Čekají cukrovary další demolice?

Robert Šalda

Bagry a autogeny v českých cukrovarech ještě ani nedokončily svoji práci a Evropa již musí přehodnocovat svoji reformu cukerného pořádku. Zdá se, že oběť kterou na oltář restrukturalizace odvětví položilo české cukrovarnictví nebyla příliš platná. A je velkou otázkou, zda další kroky, které v odvětví evropské orgány připravují, nepovedou k dalšímu útlumu českých cukrovarů.

Evropská unie má s cukrem trable. Oproti produkci v tropických a subtropických zemí, kde k jeho získávání slouží cukrová třtina, je výroba z řepy výrazně dražší. Tradice pěstování řepného cukru přitom na evropském kontinentě vznikla uměle před téměř dvěma sty lety po napoleonských válkách. Do té doby do Evropy totiž proudil třtinový cukr, především z Latinské Ameriky. Námořní blokáda však přinutila Evropany poohlédnout se po jiném zdroji a od té doby cukrovka na starém kontinentě zdomácněla.

Nesmyslná zemědělská politika Evropské unie, která spotřebovává polovinu rozpočtu společenství, způsobuje výrazný přebytek zemědělské produkce včetně cukru. Ten je pak třeba z Evropského trhu dostat a tak se za podpory evropského rozpočtu posílá na světové trhy. A aby evropští politici ochránili „své“ cukrovarníky a farmáře, zatěžují dovoz neevropského třtinového cukru vysokými cly. Vedle toho je však vytvořen i systém kvót, který doposud zajišťuje, že farmáři v jednotlivých evropských zemích mají zajištěn odbyt, aniž by byli ohroženi konkurencí z jiných zemí Evropské unie, kde by mohl být řepný cukr produkován levněji.

Systém celní ochrany proti dovozu cukru i vývozní dotace naráží na výtky Světové obchodní organizace (WTO) a zemí, které levný cukr produkují. Těm je samozřejmě dotovaný vývoz evropského cukru a celní bariéry omezující vstup třtinového cukru do zemí EU proti mysli. A aby naopak evropské státy na trhy těchto zemí mohly vyvážet své výrobky, jsou rozvojovými zeměmi tlačeny k omezování ochranářských opatření, tedy k rušení vývozních dotací a omezování celních sazeb..

Již reforma cukerného pořádku, kterou Evropské orgány schválily v roce 2005 a jež vstoupila v platnost v červnu loňského roku, přinesla cukrovarnictví v Čechách, ale především na Moravě pořádnou ránu. Britsko – francouzský cukrovarnický koncern Easter Sugar vlastněný pěstiteli především z Británie a Francie se rozhodl své cukrovary uzavřít a svoji kvótu odprodat. Svá očekávání ale cukerná reforma nenaplnila. Produkce cukru v EU klesla velmi málo a to o 1,8 milionu tun. Její ambicí však bylo snížení produkce o 5 až 6 milionů tun bílého zlata.

Svoji produkci zcela ukončilo Irsko, Lotyšsko a Slovinsko. Více než padesát procent kvóty pak evropské komisi odprodali producenti z Portugalska, Řecka a Itálie, tedy ze zemí, které jsou vzhledem ke klimatickým podmínkám k pěstování cukrové řepy nevhodné. Nemálo také poklesla produkce cukru v zemích střední a východní Evropy. Na Slovensku došlo ke snížení kvóty o 34 procent a v Maďarsku o 27 procent . V České republice, dříve cukrovarnické velmoci pak došlo k její krácení o 22,5 procenta. Na Hané jsou přitom podmínky pro produkci cukru výtečné. Cukernatost řepy je v tomto regionu nejvyšší. Některých zemí se však pokles cukerných kvót nijak nedotkl. Mimo Polska jsou to západoevropské země. Francie, Německo, Velká Británie, Nizozemí a Belgie.

A proč se tak stalo? Program restrukturalizace umožnil ukončení produkce bez ohledu na efektivitu výroby v jednotlivých regionech. V České republice přitom nemalá část cukrovarů patří zahraničním cukrovarnickým koncernům. Konkrétně britsko-francouzská společnost Eastern Sugar sídlící v Nizozemí, vlastnící několik cukrovarů v České republice, ale i na Slovensku a v Maďarsku své středoevropské aktivity utlumila a dala přednost výplatě příspěvku z restrukturalizačního fondu a zachování provozu cukrovarů ve svých mateřských zemích. Dlužno dodat, že na toto rozhodnutí mohl mít vliv i spor Eastern Sugar o přidělení kvót ještě v dobách vládnutí ČSSD, z kterého vyšla Česká republika poražena a musela po arbitrážním řízení vyplatit 700 milionů korun. Těžko ale soudit jaký skutečný vliv tato kauza na rozhodnutí odejít ze střední Evropy měla. V každém případě ale tato firma dala přednost rozvoji svých cukrovarů v mateřských zemích.

Další budoucnost reformy cukerného pořádku řešil summit ministrů zemědělství zemí EU na konci září. Ten rozhodl o tom, že další snižování cukerných kvót již nebude probíhat zcela plošně, ale bude již zohledněno doposud uskutečněné snížení produkce v jednotlivých zemích Evropské unie. Česká produkce by proto již neměla klesat tak výrazně jako ve státech, které se doposud na omezení produkce cukru nepodílely.

Přesto však je v upraveném systému skrytá hrozba, tentokrát ovšem spíše pro cukrovary. Podle schváleného plánu restrukturalizace, který v podstatě nahrazuje dosavadní program reformy, by se mohli stát iniciátory odevzdání kvóty i pěstitelé, přičemž doposud bylo v České republice případné takové rozhodnutí plně v kompetenci cukrovarů, jako držitelů kvót.

Pokud se tedy farmáři nechají zlákat vábničkou peněz z restrukturalizačního programu, může to nyní ohrozit na rozdíl od předcházejícího období i zpracovatele, kteří jsou na dodávce suroviny od nich závislí. V ohrožení by se tak mohli ocitnout ti výrobci, kteří doposud české cukrovarnictví ke dnu neposlali.

To jak se Evropská unie vypořádává s nepovedenou reformou „trhu“ s cukrem je důkazem neefektivity její agrární politiky. Jediným rozumným řešením by totiž bylo odstranění kvót a uvolnění alespoň vnitřního trhu s touto komoditou. To by vedlo k zastavení produkce v nevhodných regionech a odstranění nadprodukce. Čeští producenti by se pak rozhodně nemuseli bát o svoji budoucnost.