Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Československé snahy o územní zisky

Tomáš Krystlík

Edvard Beneš při jednání v Moskvě v prosinci 1943, vyzván samotným Stalinem, aby na mapě označil části Německa, které nárokuje pro poválečnou ČSR, v podstatě odolal, tvrdil, že se spokojí s ČSR v předválečných hranicích, jen by chtěl „poněkud posílit“ kladskou oblast. Stalin mu Kladsko okamžitě přidělil [Táborský]. Svou „územní zdrženlivost“ pak exilové vládě vysvětloval nutností vyčkat, jak se po válce vyvine situace s vysídlením německého obyvatelstva.

Do poloviny roku 1941 počítal Beneš s poválečným odchodem jen Němců zkompromitovaných nacismem (několika set tisíc lidí), s postoupením několika čistě německých pohraničních okresů Německu, čímž by se počet Němců v poválečné republice snížil asi na 1,4 milionu, s přesunem Němců z vnitrozemí do německých okresů v pohraničí a s vytvořením zastřešujících tří německých žup, které by obdržely autonomii. Proti jeho představám se domácí odboj vehementně vzepřel a se zdůvodněním: „víme dávno, že Němci jsou všichni stejní“ žádal krev a deportaci všech Němců. V odpovědi Politického ústředí (PÚ) Benešovi (radiogram ze 3. 12. 1940) se praví o výše uvedeném Benešově plánu zcela explicitně: „...takový plán by znemožnil Váš návrat“. Beneš v září 1941 akceptuje program ÚVOD - předválečné hranice státu ve spojení s vyhnáním všech Němců [Brandes].

Jenže Beneš se svého plánu na odstoupení určitých pohraničních oblastí Německu úplně nevzdal - v roce 1944 k tomu přistoupila představa územních kompenzací za v budoucnu odstoupené oblasti. V únoru 1945 předkládá Beneš britskému ministerstvu zahraničí mapu ČSR s návrhem na poválečnou úpravu hranic. Už tehdy z tzv. historických hranic toho příliš nezbylo: Beneš sice stále počítal s odstoupením Chebska, Frýdlandska, Rumburska, Broumovska, oblasti mezi Javorníkem a Osoblahou Německu, zato ostatní hraniční linie čs. státu měla být posunuta za horské vrcholky na území Německa, k ČSR se mělo připojit jižní Kladsko a rozsáhlé oblasti Horního Slezska, především Hlubčicko. Beneš přitom zdůrazňoval, že poměřována obyvatelstvem je navrhovaná výměna území pro ČSR nevýhodná - 358 versus 181 tisíc obyvatel. Zajímavé však je, že tak učinil vysloveně proti stanovisku exilové vlády v Londýně, která memorandem z listopadu 1944 britské vládě jednoznačně zamítla jakoukoliv poválečnou změnu čs. hranic ve prospěch Německa.

Po válce si už nárokovalo Československo německá území minimálně s 2,2 miliony obyvatel a o odstoupení některých pohraničních okresů se už nemluvilo. Věřilo se, že nastal příznivý okamžik pro rozšíření území státu, že Československo je objektem zvláštní blahovůle velmocí (čímž se opakuje stejná česká pitomost z doby těsně po 1. světové válce). Katalog územních požadavků obsahoval Kladsko, Lužici, tzv. historické Slezsko, „spravedlivou“ hranici na Šumavě, oblasti při řece Sále (Saale), zahrnoval i posunutí československé hranici k Dunaji a to od Řezna přes Deggendorf, Pasov, Linec až k Vídni. Vyskytl se i požadavek na rozdělení celého Rakouska mezi ČSR a Německo. Čeští kabrňáci na jedné straně vyháněli německy mluvící a na straně druhé by si srovnatelný jejich počet, ne-li vyšší, klidně přibrali. Jejich uvažování zcela postrádá logiku.

Beneš v červnu 1945, kdy se o těchto vskutku grandiózních plánech, předkládaných většinou prostřednictvím jednotlivých ministerstev, dověděl, vládu tomu velmi nakloněnou varoval, aby „v horečce vítězství“ takové plány neodsouhlasila, protože se obával, že by větší územní zisky zkomplikovaly vnitřní situaci státu a zatížily do budoucna vztahy s Německem, popř. Rakouskem. Osobně stále ještě nevylučoval vzdát se některých okresů ve prospěch Německa.

Vláda uvažovala, že výše uvedené územní požadavky předloží londýnské konferenci ministrů zahraničních věcí v září 1945, ale zřejmě pro nejednotnou odezvu spojenců od toho upustila. Zatímco americký vyslanec Steinhardt čs. požadavky akceptoval, britský vyslanec Nichols je označil za přehnané a postavil se k nim zcela záporně. Sovětský vyslanec Zorin, který byl Nicholsovu odmítnutí přítomen, jen kousavě poznamenal, že během války se československá vláda zřejmě obávala, že by přišla s teritoriálními požadavky příliš brzo, zatímco nyní se naopak bojí, aby nepřišla pozdě.

