Fotr je čurák aneb Sprejeři všech zemí, spojte se!

Josef Mlejnek

Fotr je čurák aneb Sprejeři všech zemí, spojte se!

Trochu opožděná recenze na film Tomáše Vorla Gympl


Po delší době jsem se vydal shlédnout zbrusu nové české filmové dílo. Jako vždy trochu se zpožděním, po opadnutí hlavní divácké vlny, kdy lidé po několika týdnech mediální masáže bezhlavě k obrazu pavlovových psíků plnili hlediště kin. Vlna pominula, zbývá ještě pokus o nominaci na Oskara a potom jen prodej DVD v podobě přílohy některého z tištěných médií. Tak už to v českém filmovém světě chodí. Nikdy jsem nebyl obdivovatelem poetiky divadla Sklep a jeho tu přeumělých, tu polopatických parodií, ani režijních počinů Tomáše Vorla za poslední čtvrtstoletí. Svým způsobem mě však navnadila Mirka Spáčilová MfDnes svým odvážným tvrzením, že zmíněný režisér natočil „možná svůj nejlepší film“.

Čím ale začít? Hereckými výkony? Co však říci na bizarní horkou jehlou sešitý profesorský sbor, shluk anachronismů smetený ze školních klišé českého filmového 20. století? Eva Holubová sype své „úči“ už dobrých deset let ze stále stejného rukávu. Ale ještě nikdy jsem neviděl Jiřího Schmitzera tak po krk zapadlého v prkenné šarži. Jeho postava češtináře jako kdyby zabloudila z nějakého blbého normalizačního filmu z doby před třiceti lety. Kladnému třídnímu Tomášovi (Tomáš Matonoha) stačí jen trochu nedbale oholené elegance a pár ekologických mouder. A když se posléze spustí se svou nezletilou studentkou, víme, že je to správné, neboť jde o protest proti nelidské společnosti. Ta ho k tomu dohnala. Milan Šteindler jako fyzikář zaujme pouze tím, že si chudák oběť trhu musí po nocích přivydělávat coby taxíkář. Mladí herci a herečky hrají většinou sami sebe, neboť sami sebou hrát zjevně neumějí – Jiřího Mádla v roli podnikatelského spratka lze z tohoto pravidla vyjmout pouze zčásti. Kdyby Filip Vorel dělal „zhulence“ na soukromém domácím večírku, byl by jistě úžasný, takhle to byl jen jeden z vrcholů trapnosti. Nebylo jich málo. Stalo se již pravidlem, že podnikatel musí být v českém filmu z poslední doby plakátové hovado. Beze zbytku tento požadavek naplnil v roli neurvalého podnikatelského pitbula Kolmana Jan Kraus. Při schůzce rodičů s pedagogy odkopne dva tři lidi ve frontě na ředitelku (jeho synek předtím analogicky zkope několik mladších spolužáků). Škole nabídne sponsoring, skryté kamery, výměnou za malou normalizaci – vyhazov pro nekonformního třídního i „rebela“ Kocourka a samozřejmě návrat třikrát propadnuvšího synáčka. Ten se mu ovšem nezavděčí. Obrácen na sprejerskou víru nakonec prohlásí: Fotr je čurák.

Skutečně zarážející je však na celém filmu jeho schematičnost a ideologičnost. Nejde jenom o snahu porozumět dnešním „mladým“. Smutní hrdinové, jejichž reakce se vesměs odvíjejí v kategoriích „baví“ a „nebaví“, především silně připomínají hovádka z Orwellovy Farmy zvířat, kterým stačí vědět, že čtyři nohy jsou dobře a dvě nohy špatně. A že „v nevědomosti je síla“, to je také z Orwella. Sprejeři jsou v Gymplu pojednáni jako noví psanci této země. Uboze měšťácký argument, že ničí nebo „hanobí“ cizí majetek, nemůže obstát, neboť původně přece všechno patřilo všem - v onom prvobytně pospolném živobytí, o němž nás poučovali v dobách, kdy všechno souviselo se vším. Původně jsem si naivně myslel, že vesměs ohyzdné nástěnné i „návlakové“ kreace sprejerů jsou dílem spontánní kreativity, která by většinou patrně nestačila ani na malířství pokojů. Oni si však jenom předávají vzory, šablony, které pak kopírují na zdi nebo vlaky. Stát se ve filmu objevuje výlučně v podobě engelsovského organizovaného násilí. Policajti sprejery krutě pronásledují a mlátí je ještě hůř než technaře na Czechteku a vyšetřovatelé vyšetřují snad ještě hůř než za totáče. Však se také sprejeři v závěru filmu skutečně spojí a vyzařuje z nich odhodlání pokračovat ve slibně započatém díle. Ale co platno člověku, kdyby i posprejoval celý svět, kdyby na duši trpěl újmu? „Nejsem drzý, jsem upřímný,“ tento několikrát opakovaný výrok hlavního představitele Petra Kocourka, kterého ztvárnil v jediném slušném hereckém výkonu Tomáš Vorel mladší, se možná stane jednou z pověstných hlášek. Nejde o narážku na předvolební heslo odzadu druhého někdejšího českého premiéra. Nejde ovšem o nevinnost, ale o cynismus v počátečním nevinném stádiu. Všichni „světaoprávci“, lidé žijící na cizí účet a realizující se na cizí úkor, začínali přesně takto.

Writerství (neboli sprejeřina) by se jistě dalo pojednat jako pomsta těm, kdo samozvané omalovánkové tvůrce přivedli na svět, aniž jim dokázali předat jakoukoli moudrost, vzory chování nebo alespoň jakés takés přijatelné savoir-vivre. Určitě by se dal natočit film o tom, jak jedny velké děti zplodily generaci dětí ještě větších, a ty jim přerostly přes hlavu. A představit obě generace jako proti sobě stojící bloky, mezi nimiž neexistuje žádná spojnice. Něco takového však patrně není v silách současného českého filmu. Dočetl jsem se, že při tak nízkém rozpočtu Gymplu (přišel prý na pouhých 23 milionů) nelze čekat zázraky. Jsem naopak přesvědčen, že případné zázraky lze čekat jen a jen od filmů s nízkým rozpočtem. To však ani náhodou nebyl případ Gymplu a jeho tvůrců.

Vyšlo v listopadovém 51 PRO

Josef Mlejnek