Liberálové nejsou mimozemšťani

Vilém Barák

br>Nedávno Česko navštívil Antonio Martino, profesor ekonomie, zakládající člen politické strany Forza Italia, dlouholetý poslanec italského parlamentu, exministr zahraničí a současný ministr obrany Italské republiky. Kromě politických a protokolárních povinností vyplývajících z pozice člena italské vlády, profesor Martino převzal Výroční cenu Liberálního institutu roku 2005, za přínos k rozvoji liberálního myšlení a naplňování idejí svobody.

Popravdě, jsem velice kritický k minulým, současným i budoucím politikům a na přednášku laureáta jsem přišel bez sebemenších očekávání. Jaký byl můj údiv, když profesor Martino, sám činný politik, zcela bez příkras popřel mýtus o politicích, nadlidech obětujících se pro obecné dobro. Podle něj politik, stejně jako každý člověk, především maximalizuje své vlastní blaho, které podle mého mínění spočívají v bezpracných příjmech, pocitu moci, veřejné popularitě a hlavně ve schopnosti vnutit velkému počtu lidí svoji představu organizace jejich života. Martino odmítl onu nadřazenost politiků, kteří se domnívají, že vědí lépe než jejich voliči, co je pro ně dobré. Ptá se:“Jak je možné tvrdit, že jsou jednotlivci schopni moudře rozhodovat o politické budoucnosti celého národa, a zároveň je pokládat za neschopné rozhodnout se o tom, co by měli nebo neměli ve svém životě dělat?“. Příklady státního poručnictví, kterými doplnil tuto myšlenku, povinné poutání bezpečnostními pásy, používání motocyklových přileb, prohibice drog, jsou na českých politických tribunách naprosto neslýchané.

Martino vyjádřil podiv nad strachem z odmítnutí Ústavní smlouvy pro Evropskou unii a nerozpakoval se říci, že v případě jejího nepřijetí se nic nestalo. Přimlouval se za přijetí co největšího počtu legálních přistěhovalců, a to nikoliv z pozice politika, který chce doplnit své stádo občanů- producentů daní, decimované nízkou porodností, ale z jím hluboce sdíleného principu svobody bydlet a pracovat v jakékoliv zemi. Ve své knize „Jak dělat liberální politiku?“ vydanou Liberálním institutem právě při příležitosti jeho návštěvy, chválí parlament, který neškodí, když nehlasuje a pouze jedná, diskutuje, analyzuje problémy. Píše: „škodu (sněmovna) nadělá, když hlasuje a vydává zákony, a schvaluje tak další omezení našich svobod nebo další mimořádné daně“. Varuje zde před rozpínavostí demokracie, která mění stát na pekelný stroj na destrukci bohatství a vyvlastnění svobod, nebojí se nahlas uvažovat o náhradě voleb losováním, jako alternativním způsobu výběru politických představitelů, varuje před ekonomickým nacionalismem a xenofobií, globalizaci považuje za zdroj prosperity, pro všechny, i pro chudé a malé země, a za brzdu zvůle národních etatistů, praktikujících vysoké vládní výdaje, inflaci, regulaci ekonomických aktivit a znárodňování.

Po vyslechnutí profesora Martino a přečtení jeho knihy zcela chápu, proč levičáci všech zemí tak zběsile nenávidí vládu Silvia Berlusconiho. Myšlenky, které zazněly na Výroční přednášce byly připomenutím, že liberálové nejsou extrémistická sekta ani mimozemšťané, ale lidé vážící si svobody, kteří vedou nekonečný zápas s morem socialismu.

Vilém Barák
Od roku 1996 působil v bankovnictví v oblasti rizikových pohledávek. Dnes se věnuje krizovému řízení společností. Publikuje články v MF Dnes, Lidových novinách, Respektu, Hospodářských novinách a Virtually, převážně k ekonomickým tématům. Je spolupracovníkem Liberálního institutu.