Na podzim roku 1945 dostaly čs. plány na teritoriální zisky poněkud mírnější podobu. Vysněná česká hranice probíhala nyní po linii Bohumín, Racibórz, Koźle, jižně od měst Nysa a Ząbkowice Sląskie, severně od měst Walbrzych a Jelenia Góra, zarovnávala Frýdlandský a Šluknovský výběžek ve prospěch ČSR. V Sasku měla být čs. hranice předsunuta přibližně na linii Königstein - Annaberg - Bad Brambach. Na úkor Bavorska měla hranice probíhat zhruba od Čerchova po Cham a pak přes jižní úbočí Šumavy až k rakouské hranici. Na nárokovaných územích žilo před válkou podle čs. údajů 943 tisíce obyvatel. Němci se z těchto oblastí měli odsunout do Německa. Požadavky byly podepřeny důvody strategickými, hospodářskými, dopravními, historickými a dokonce i etnickými (!). Formou memoranda předala vláda tyto požadavky v dubnu 1946 konferenci Rady ministrů zahraničních věcí v Paříži. Ta neměla územní otázky na svém programu, takže se jimi nezabývala.

Zvláštní úlohu v čs. úvahách hrála Lužice, jejíž obyvatelstvo se většinou nestavělo k možnému připojení k ČSR odmítavě. Pro vznesení požadavku na Lužici ale chyběl od počátku základní předpoklad - souhlas SSSR. Ten se choval v lužickosrbských záležitostech vysloveně zdrženlivě, byť se k ostatním čs. nárokům stavěl - alespoň verbálně - vstřícně. Už koncem června 1945 přešli Sověti například naprostým mlčením čs. návrh, aby v Lužici byla umístěna československá vojska.

Náměstek ministra zahraničí Clementis předložil v červenci 1945 sovětskému vyslanci Zorinovi následující návrh. Lužičtí Srbové se vzdají Dolní Lužice a spokojí se s připojením pouze Horní Lužice k ČSR. Za minimální variantu považuje československý stát přičlenění území alespoň po linii Seidenberg - Weißenberg - Kamenz - Radeberg - Pirna. Mezi oběma Lužicemi by se uskutečnila výměna obyvatelstva. SSSR se k návrhu nevyjádřil.

Další změna v čs. postoji nastala v průběhu příprav na konferenci náměstků ministrů zahraničních věcí v Londýně v lednu 1947. V memorandu čs. vlády už ale nefigurovaly nároky na území východně od Lužické Nisy, neboť Moskva signalizovala, že to bude interpretovat jako snahu o zpochybnění hranice na Odře a Nise a tím i své politiky. Vláda pak prohlásila, že bude „ve svém vnitřním poměru k Polsku plně trvat na svých požadavcích“, že se o nich v budoucnu dohodne přímo s polskou vládou. Podstatně redukovány byly i další územní požadavky, protože západní spojenci dali již na konci roku 1946 zřetelně najevo, že nedají souhlas k dalším dalekosáhlým teritoriálním změnám, zejména ne k takovým, které by byly spojeny s dalšími přesuny obyvatelstva.

Londýnské konferenci tedy ČSR předložila požadavky na přičlenění oblastí na úkor Německa o celkové rozloze 811 km2, ve kterých před válkou žilo 24 700 obyvatel. Z celkem 38 změn se největší týkala úseku mezi Chebem a rakouskou hranicí, kde měla být hranice posunuta o několik kilometrů na jih, takže například Velký Javor by připadl ČSR. Oficiálním zdůvodněním bylo zarovnání německých výběžků do čs. území, lepší ostraha hranic a „naléhavé“ dopravní a hospodářské důvody. Obyvatelstvu se mělo nabídnout vystěhování do Německa nebo čs. státní příslušnost s garancí „všech lidských práv“. Clementis to vysvětlil územíchtivému a nacionalismem zcela zachvácenému českému obyvatelstvu tím, že nelze počítat s odsunem obyvatelstva z nárokovaných území, takže vláda vedena „tvrdou realitou“ se rozhodla redukovat své územní požadavky na „nezbytné minimum“.

Šance i těchto redukovaných územních požadavků na úspěch na případné mírové konferenci je nejasná, protože je na konferenci v Londýně výslovně podpořila jen Jugoslávie. Západoevropské státy k tomu mlčely, byť Francie neoficiálně dávala najevo své sympatie k čs. požadavkům. Mlčel k tomu i SSSR, zřejmě z obavy, že by se s nastolením úprav východních hranic Německa ve prospěch ČSR mohl octnout na stole i problém hranice na Odře a Nise, o což vůbec nestál.

V létě 1947 projevilo Polsko ochotu jednat o čs. požadavcích, ale jen na základě reciproční výměny území, což čs. požadavky zejména na Kladsko, Ratibořsko a Hlubčicko podstatně omezovalo - Československo nemělo vlastně co nabídnout výměnou a Poláci žádali Těšínsko, což bylo pro ČSR nepřijatelné. Sovětskou podporu pro své požadavky Československo nezískalo - Stalin se již v létě 1945 vymluvil, že oblasti, na něž ČSR vznáší nárok, byly již slíbeny Polsku a že má proto svázané ruce. Otázka hranic byla proto oběma stranami odložena a v 50. letech se dosáhlo dohody v podstatě na základě statu quo.


Literatura:
Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945, Prostor, Praha 1999
Kučera, Jaroslav: „Žralok nebude nikdy tak silný“. Čs. zahraniční politika vůči Německu 1945-1948, Argo, Praha 2005
Táborský, Eduard: Beneš mezi Západem a Východem, Praha 1993



Tomáš Krystlík
publicista
 
  Přístupy: 44406 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA