Není extremismus jako extremismus

Pavel Kopecký

Extremismus je široký pojem, který hlavně politici či hromadné sdělovací prostředky používají, nadužívají a zneužívají. Jsme kobercově bombardováni extremismem islámským, pravicovým i levicovým, existuje zelený extremismus, extremismus vkusu a tak dále. Jestvuje také velmi zajímavá odrůda, extremismus údajného boje proti extremismu, jenž je hledán, nalézán dle potřeby. Zkrátka „extremismus“ je svým způsobem krajně ohebný.

Býti extremistou znamená v obvyklém mediálním i politickém diskursu něco velmi temného. Stává se jím zakomplexovaný hospodský křikloun holé hlavy, jež řve „Sieg heil!“, stejně jako lidovec Jiří Čunek, jehož nevzdělaný populismus konzervativního katolíka obsáhl „opálené občany a ohně na náměstích“. Ušetřen těžkotonážní nálepky nebývá ani neznámý zelený aktivista či hlasitý ochránce zvířat, jemuž se protiví nóbl dámský kožich z norka. Podobné zneužívání pojmů však vytváří logicky jakousi inflaci obsahu, a tak skutečně solidní podhoubí pro růst nových, podstatou skrytějších a možná nebezpečnějších rizik.

Jakpak to? Málokdy dostane hodnotící ideologickou visačku jednotlivec či skupina ztělesňující skutečné společenské nebezpečí. Takové riziko, jež překračuje neuvěřitelně absurdní a odsouzeníhodné hajlování zjevných neonacistů. Děje se tak pro takzvanou „politickou korektnost“, která občas nabývá olbřímích podob. Nebo kvůli neschopnosti a ziskuchtivosti či neochotě lidí pohlédnout do tváře skutečnosti. Tedy do grimasy našich vlastních pohodlných přetvářek. Například ohledně překonaného multikulturalismu, jejž zpochybnila řada dějů v civilizačně benevolentních zemích, jakými jsou Holandsko, Británie či Švýcarsko.

Je to svým způsobem pochopitelné: jednodušší bývá hledat i ukazovat prstem na snadno identifikovatelné, protože dávno rozpoznané fenomény, než najít sílu nahlédnout jevy zatím málo zřetelné. Takový přístup bohužel přímo vybízí různé zoufalce, aby se k rázným, jednoduchým řešením ohlíželi do minulosti.

Nemám samozřejmě na mysli, že by vyspělé společnosti neměly bojovat v nekonečném zápasu proti krajnostem v činech. Míním spíše to, že se v plamenech molotovových koktejlů zakalují poznávací klišé, zástěny, zkrátka jakési „idoly mysli“. „Růžové brýle“ neochvějného, u některých politiků ochotnického válčení s Dělnickou stranou, Ku Klux Klanem nebo podobnými organizacemi. Znějí slova tvrdší žuly, jimiž mravně pochybné persóny moci – persóna může ostatně znamenat i masku – slibují nové bitvy svaté války, po nichž nezůstane z radikálů nic než popel…

Obecně mluvíme o záležitostech nesmírně složitých. Agresivita i útěková reakce jsou evolučně daleko starší než altruismus anebo touha po dohodě s bližním. A ovlivňují prakticky nás všechny. Také letošní válečné události z pásma Gazy odhalují, o kolik občan před volbami v etnické demokracii upřednostní nesmlouvavý přístup, „lití olova“ proti rokování s nepřítelem. Zdůvodněním jednoduchého agresivního řešení může být „idol mysli“, naruby obrácené zlehčování holocaustu, jakási neprůstřelná propagandistická bariéra Židovského státu – islámský extremismus, islamofašismus. Místo chrámů si stavíme ghetta.