Jakou reformu potřebujeme

Petr Sokol

Cevro revue 6-7/2008

Světlo světa spatřil další návrh reformy volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny. Nejméně od roku 1998 se vedou v českých zemích diskuse na téma, zda je třeba uskutečnit v ČR volební reformu a pokud ano, jakou. Současné mantinely pro reformu jsou velmi úzké. Vzešly ale z konkrétní historické situace na politické scéně.

Od roku 1996 jsme zažili jediné parlamentní volby, po nichž vznikla většinová vláda. Každý pokus o volební reformu, směřující k posílení většinových prvků, proto považuji za správný, neboť otevírá možnost s českým volebním systémem konečně něco udělat.


Dvě reformní možnosti
Při současné struktuře stranického systému existují jen dvě možnosti, jak dospět k volební reformě. Musíme totiž vycházet ze situace, kdy vedle dvou velkých stran existuje jedna středně velká a dvě malé strany. Popsaná struktura stranického systému téměř vylučuje možnost, že by zavládla shoda ve věci úpravy volebních pravidel mezi všemi stranickými aktéry. Vždy tedy bude nutné hledat dohodu pouze v určité konfiguraci.

První cestou by mohla být dohoda dvou největších stran – ODS a ČSSD. Jejich potenciální dohoda na změně volebního systému by přirozeně vedla k posílení většinových prvků a příliš by neřešila poměrnost. Posílení většinových prvků by bylo pravděpodobně nastaveno tak, aby z něj při přepočtu hlasů na mandáty profitovaly obě zúčastněné strany. Obsahem takové dohody by mohla být změna ústavy.

Druhou možností zůstává dohoda jedné z velkých stran s menšími stranami. I v tomto případě ale musí být dohoda výhodná pro obě strany. Z toho vyplývá, že většinové prvky, výhodné pro velkou stranu, musí být vykompenzovány něčím, co ocení menší signatáři hypotetické dohody. Takto koncipovaná dohoda na změně volebního systému by proto musela obsahovat kroky směrem k posílení většinových prvků i určité změny výhodné pro malé strany.

Vzhledem k současnému vztahu mezi ODS a ČSSD se nejeví první cesta v nejbližší budoucnosti průchodná, a pokud chceme alespoň nějaké změny ve volebním systému, nezbývá nám než zkusit dospět k dohodě v rámci druhé varianty. Ta vzhledem ke složení vládní koalice vychází v aktuální situaci z dohody ODS a menších koaličních partnerů, KDU-ČSL a SZ.


Změna ústavy v nedohlednu
Samozřejmě, že nejlepší cestou by byla dohoda na změně Ústavy a odstranění ustanovení o poměrném volebním systému. Ano, byla by to cesta vedoucí k ideálnímu volebnímu systému pro Českou republiku, která nepotřebuje zohledňovat ve volebních pravidlech menšiny, protože u nás jednoduše žádné volebně relevantní menšiny neexistují. Jenže ústavní většina není na dohled. O dohodě na změně volebního systému nechce J. Paroubek v čele ČSSD ani slyšet a vztahy mezi oběma stranami jsou více než napjaté.

Zohlednění právě popsaných argumentů vedlo ke vzniku zadání k takovým reformním návrhům, o nichž se nyní diskutuje. Programové prohlášení i koaliční smlouva předpokládají kombinaci změn, které by odstranily nerovnost mezi malými stranami, a prémie pro vítěze.
Materiál s možnými řešeními, na němž se podíleli i autoři z CEVRO, vznikal samozřejmě při vědomí toho, že takto definovaná reforma nebude vznikat jednoduše, ale také s vírou, že cíl v podobě posílení většinových prvků je správný, protože akceschopné vlády český volební systém bez pochyby potřebuje.

Řecká inspirace
V souvislosti s variantami reformy se občas ozývají pochyby, že ústavní soud může mít problém s návrhem na zavedení bonusu pro vítěze. Existují ale i jiná řešení – například použití „řeckého modelu“, v němž nebude předem jasná výše bonusu a ústavní soud bude moci jen obtížně argumentovat, že dochází k porušení poměrnosti systému. Tento postup by zavedl systém, kde by ve volebních obvodech byly mandáty přidělovány pomocí metody volebního čísla, a to v podobě metody Ha­gen­bach­-Bischoff. Tato metoda ale produkuje zbytky hlasů a mandátů, a právě tyto nerozdělené mandáty by všechny připadly v druhém skrutiniu celostátnímu vítězi. Vítěz by takto získal několik mandátů navíc a přiblížil by se možnosti sestavit vládu s akceschopnou většinou.

Použití „řeckého“ modelu navíc vyvrátí obavy některých autorů, že ústavní soud zruší bonus a pak nám ve volebním zákoně zůstane jen prvek zpoměrnění. Ústavní soud přeci může pouze rušit části zákonů. Kdyby tedy hypoteticky zrušil ustanovení o bonusu, nemohl by zároveň určit pravidla pro rozdělení „bonusových“ mandátů. Ta by po zásahu ústavního soudu v zákoně chyběla a byla by to opět PS a Senát, kdo by musel schválit nové znění volebního zákona. Představa, že může dojít k situaci, kdy budeme volit podle jakéhosi pahýlu volebního zákona, kde bude vyhozen bonus, ale zůstane zpoměrnění, proto patří nikoli do reality, ale do oblasti politologických science-fiction.

Závěrem si jen dovolím zopakovat, že případné dokončení volební reformy, jak s ní počítá předložený návrh, nebude jednoduchou záležitostí. Jedná se ale o nezbytný krok, který nás dříve nebo později čeká.