Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Mafiáni a Klausovy milosti

Zdeněk Jemelík

Bulvár vyplivl další vlnu očerňování prezidenta republiky v podobě záplavy shodných článků z 13. ledna 2010, upozorňujících na udělení milosti čtyřem odsouzeným, kteří mají patřit k přátelům nebo jinak blízkým osobám zavražděného Karla Mrázka a uprchlého Tomáše Pitra. Východiskem je zjevně článek „investigativního“ blábolila Jaroslava Kmenty, uveřejněný na iDnes, od něhož všichni ostatní opisovali. Současné uveřejnění téhož sdělení v celé řadě titulů naznačuje, že jsme možná svědky řízené kampaně.

Upozornění na tyto milosti nelze rozumět jinak než jako projevu nesouhlasu či dokonce mravního odsouzení prezidenta republiky. Musím se však otázat nositelů jeho ostouzení, proč by měly být osoby blízké zmíněným „mafiánům“ vyloučeny z dobrodiní milosti? Nemají-li právo na milost, neměli by být zbaveni také práva na lékařskou péči nebo na přepravu v prostředcích hromadné osobní dopravy? Neměli by nosit nějaké viditelné označení podobného druhu, jako byla pověstná židovská hvězda? Je skutečně zločinem a důvodem k vyloučení ze slušné společnosti pro nic jiného než pro blíže neurčený osobní vztah k proskribované osobnosti?

Toto je otázka širšího záběru, protože český bulvár s oblibou známkuje lidi podle toho, s kým se přátelí. V myšlení novinářů zřejmě přežívají normalizační zvyklosti:takto přece nálepkovali lidi komunisté.

Taková ostrakizace lidí je ve vztahu k milosti prezidenta zcela nepřípadná. V řízení o milost se neřeší otázka viny, ani společenské zázemí žadatele. Je úkonem odpuštění a soucitu, projevu pochopení pro tíživou životní situaci, aplikací křesťanského „odpusť nám, jakož i my odpouštíme“.

Tato část pokračující štvanice na pana prezidenta má všechny příznaky svých předchůdkyň, jimiž bulvár otravoval společenské ovzduší např. v souvislosti s kauzou „katarského prince“ či Jiřího Čunka: nejde o pravdu, naopak se cíleně vkládá do společenského vědomí překroucený obraz skutečnosti s cílem poškodit bůhvíjak vybraný cíl zlořečení: nenáviděného politika, politickou stranu, kohokoli. Běžný občan „ví“ díky bulváru, že zásluhou exministra Pavla Němce „katarský princ“ unikl trestu za prznění nevinných českých dívek a díky bulváru netuší, že jeho proces byl zahájen nezákonně, že v době propuštění z vazby měl „princ“ za sebou téměř polovinu trestu, či že jeho „oběti“ nebyly neviňátka, ale příležitostné prostitutky. Rovněž si myslí, že jeho vydání do Kataru ovlivnili také další členové „justiční mafie“, výplodu paranoidního myšlení bývalé dlouholeté prokurátorky Marie Benešové, ač se v té době mezi sebou neznali, ze svých působišť nemohli do případu zasahovat a věděli o něm jen to, co si přečetli v novinách. Stejně tak veřejnost „ví“, že záchranu Jiřího Čunka před soudním projednáním vymyslel a zařídil místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, jenž za prvé neměl k takovému jednání motiv, a zejména na rozdíl od skutečných vykonavatelů této taškařice neměl pravomoc jakkoli do řízení zasáhnout. Veřejnost si rovněž pamatuje, že se „mafiáni“ na záchraně Jiřího Čunka domlouvali na utajených schůzkách, které ve skutečnosti nebyly utajené, měly soukromý charakter, část z nich o těchto schůzkách ani nevěděla a s inkriminovanou kauzou nijak nesouvisely.

Stejně jako všecky předchozí difamační kampaně bulváru, také celé povídání o vztazích omilostněných ke Karlu Mrázkovi a Tomáši Pitrovi stojí na neprůkazných indiciích, domněnkách a dohadech. Neobsahuje žádný důkaz o tom, že by pan prezident o případných vztazích žadatelů o milost věděl anebo by k nim nedejbůh dokonce přihlížel a právě kvůli nim by upřednostnil uvedené omilostněné před ostatními. Přitom by právě takový prezidentův vztah k žádostem o milost mohl být důvodem ke znepokojení veřejnosti. Pokud by ovšem blábolilové Jaroslav Kmenta & spol. nechtěli takové podezření proti panu prezidentovi vyvolat, neměli by ani důvod špinit papír svými zvratky.

Všechny obdobné kampaně včetně této se vyznačují neúctou k objektivně zjištěným skutečnostem jako základním kamenům novinařiny. Znám velmi podrobně životní osudy jedné z označených omilostněných osob, paní Miroslavy Pragerové, a její cestu k udělení milosti. Mám naprostou jistotu, že v tomto případě není žádný důvod k pochybování o nezávadnosti prezidentova rozhodnutí.

Měl jsem po dobu tří let ve spolku Šalamoun na starosti agendu akcí na její záchranu. Znám detailně její trestní spis, přicházel jsem s ní do styku ve věznici a zúčastnil jsem se řady soudních jednání o jejím případu. Znám ji jako vzornou vězenkyni, na kterou dosud vedení věznice ve Světlé n.S. a v Praze-Řepích vzpomíná s uznáním. To bývá: lidé, kteří se za mříže dostali nedopatřením, zůstávají slušní i tam.

