci MERO.

V případě, že by tato strana kývla, mohla by padnout jedna z posledních hrází bránících ruským firmám ovládnout český trh s ropou.

"Rusko-ukrajinský spor jasně ukázal, že dlouhodobou stabilitu dodávek očekávat nemůžeme. To, co bylo dohodnuto v Moskvě v lednu, je spíše příměří než trvalý mír, protože je tam příliš mnoho zájmů a příliš mnoho peněz, které se musejí přerozdělit a znovu rozdělit," řekl koncem ledna 2009 Václav Bartuška na semináři Centra pro ekonomiku a politiku, věnovaném energetické bezpečnosti. Co k tomu dodat?