ČEKAJÍ ČESKOU PRAVICI KONEČNĚ VÝZNAMNÁ VÍTĚZSTVÍ, NEBO JEN PRODLOUŽENÝ BOJ O INTELEKTUÁLNÍ A POLITICKÉ PŘEŽITÍ?
Vývoj sympatií českého veřejného mínění nelze dost dobře předvídat. O zásadní nejistotu se zasloužili i někteří liberální politici, kteří sice hráli údajně v pravé části hřiště, ve skutečnosti však nevědomky prospívali kolektivistické levici. To platí o lecčems z toho, co se v našem veřejném životě dělo okolo přelomu tisíciletí.
V 90. letech jsme si prostřednictvím svých politických reprezentací a publicistického servisu vysvětlovali, proč vlastně došlo k pádu komunistické soustavy. Polemika s minulostí povšechně směřovala proti popírání základních lidských práv a politických svobod. Na otázky, proč je třeba dbát o záruky svobody projevu a shromažďování, a proč je třeba trvat na nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, posléze česká pravice i levice odpovídaly především pragmaticky: protože je to výhodné. Neboť politické a ekonomické svobody vedou k hospodářské prosperitě, sytosti a pohodlí. Tento způsob argumentace byl, ač v podrobnostech napadnutelný, celkově pravdivý. Avšak neuspokojoval svou intelektuální neúplností a zjevnou mravní plochostí. Proto byl pragmatický tón, z něhož byla obviněna především politická pravice, téměř okamžitě vystaven průbojné morální kritice.
Levici se naskytla příležitost k úspěchu. Socialističtí funkcionáři a publicisté, o jejichž vlastním ekonomickém altruismu dohromady nic nesvědčilo, se mohli po polovině 90. let snadno vydávat za zastánce vyšší pravdy reprezentované myšlenkou solidarity s ekonomicky neúspěšnými spoluobčany. Bojovali dost hlučně proti bohatým, a to ve stále ještě obecně nezasyceném, spotřebitelsky neukojeném a závistí prorostlém prostředí. Neúspěšných – a to v každém smyslu – bude v kdekterém početnějším společenství vždy více než úspěšných, což levicoví režiséři agitačních kampaní dobře vědí.
Ve skutečnosti se socialisté zastávali a dodnes se zastávají především silného státu, který by přerozdělováním statků napravoval hříšnost ekonomicky úspěšných jedinců. Socialistická zásada, že jednotlivcovy iniciativy a úspěchy mají být omezovány, ne-li rovnou trestány, už stačila v Evropě napáchat rozsáhlé škody. Přesto ten očividně nepravdivý způsob uvažování a hlavně povrchní metoda komunikace opět slavily a slaví v Česku úspěchy. Levicová paraideologie je totiž zakořeněna v běžné praxi mediálního mainstreamu a prorůstá i aktuální podoby hovorové češtiny. Na tom nic nezmění průzkumy veřejných nálad, nyní údajně přejících pravici.
Buď se pravice hlásající svobody individua mýlila, nebo svou pravdu nedokázala dostatečně vysvětlit – možná proto, že její představy nebyly dost důsledně domyšleny. Liberální individualismus se opírá o historické kořeny, k nimž se dnes příliš neobrací pozornost. Například už Voltaire si v Anglických listech všiml, že anglosaský liberalismus se rozvíjel v kontaktu s dobově aktuální ideou široké náboženské a tedy názorové tolerance. O tu šlo v 18. století. Avšak středoevropský liberalismus se vyvíjel zhruba o sto let později už bez zájmu o náboženskou problematiku, zato na pozadí široké národnostní intolerance. V Evropě tedy vesměs v 19. a 20. století vyzrály bojovné liberální ideologie prodchnuté představami zápasu národů na život a na smrt. Byl utlumen smysl pro obecně liberální hodnoty spojované se snášenlivostí a se samozřejmým respektem k jinakosti. Tento vnitřní problém liberalismu těžce zatěžuje českou pravici.
Ve zdravé liberální tradici je také obsaženo přesvědčení, že liberální individualismus není životaschopný bez přítomnosti liberálně uvažujících individualit, jež se řídí poměrně náročným mravním kodexem obsahujícím v podstatě tytéž základní požadavky, jež na rozum, cit a svědomí člověka kladla v evropských podmínkách především křesťanská tradice. Liberál je tedy ručitelem tradiční etiky, kterou si však nedovolí uplatňovat příliš malicherně, po způsobu uličních výborů. Nepopírá křesťanskou kulturu, i když může mít výhrady ke konkrétnímu působení konkrétních náboženských institucí. Česká pravice od jistého okamžiku už nebyla schopna podpořit v kolektivní mysli pravdu, že politické svobody individua včetně jeho práv na soukromý majetek v zásadě nejsou protispolečenské úkazy. Příliš rychle a příliš snadno jsme se tedy vrátili k socialistické představě, že ve sporu mezi veřejnou institucí a jednotlivcem je třeba dávat přednost instituci, údajně zahrnující větší část pravdy. Na tomto vývoji se podílel i propagandistický nástup zastánců tzv. občanské společnosti.