Ano, omilostněná bydlela ve vesnici, v které tehdy žili rodiče Karla Mrázka, proto ho od vidění znala. V počátcích svých pokusů o podnikání po krátkou dobu přechodně spravovala obchodní společnost, která původně patřila Karlu Mrázkovi. Převzala ji v době, kdy již byla v likvidaci, ale rychle se jí zbavila. Tím její spojitost s ním končí a ani trestná činnost, za kterou byla odsouzena, nemá s ním a jeho podnikáním nic společného.

Miroslava Pragerová se jako naivní začínající podnikatelka zapletla s podvodníky, kteří ji zneužili jako „bílou kobylku“ (genderově čisté označení „bílého koně“ ženského rodu) pro své účely. O pravé podstatě zajišťovaných operací neměla a ani nemohla mít tušení. Pomohla svým „bossům“ k několikamilionovému zisku. Sama získala pár tisíc, jež sotva pokryly její provozní výlohy. Když se podvod provalil, pod pohrůžkou násilí na dětech a manželovi vypovídala v trestním řízení přesně podle pokynů podvodníků. I tak nebylo její usvědčení zcela přesvědčivé, nicméně soud mu uvěřil a rozhodl (přiznávám, že chápu soudce, jemuž muselo být jasné, že mu obžalovaná lže a řídil se zásadou: kdo chce kam, pomozme mu tam). Odsouzená pochopila až po rozsudku, že padla do pasti. Pokusila se vyvolat trestní řízení proti šíbrům, kteří ji zneužili, ale státní zástupci naložili s jejím oznámením jako s blábolem odsouzené, bezdůvodně usilující o zvrácení rozsudku. Jeho prověřování nezahájili, čímž prospěli skupině prohnaných darebáků.

Udělení milosti bylo výsledkem dlouhodobého houževnatého úsilí. Cesta k němu vedla přes déle než rok trvající řízení o povolení obnovy procesu, o jehož průběhu byl pan prezident průběžně informován. Po prvé jej spolek Šalamoun v její věci oslovil 5.prosince 2005. Milost jí udělil koncem r.2007 až po neočekávaném ztroskotání do té doby slibně probíhajícího pokusu o obnovu procesu. Na svobodu se dostala počátkem ledna r.2008.

Z prezidentovy strany šlo o akt svrchované lidskosti a soucitu. Žadatelka je matkou čtyř dětí. Má vážně nemocnou invalidní dceru, která v té době byla ve vysokém stupni těhotenství a její zdravotní stav by jí nedovolil postarat se o dítě bez pomoci. Syn se připravoval na náročnou operaci.

Milost byla jen částečná. Došlo jí ke zkrácení trestu, takže odsouzená mohla okamžitě žádat o podmíněné propuštění za dobré chování po odpykání poloviny trestu. O vyhovění žádosti rozhodl místně příslušný soud standardním postupem. Osud paní Pragerové, její dceři a vnoučeti přál: vnuk se narodil den před jejím propuštěním na svobodu. Omilostněná dorazila domů právě včas, aby pomohla dceři zvládnout péči o miminko po návratu z porodnice. Náznak, že by snad udělení milostí mohlo být výsledkem nějakého utajeného vlivu Karla Mrázka či lidí z jeho okolí na pana prezidenta, je ubohý, úměrný pokleslosti novinářské morálky jeho původců. Ve skutečnosti jde o vzorový případ udělení milosti z ušlechtilých humanitárních důvodů, o to cennější, že omilostněná byla v nejhorším případě odsouzena k nepřiměřeně přísnému trestu.

Při nejmenším nelze vyloučit, že také ostatní citované případy omilostnění jsou v pořádku. Překvapující je rozpačitá obrana postupu pana prezidenta jeho kancléřem Jiřím Weiglem, pokud ji ovšem blábolilové reprodukovali věrně. V jejich podání měl pan kancléř namítnout, že z žádostí nelze získat informaci o soukromých a obchodních vztazích žadatelů, a mimo to pan prezident rozhoduje o milostech úplně sám. S prvou částí tvrzení lze souhlasit. Ani v rozsáhlém trestním spisu Miroslavy Pragerové, ani v související dokumentaci následných trestních řízení proti jejím „bossům“ se nevyskytuje žádná zmínka o jejím (neexistujícím) vztahu ke Karlu Mrázkovi. Není tedy jasné, odkud by se měla dostat do spisu, vedeného v kanceláři prezidenta republiky k její žádosti, i kdyby takový vztah skutečně existoval. Druhá část tvrzení je zjevně nesmyslná, protože není v prezidentových silách a časových možnostech, aby četl více než dva tisíce žádostí o milost, které každý rok dostane. Žádosti a doprovodnou dokumentaci skutečně čte a rozhoduje o nich sám, na což má právo. Zabývá se ale pouze těmi, jež se k němu dostanou po drastické selekci, prováděné sofistikovaným způsobem, jenž prakticky vylučuje uplatnění jakéhokoli korupčního vlivu.

Obdobnou zkušenost mám i z několika dalších případů udělení milosti Václavem Klausem žadatelům, které v řízení podporoval spolek Šalamoun. Na světě není nic nemožného, ale pravděpodobnost úspěšného korupčního ovlivnění jeho rozhodování o žádostech o milost se blíží nule.

K počínání Václava Klause v přístupu k žádostem o milost mám jedinou výhradu: měl by udělením milosti výjimečně napravovat zjevně vadná pravomocná soudní rozhodnutí v některých případech, v nichž byly bezvýsledně vyčerpány všechny opravné prostředky. Přirozeně by měl zvýšit celkový počet udělovaných milostí.

Nemá-li stát zcela spolehlivé nástroje k předcházení a nápravě zjevných justičních přehmatů, milost by měla být poslední pojistkou pro zajištění průchodu spravedlnosti.



Zdeněk Jemelík
člen spolku Šalamoun
 
  Přístupy: 18240 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA