Mrazivá pravda o Chile za vlády Salvadora Allende
Fernando Santiago
V šedesátých letech, za vlády prezidenta Eduarda Frei Montalva, se chilská společnost velmi zpolarizovala. Levice se začala chovat mnohem agresivněji, vytvářela komunistické bojůvky a i jinak podporovala extrémní násilí. Přitom něco takového do té doby Chile nepamatovala, tato země byla tradičně demokratická a stabilní. V roce 1970 ve volbách zvítězila s 36% hlasů Lidová jednota socialisty Salvadora Allende Gossense, tvořená Socialistickou stranou, Komunistickou stranou, Radikální stranou, Křesťanskou levicí a Lidovým hnutím akční jednoty (MAPU).
Socialisté a komunisté se nás dnes snaží přesvědčit, že Lidová jednota zvítězila "absolutní většinou", což však 36% jistě není. Stejně tak nebyl Gossens zvolen lidem přímo - podle tehdy platné ústavy prezidenta volil Kongres. Dnes také někteří komunisté a ignoranti tvrdí, že "byl jen sociálním demokratem", který se snažil o pár přátelských reforem. Opak je pravdou, nebyl to žádný milý místní poslanec, byl to extremista, obdivoval Fidela Castra (nejenže ho dvakrát pozval, dokonce s ním tancoval!) a dokonce se s levicovými bojůvkami i cvičil v používání samopalu. Vypadá snad tenhle skutečný Allende jako prostý sociální demokrat? Myslíme že ne, spíše jako blázen.
Diktátor Allende: Luxus a přetvářka
Je zábavné poslouchat některé lidi, jak mluví o "demokratickém" Allendovi; vždyť se choval jako diktátor. Postupem času byl více a více "ideologicky školen" komunisty, dokonce začal paranoidně věřit v připravovaný puč proti jeho marxistické vládě. Již od začátku prohlašoval, že není rozporu mezi socialistickým procesem v Chile a na Kubě; v roce 1972 byl na návštěvě v SSSR a po návratu jej oslavoval jako "staršího bratra Chile".
Žil jako velmi bohatý člověk (jak by komunisté řekli, jako "buržoa"), měl velké sídlo v ulici Tomase Mora, jeden z nejlepších vinných sklepů v Chile (dobře zásobený, zatímco zbytek obyvatelstva měl vína nedostatek), velké množství jídla a delikates, které obyčejní lidé neměli vůbec, běžný občan měl nedostatek základních věcí jako cukru, oleje, drůbeže, rýže, plynu a dalších kvůli špatně organizované vládní distribuci. Naopak Allende nakupoval přímo od cizích států, oblékal se do drahých a elegantních obleků s hedvábnými kravatami (k nesehnání v normálních obchodech), které si sundával (nebo se rovnou kompletně převlékal), když měl mít projev k chudým spoluobčanům, během něhož je přesvědčoval, jak dobrým prezidentem je.
Za Allendeho vlády byla demokracie posunuta až na hranici svých možností, zakázána byla volnost šíření myšlenek a noviny kritizující vládu (noviny, které, světe div se, byly založeny na svobodných demokratických myšlenkách). Lidová jednota často ignorovala a překračovala zákony. Podle práva konala jen tehdy, kdy se jí to hodilo. Allende byl často ve sporu s Kongresem, Senátem i Nejvyšším soudem, obviňoval je, že jsou proti němu zaujatí. Allende, stejně jako většina ostatních stran v koalici, viděl demokracii jako "buržoazní" věc a chtěli co nejdříve zavést socialismus.
Znárodnění v doprovodu hyperinflace
Allende a jeho nohsledi nazývali všechny odpůrce "fašisty" a "reakčními buržoalisty", násilné akce (jako vraždy a únosy) prohlašovali za akci CIA a fašistů, snažících se svrhnout jeho vládu, zatímco ve skutečnosti většinu těchto vražd spáchali levicoví teroristé (a, jak jinak, obviňováni byli teroristi pravicoví).
Jak vidíte, jeho vláda se nikdy nesnažila "sjednotit" Chilany, naopak se snažila posílit jejich vzájemnou nevraživost. Již od začátku tvrdil, že "není prezidentem všech Chilanů". Znepřátelil chilský lid umělým zvyšováním "třídní nenávisti" a předkládáním falešných vizí lepší budoucnosti chudým. Ve skutečnosti Allende a Lidová jednota pomohli chudým málo, pokud vůbec; Allendova vláda se o tyto lidi nikdy nestarala, místo bydlení a práce jim dala jen sliby, které samy nikdy nikomu nepomohou. Když Lidová jednota hrdě prohlásila, že "vytvořila pracovní příležitosti", jednalo se jen o nabobtnání neproduktivní byrokracie.
