Nejhorší prezident Spojených států znova zabodoval

Josef Mlejnek

O nejnovější knize bývalého prezidenta USA Jimmyho Cartera Palestina: mír, ne apartheid

Guy Milliere

Za čtyři roky svého katastrofálního a svým způsobem unikátního prezidentského mandátu si Jimmy Carter oprávněně zaslouží titul, který mu byl udělen už několikrát: nejhorší prezident v dějinách Spojených států. V letech následujících jako by se Carter snažil dokázat, že je rovněž nejhorším exprezidentem v dějinách své země.

V průběhu čtyř let svého prezidentského období zažil období „détente“ se Sovětským svazem, v jehož průběhu se SSSR, ať už přímo nebo nepřímo, angažoval v Angole, Etiopii, Jemenu a Nikaragui. Za Carterovy vlády USA přerušily diplomatické styky s Čínskou republikou (Taiwan), USA se stáhly z Panamského průplavu, došlo k sovětskému vpádu do Afghánistánu, k nadšeně oslavovanému svržení íránského šáha a k vytvoření Íránské islámské republiky, bez níž by se nikdy neobjevily organizace jako Hizballáh nebo Hamás, které způsobily smrt tisícům lidí.

Ti, kdo by chtěli přičíst Carterovi zásluhy za ujednání z Camp Davidu a za mír uzavřený mezi Izraelem a Egyptem, by se měli znovu pozorně probrat svými archivy. Zjistili by mimo jiné, že se tak stalo až po rozšíření americko-sovětské výzvy uspořádat mírové konference z října 1977, v níž Spojené státy poprvé přiznaly existenci „legitimních práv palestinského lidu“, že se v listopadu 1977 Anvar al Sadat rozhodl přiletět do Jeruzaléma a že ho tehdy Menachem Beguin přijal. „Dohody“, které následovaly, byly z Carterovy strany pouze pokusem uchopit znovu pevně situaci, která se mu vymkla z rukou a kterou si nepřál. Události mu přerostly přes hlavu a on se jen tvářil, že probíhají v jeho režii. Využil jich k navázání vztahů s Arafatem a jeho klikou, které se od této chvíle snažil „radit“.

Poté, co uvolnil místo Reaganovi (triumf Reaganovi zajistila Carterova bezvýznamnost, jediný pozitivní rys, kterou bych tu chtěl vyzdvihnout). Carter nechal několik let na sebe zapomenout. Vrátil se k aktivitám, které lépe odpovídaly jeho intelektuálním schopnostem, kromě jiného i k drobné práci pro charitativní organizace. V jejich rámci nejspíš také navštívil v roce 1984 tehdejšího sovětského velvyslance v USA Anatolije Dobrynina, s úmyslem jej přesvědčit (jak to dokazuje ve své knize Reaganova válka Peter Schweitzer), aby financoval kampaň proti novému zvolení prezidenta Reagana.

Ani za George Bushe staršího jej nebylo moc vidět ani slyšet, nepočítáme-li rok 1990, kdy se zapojil do lobování ve prospěch Saddáma Husajna proti své vlastní zemi, která se tehdy snažila vytvořit koalici schopnou skoncovat s okupaci Kuvajtu a strategickými důsledky, které tato okupace mohla mít pro celou oblast.

Za Clintona se všechno rychle obrátilo. Carter se stal znovu velice aktivním a sloužil jako zvláštní prezidentův zmocněnec v Latinské Americe, na Haiti a v Severní Koreji, kde jím vyjednané dohody s Kim-Ir-senem (v rozporu s mandátem, kterým ho Clinton pověřil), umožnily a uspíšily cestu této autokracie k dosažení atomové zbraně.



V posledních letech, za prezidentování George W. Buse vzal Carter zavděk jakoukoli příležitostí, která se naskytla. V roce 2002 se vydal na Kubu, kde se objímal s Fidélem Castrem, v kubánské státní televizi vynášel do nebes diktátorský režim, aniž se slůvkem zmínil o 30 000 politických vězňů na ostrově. Záhy nato přijal Nobelovu cenu míru, když bylo zcela evidentní, že cena byla jednou z možností, jak urazit vládu ve Washingtonu za její podporu Izraele a za válku, kterou po atentátech z 11. září 2001 vedla proti islamistickému terorismu.

Prostřednictvím přednášek a článků exprezident pravidelně přispívá k šíření těch nejhorších protiizraelských, protizápadních, protiamerických a proislámských stanovisek. Jako by tím chtěl dokázat saudským finančníkům, kteří tak štědře podpořili jeho středisko v Atlantě, že nesedli na lep nevděčníkovi a že se jim jejich investice vrchovatou měrou vrátí. Všechny detaily si lze ověřit v knize Stevena Haywarda Skutečný Jimmy Carter.

Kniha Palestina: mír, ne apartheid (Palestine: Peace not Apartheid, Simon & Schuster Ed., 2006), kterou Carter právě vydal ve Spojených státech, navazuje na to nejhorší z jeho minulosti. Představuje nejpodlejší, nejzákeřnější a nejškodlivější útok, jaký Izrael už dlouho nezažil. Kdyby stejná slova jako Carter vyslovil nějaký islamista nebo palestinský představitel, bylo by snadné vzít v potaz věcnou stránku a vyvrátit je s odkazem na jejich původ. Když však podobné výroky pronáší někdejší americký prezident, člověk, který o sobě prohlašuje, že se řídí výlučně křesťanskými etickými ohledy, nositel Nobelovy ceny za mír, přidává jim to na jejich závažnosti. Proto je naprosto nezbytné odhalit jejich nehoráznost a lživost.