Těm nešlo o politické svobody jednotlivce, ale o kolektivní podíl na moci. Právě ti lidé, kteří zdůrazňovali, že jistý typ dobrovolných sdružení by měl ze zákona vykonávat silnější vliv než pouhý volič, posílili v podstatě kolektivistickou ideu, že instituce má být ve srovnání s jedincem vůči zákonu zvýhodněna. Předpokládalo se přitom, že organizace náležející k tzv. občanské společnosti budou samozřejmými zdroji jakési nové, lepší politické morálky, což byl jistý druh politického církevnictví.
Je-li česká levice nacionalistickou, pak zůstává kolektivistickou a tedy sama sebou. Kdežto vlastenecky „zkolektivizovaná“ nacionální pravice prostě zvolna přestává být pravicí a posouvá se samospádem k levému středu. Proto také část naší údajné pravice volky nevolky začala politicky fungovat jako levý střed. Odtud pak vedla celkem pohodlná stezka části liberálů do Čtyřkoalice a do vlády s ČSSD. Táž tendence ale také přivedla ODS k vystrkování poněkud nejedlovsky fousaté, národovecké líce.
Uvnitř české kultury je zřejmě v sázce sama schopnost rozpoznat ve složité realitě základní, hodnotově orientační body, natož zásadově orientovat praktickou politiku. Kolektivistický étos nacionalismu by se mohl zase jednou (pokolikáté už?) jevit jako okamžité východisko z myšlenkových rozpaků. Přesto by však některého přemýšlivého pravicového politika, neřkuli státníka, mohlo zavčas napadnout, že vsadí-li na pohodlně dynamicky kolektivistické podněty, mohl by se také jednou divit tomu, co mu pod jeho vlastní židlí z té dračí setby vzejde. Tak se už jednou divili čeští národní liberálové za kruté, bezsněžné zimy roku 1948.
Co dobrého můžeme čekat, jestliže česká pravice omezí nebo docela popře historické zdroje pravicově liberálních představ o lidských svobodách? Jeden příklad za všechny: prohlásí-li liberálně pravicový politik, což se děje celkem běžně, že Benešovy dekrety jsou neodmyslitelným základem našeho právního pořádku, říká tím vlastně, že etickou a právní základnou České republiky je mimo jiné soubor deportačních, vyvlastňovacích a znárodňovacích aktů. Že tedy žijeme v právním řádu vzniklém z nacionálně socialistické revoluce. Tu tezi samozřejmě zastávají komunisté a socialisté. Ti ovšem dobře vědí proč. Právem obhajují ideologickou poučku, že v roce 1945 došlo v naší zemi k „národně demokratické revoluci, která přerostla v únoru 1948 v socialistickou revoluci“. Tato floskule ospravedlňovala dalekosáhlou redukci politických svobod a omezování soukromého vlastnictví v Československu po druhé světové válce. Jak může dnes bránit tuto představu český liberál nebo snad dokonce údajný konzervativec? Odpustí dějiny tak pozoruhodnému úkazu jen proto, že on vlastně neví, co říká a činí?
Vždyť v deportacích a vyvlastňování vzniklý a zakotvený stát by byl ze své podstaty lotrovskou peleší, v níž by ani nemohly fungovat přirozené hodnotové záruky politických svobod. Pak bychom žili ve společnosti čas od času legitimizované periodickými kolektivními povstáními okrášlenými co nejušlechtilejšími hesly. Pouliční pokusy v tom směru se opravdu občas dějí. Rozumný člověk by ovšem takto založenou státnost naprosto nemohl brát vážně. Z praktických důvodů bychom možná nadále platili daně a jakžtakž dodržovali některé dopravní přepisy. Avšak ve chvíli nouze bychom za takto chatrně založené a zjevně mylně zdůvodňované společenství neobětovali víc než prázdnou krabičku od zápalek. Naštěstí pro nás je Dnes je horká konjunktura speciálních reprezentací občanskosti, občanství (jakobínského civismu?) zřejmě za námi a bylo by zajímavé uvážit proč. Jedním z důsledků této odeznělé vlny však bylo další znejasnění českého myšlení. Všimněme si dodatečně, že „občanští společníci“ se vlastně nikdy neobraceli proti české levici zdaleka s takovou vervou, s jakou polemizovali s pravicí. Potud zastánci občanské společnosti celkem zdařile navazovali na kolektivistické tradice české meziválečné inteligence. Zakládali své prchavé instituce pod dojmem, že pravda o člověku musí být zásadně na straně množství. Též česká pravice se pilně podílela na podřezávání vlastní větve, na ztenčování svých intelektuálních východisek i politických možností.
Politické svobody působí prospěšně, pokud vyplývají z hodnotového pojetí lidského osudu a zůstávají v něm zakotveny. I vědomí svobodného, emancipovaného člověka, který vykročil z mezí stavovské společnosti a tím se zřekl primitivních sociálních jistot, stále ještě zůstává spjato s nepominutelnými tragickými rysy lidského osudu. I politicky svobodný člověk se musí například vyrovnávat s křehkostí své existence. Proto mimochodem nemá smysl uměle vkládat rovnítko mezi lidská politická práva a „práva zvířat“ nebo „práva přírody“. Avšak právě kvůli křehkému, lidskému pozadí politických svobod je třeba vyznávat svobodu jako součást hodnotového světa, nikoliv jen jako statek určený ke spotřebovávání v neomezeném rozsahu. Svoboda není vzduch, který nás přirozeně obklopuje, ale možnost, jíž se dosahuje vědomým úsilím, třeba i za cenu jisté odříkavosti.
Znamená to například, že je rozumné hájit politické svobody i tenkrát, když taková aktivita není právě v tu chvíli společensky a ekonomicky výhodná. Pokud se k politickým svobodám chováme jako k předmětům, které je případně možno směnit za moc, majetek, prestiž, rozkoš, pohybujeme se na hladin povrchních politických iluzí.
Postupem doby vyšlo najevo, že se před našima očima trochu opakují dějiny. Tak jako na konci 19. století a dokonce jako za krize demokracie ve 30. a 40. létech 20. století se i v Česku let devadesátých projevilo cosi jako kritické morální – nebo řekněme rovnou duchovní – manko. Nedostatek schopnosti nikoliv pochopit, ale spíše uznat, že to, co je eticky hodnotné, nemusí být vždy okamžitě výhodné, a že to, co se nám právě jeví jako užitečné, nemusí být ještě správné, způsobil v 90. létech znovu jakési vydýchání, obrazně řečeno nedostatečné myšlenkové okysličení společně sdíleného národního prostoru. (K tomu patřil i hromadný transfer ještě neoschlých pravičáků z roku 1990 zpět na levici.) Komunistická a sociálnědemokratická levice si postupem času vyřešila své problémy s etikou otevřeným příklonem ke kolektivistickému solidarismu. Pravice se hleděla podobně zachránit kolektivistickým nacionalismem. Levice přitom ovšem vůbec netratila. Vždyť český levicový kolektivismus, ba i komunistický totalitarismus se přece původně vykrmily právě v sýpkách českého nacionalismu.
Česká republika založena svou ústavou. V té se o deportacích a vyvlastňování nic nepraví. Ale proč tedy český liberál brání mravně pochybné pragmatické akty násilí, na jejichž obranu lze říct jen to, že se jednalo stále ještě o válečné akce, k jakým po celé Evropě docházelo dost dlouho po zastavení palby a jež vyplynuly z genocidního charakteru druhé světové války?
Opakuje-li liberální politik tezi, že s pověstnými Benešovými dekrety stojí a padá stabilita ČR, nejde jen o okamžitou nedomyšlenost, ale o příznak selhávání základních hodnotových instinktů. Kolektivistickým způsobem vyjadřování česká pravice provozuje vážné sebepoškozování. Pod vlivem takového myšlenkového zmatku český liberalismus eroduje a příležitostnými drobivými akty se sesouvá doleva, jako se například sesouvali a drobili čeští liberálové ve 30. a 40. létech 20. století. Také oni se domnívali, že je na cestách národního kolektivismu čeká obzvláště lukrativní budoucnost. Jenže se potkali s politicky mnohem schopnější a policejně bezohlednější neliberální konkurencí.
To všechno je samo o sobě pro pravici varovné, nehledě na současnou popularitu ODS. Neboť na dnešní odhady budoucích volebních preferencí nelze sázet hlavu, ba ani nehet. Aktuální průzkumy volebních preferencí se vždy dotýkají spíše okamžitých negativních nálad než podstatněji založených psychických potřeb voličů, jež se pak uplatní v den voleb. Chyby liberálů se v Česku opakovaně rodí z toho, že na pravici je nejsilněji slyšet otázku: Co je pro nás momentálně výhodné?
Kdy však byl naposledy připuštěn vážný dotaz po tom, co je správné a trvale dobré? Že nic takového jako hodnotová stabilita v dnešním světě neexistuje? Ale ne! Nezapomínejme přece, že relativizace mravnosti zásadně prospívá levici. Intelektuální levice ohrožuje obecně závazné mravní normy pod záminkou emancipace člověka od tíživé skutečnosti. Byrokratická levice se zbavuje závazků vůči svědomí jednotlivce ve prospěch údajně vyšších zájmů celku, z nichž se ale nakonec vyklubou především zájmy státního aparátu, zejména pak ministerstva vnitra. Pravice, která z pragmatických důvodů znovu a znovu přistupuje na kolektivistické mělnění přirozených etických nároků kladených na jednotlivce, si pod vlastní zadek vesele naváží nové a nové dávky trhavin a hořlavin.