Vláda Lidové jednoty převzala (ukradla) téměř 80% místního a mezinárodního průmyslu bez ohledu na jeho velikost či důležitost. Toto převzetí bylo činěno v zájmu "pokroku" a označeno jako "předání lidu", aby lid měl z těchto továren větší užitek. Vláda otevřeně žádala převzetí celého místního průmyslu po "svržení" jeho šéfů. Dohled nad přebíráním půdy a průmyslu měli extremističtí teroristé, v tom sice nebyla vláda namočena přímo, je ale pravda, že tyto násilné tlupy podporovala morálně.
Kde se „zapomněla“ Amnesty International?
Allendova politika ničila ekonomiku, fixní ceny podporovaly vznik černého trhu, inflace dosáhla historického maxima 1000%. Kousek po kousku vláda přebírala vše a získávala tak absolutní moc, udržitelnou navždy. Práva osobního vlastnictví a osobních svobod nebyla respektována. Allende amnestoval levicové partyzány (např. FPMR či MAPU) a tisíce dalších, prohlašujíce je za "mladé idealisty“. Jeho rozhodnutí byla samozřejmě jednostranná - když se jednalo o příslušníky pravice, používal výrazy jako "vražední fašisté" či provokatéři. Je až k smíchu, jak pozorovatelé z organizací "Human Rights" a "Amnesty International" nevypozorovali (ani nekritizovali) zneužívání moci ze strany vlády Lidové jednoty.
Brzo, jak již bylo zmíněno, nebylo k dostání ani základní zboží, a pokud bylo, pak jen v malém množství a musely se naň vystát několikahodinové fronty. Lidová jednota ovládala lid jeho hladem, aby si člověk vůbec mohl koupit jídlo, musel být členem JAP (Juntas de Abastecimiento y Control de Precios - Rada zásobování a kontrol cen); a i pak tak směl učinit jen v oblasti, kde byla členská karta JAP vydána. Allende tak nutil občany, aby mu deklarovali podporu - jinak by se totiž nenajedli. JAP také nutila dodržovat obchodníky fixní, regulované ceny.
Tvrdí se, že největším Allendovým triumfem byla agrární reforma, započatá v šedesátých letech křesťanskodemokratickým prezidentem Frei Montalvem. Ve skutečnosti to byla katastrofa. Právě v této oblasti docházelo k nejhoršímu násilí. Vláda Lidového sjednocení převzala půdu násilím, bez kompenzací. Často se tak dělo protizákonným způsobem, docházelo k únosům či dokonce k vraždám (podobně jako dnes v Zimbabwe). Velcí i malí čestní, tvrdě pracující vlastníci půdy, byli nuceni dát svou půdu státu (kdo si myslí že jsou, každý má právo dělat si na jejich půdě co chce!). Vláda pak rozkouskovanou půdu dala ignorantským nájemcům, kteří nebyli schopni nic vypěstovat, půdy, kterou dostali, bylo příliš málo, chyběly jim peníze, mechanizace, "know-how". Chile se tak stala závislou na kubánském cukru a poprvé v historii Chile žebrala o jídlo u "Východního bloku".
Sovětská vláda, která v této situaci viděla možnost prosadit v Chile svou ideologii, začala činit Chile závislou na SSSR v dodávkách většiny importovaného zboží. Množství násilností den ode dne stoupalo a vytvářelo tak neúnosnou atmosféru, kdy nikdo neměl v co věřit, chaos se stal pravidlem a demokracie a svoboda (a vše, co je reprezentovalo) se zdálo být pryč či znemravněno.
Sebevražda? Samopalem od Castra!
Koncem roku 1973 většina Chilanů ze všech částí společnosti (vyjma samozřejmě komunistů, socialistů a levicových násilníků) požadovala odstoupení Salvadora Allende z prezidentské funkce, aby se tak obnovila stabilita, zákon, pořádek a ekonomická prosperita. Jenže Allende se stával čím dál více diktátorem a požadavky na odstoupení odmítal s tím, že jeho prokomunistickou vládu mohou odstranit jen kulky. Armáda mu dala ultimatum, aby buď odstoupil, nebo čelil následkům. Vojsko bylo připraveno poskytnout letadlo, aby mohl opustit zemi a uchýlit se i se svou rodinou do zahraničního exilu; Allende odmítl a z prezidentského paláce, kde zůstal s několika věrnými přáteli, odpověděl střelbou ze samopalu. Armáda odpověděla profesionálně: leteckým bombardováním prezidentského paláce "La Moneda".
Sám, s pocitem viny a úzkosti, spáchal Allende sebevraždu samopalem, který mu věnoval darem jeho přítel Fidel Castro (alespoň tak to popsal Allendův osobní lékař). Pozemní vojsko, letectvo, námořnictvo a karabiniéři (policie) se, unaveni morálním a ekonomickým úpadkem a chaosem ve své vlasti, vedeni jen snahou o její blaho, rozhodli pro záchranu národa a splnění své vlastenecké povinnosti.
Autor je předsedou Chilské antikomunistické ligy.