Carter coby prezident soustavně pracoval proti zájmům své země a vždy se snažil o opak. Jeho postoj se nezměnil ani poté, co opustil Bílý dům. Nesetkal se s jediným diktátorem na celé planetě, aniž by u něho neocenil jeho protizápadní postoj, promarxistickou orientaci, shovívavý postoj k radikálnímu islámu a pokud možno též antisemitismus. Brežněv, Chomejní, Castro a Arafat tvoří pouze čelo dlouhého seznamu, v němž zaujímají přední místo Háfiz Asad, Nicolae Ceauşescu a etiopský masový vrah Mengistu Haile Mariam. Právě na tomto pozadí je třeba číst jeho knihu Palestina: mír, ne apartheid. Už sám titul prozrazuje to podstatné: pouze ultralevicové organizace a radikální palestinské organizace se odvážily přirovnat Izrael k někdejšímu neblahému jihoafrickému režimu. Carter opakuje toto přirovnání na vlastní vrub a zajišťuje mu tím „věrohodnost“. Jak lze z titulu (a z Carterovy minulosti) předpokládat, je následující četba sledem soustavných pokusů falšovat dějiny a nepřetržitou litanií výzev k nenávisti. Významný americký právník Alan Derhowitz, který se exprezidentově nové knize podrobně věnoval v New York Sun, ji označil za „nevkusnou“. V rozporu s evidentní skutečností v ní Carter například obviňuje Izrael ze zpronevěry peněz poskytnutých Palestincům na humanitární účely, ale ani slovem se nezmiňuje o tom, co se stalo se sumami, které ve skutečnosti převzal Arafat a jeho klika. Izrael je obviňován z toho, že v roce 1948 vyhnal Palestince ze „země předků“, ale ani řádek o židovské přítomnosti, která je pochopitelně staršího data než přítomnost arabská, ani řádek o výrocích arabských vůdců po vyhlášení státu Izrael. Vytvoření Organizace pro osvobození Palestiny v roce 1964 je prezentováno jako důsledek „ izraelského odklonění vody z Galilejského moře, která měla zavlažovat Negevskou poušť“, ale marně bychom hledali nejmenší zmínku o skutečných a prokazatelných motivech vytvoření OOP Arabskou ligou v součinnosti s KGB.

Izrael je navíc označován jako ten, kdo jednostranně rozpoutal Šestidenní válku, jako ten, kdo nepřestal „loupit palestinská území“, jak ten, kdo systematicky odmítá „vyměnit území za mír“. Je označován jako jediný viník ztroskotání mírového procesu započatého v Oslo, zatímco „Palestinci přistoupili bez dvojznačností“ na to, co se od nich očekávalo. Carter píše, že „lidská práva Palestinců musí být chráněna“ před porušováním, jehož se dopouští Izrael, ale samozřejmě ani jediná věta o porušování týchž práv palestinskou samosprávou.

Carter se raduje z bezchybné pravidelnosti a řádnosti palestinských voleb, počínaje těmi, které v roce 1996 vyhrál jeho přítel Arafat, tehdy jediný kandidát. Rozhořčuje se nad výstavbou bezpečnostní bariéry a spatřuje v ní „prostředek, jak zabírat především území“, ale nepadne ani slovíčko o nezbytných bezpečnostních opatřeních Izraele a o 850 obětech sebevražedných atentátů, bez nichž by k rozhodnutí postavit zmíněnou bariéru nikdy nedošlo. Rozohňuje se také nad izraelským zničením iráckých nukleárních zařízení v roce 1982, aniž by vzal v úvahu tehdejší válečné plány Saddáma Husajna. A konečně Carter také lživě prezentuje Izrael jako „nepřátelský vůči křesťanům“ a činí ho zodpovědným za „exodus křesťanů opouštějících Svatou zemi“, ale zcela opomíjí skutečný důvod tohoto útěku: pronásledování křesťanů islamisty. Nechce vidět skutečnost, že konkrétně právě Izrael slouží v této oblasti jako útočiště pronásledovaným křesťanům, kterých je dnes v zemi 145 000.

Podle Mitchella Barda je Carterovo falšování skutečnosti natolik urážlivé, že bychom si mohli představit, že píše fikci - avšak s tím rozdílem, že skutečná fikce má tu výhodu, že nepředstírá něco jiného. Podle mne máme co do činění s něčím nepoměrně závažnějším, co hluboce souvisí s podněcováním k nenávisti a - pod pláštíkem „pacifismu“ - s podněcováním k vyhlazovací válce proti státu, který Carter činí zodpovědným za všechna zla na Středním Východě.

Alan Dershowitz si klade otázku, jak takový „úctyhodný muž“ mohl napsat knihu, na níž není hodno úcty téměř nic. Dovolil bych si tomuto význačnému právníkovi doporučit, aby se zaměřil především na skutečnou Carterovu podobu odhalenou v článku otištěném v Harper´s a nazvaném „Jimmy Carters Pathetic Lies“ (Patetické lži Jimmyho Cartera). Článek vyšel už v roce 1976, a tedy ještě před jeho prezidentstvím. Na jeho základě by musel dojít závěru, že dílo Jimmyho Cartera Palestina: mír, ne apartheid, je napsána zcela k obrazu tohoto muže.



Podle textu publikovaného 7. prosince 2006 v Metula News agency připravil Josef Mlejnek. Vyšlo v lednovém čísle 51PRO.

Guy Milliere (1950) je francouzský filozof, ekonom, profesor dějin idejí a kultur na univerzitě Paris VIII, mj. autor knihy Kdo se bojí islámu?, životopisu Ronalda Reagana, překladatel děl Friedricha A. von Hayeka.

Josef Mlejnek