Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Proč nemá současný Irák naději na demokracii

Luboš Zálom

Čeští levicoví intelektuálové, politici a iráčtí emigranti uspořádali v uplynulých dnech v Praze dvoudenní konferenci o současnosti a budoucnosti Iráku. Účastníci, jak se dalo čekat, tvrdě kritizovali americký postup v Iráku a shodli se, že je zapotřebí od Američanů Irák vyčistit. Přehlídka iracionálního antiamerikanismu, nad kterou převzal záštitu sociální demokrat Lubomír Zaorálek, byla zorganizována Česko-iráckým sdružením a Českým mírovým fórem.

Je zajímavé, že organizátoři s touto výzvou přišli ve chvíli, kdy si i americká vláda uvědomila, že situace v Iráku je neudržitelná, a hledá způsoby, jak se z této šlamastyky dostat. Pokládat však s vážnou tváří Ameriku za zdroj všech problémů, které Iráčané dnes mají, je směšné. Účastníci konference si ve své levicové a antiamerikanistické zaslepenosti vybrali pro svou kritiku špatný směr.

Není sporu o tom, že americké tažení v Iráku je zpackanou záležitostí. Není to však proto, že by USA měly za cíl vnést do Iráku chaos nebo snad plundrovat jeho nerostné zdroje. Prezident Bush od začátku prezentoval americkou invazi do Iráku jako osvobozující, jako prostředek, který má iráckému lidu přinést demokracii a svobodu, v souladu s neokonzervativním přesvědčením, že Amerika má morální povinnost šířit tyto hodnoty po celém světě; vojenská kampaň nesla označení "Irácká svoboda". Američtí stratégové a politici si však neuvědomili, že nejdůležitější otázkou je, zda Iráčané skutečně demokracii a svobodu chtějí.

Myšlenky svobody a demokracie nevznikly v západní společnosti přes noc. Byly výsledkem dlouhodobého procesu a rozšířením určitých hodnot ve společnosti, které nástup demokracie předznamenaly. Jen těžko si lze představit, že by naše civilizace poznala svobodu a demokracii, kdyby tyto hodnoty nebyly podloženy pozvolným šířením myšlenek osvícených filozofů, kteří ukázali, že lidé jsou si ve své podstatě rovni a že jedině respekt ke svobodě jednotlivce může zajistit mírové soužití ve společnosti. A jen obtížně si můžeme představit, že by tyto názory nebyly podepřeny racionálním filozofickým zdůvodněním. Jen takové hodnoty mohou vyústit v dokumenty jako je například americká Deklarace nezávislosti či americká Ústava a jen ve společnosti, jejíž většina tyto hodnoty do velké míry, ať už vědomě nebo podvědomě, uznává, mohou být takové dokumenty uvedeny v život. Ponechme teď stranou otázku, kam se v současnosti demokracie dostala, a že místo rozhodování o tom, jak bude vypadat politické zastoupení občanů, jde v demokratických volbách spíše o to, jaká zájmová skupina získá moc nad jinou (například pomocí zdanění jedné skupiny obyvatel ve prospěch jiné).

Ale co země jako Irák nebo Afghánistán, na které se Amerika pokusila hodnoty demokracie naroubovat? Tyto země nikdy demokracii ani svobodu v pravém slova smyslu nepoznaly. Způsob, jak jejich obyvatelé nahlížejí na lidskou bytost, na její podstatu a potřeby z této podstaty vyplývající, je ovlivněn slepou vírou v absolutní podřízenost člověka božskému nadpřirozenu. Použití síly za účelem naplňování tohoto pohledu je pokládáno za ctnost. Stačí si uvědomit, jak funguje islámské právo, schopné, podobně jako tomu bylo v Evropě v období temného středověku, krutě trestat činy, které patří k jednání člověka a k jeho vlastní individualitě. Stačí si uvědomit, že islámské země jsou plné různých skupin, které k sobě vzájemně chovají nesmiřitelné nepřátelství pramenící z odlišných pohledů na víru. Tyto skupiny jsou schopné spolu bojovat všemi prostředky, a lidský život v tomto boji nic neznamená.

Amerika si stanovila nereálný cíl, a bezhlavé sledování tohoto cíle je příčinou jejího neúspěchu. Je pravdou, že kdyby se povedlo v Iráku zasít semínko demokracie a svobody, stal by se vzorem pro ostatní islámské země a příkladem, který by mohl do budoucna znamenat zmírnění nebo úplné vyřešení napětí mezi Západem a islámskými zeměmi. V relativně nedávné historii je možné najít příklad, jak s nabytou svobodou naloží společnost, která nedospěla k určitým předpolitickým předpokladům demokracie, o které jsem zmínil v předchozích odstavcích. Když musela sovětská armáda s potupou opustit Afghánistán poté, co už nemohla déle snášet boje s vysoce motivovanými mudžahedíny, místo míru Afghánistán zachvátily zničující kmenové války, které skončily až nástupem jiné vlády tvrdé ruky - vlády Talibanu.

Podobná je situace v Iráku. Pád Husajnovy vlády využily irácké skupiny k zahájení bojů o moc a země je na pokraji občanské války. Boje mezi znepřátelenými islámskými frakcemi by začaly ať už by Husajnův režim zanikl z jakýchkoliv důvodů. A je možné čekat, že i když by se americká vojska z Iráku stahovala sebevíc pozvolna, moc islámských radikálů bude narůstat, až nakonec přeroste a zlikviduje současnou Američany nastolenou vládu. Všechny dodatečné síly, které Amerika vynaložila na irácké tažení po zlikvidování Husajnova režimu, tak byly vyplýtvány zbytečně. Americe se však podařilo splnit důležitý cíl - Irák na dlouhou dobu nebude pro Západ hrozbou, nebude vyvíjet zbraně hromadného ničení a nebude se je pokoušet prodávat teroristům. Pokud by toto byl jediný cíl operace Irácká svoboda, a pokud by se po splnění hlavních vojenských úkolů a zajetí nebo zlikvidování nejdůležitějších představitelů Husajnovy vlády američtí vojáci z Iráku rychle stáhli, byla by celá operace nesmírným úspěchem. Nerealistický cíl z ní udělal neúspěch ne nepodobný válce ve Vietnamu.

Není možné se nepozastavit nad myšlenkou "vyčistit Irák od Američanů" a neuvědomit si, že nejvíc násilností dnes v Iráku nepáchají Američané, ale sami Iráčané. Když se odpálí terorista v autě uprostřed davu nevinných lidí, není to vina Američanů. Domnívat se, že poté, co poslední americký voják opustí území Iráku, násilnosti a chaos skončí, svědčí o chorém mozku.

Na americké tažení v Iráku je možný ještě další pohled. Ochrana vlastní země a vlastních občanů je jedním z hlavních úkolů vlády. Pokud nějaký stát znamená hrozbu, je na vládě ohrožované země, aby zakročila, ať už diplomatickou cestou, ekonomickými sankcemi nebo přímo vojensky. Pokud se Amerika rozhodla zlikvidovat režim, který rozpoutal dvě dobyvačné války, ohrožuje americké spojence, a snaží se získávat zbraně hromadného ničení, jde o velmi racionální cíl. Je však nemorální, aby americká vláda podřídila zájmy svých občanů potřebám Iráčanů a obětovala životy svých vojáků plánům na zavedení svobody a demokracie v zemi, jejíž obyvatelé těchto hodnot využijí jen k tomu, aby mezi sebou mohli bojovat a nakonec zavést tyranii podobnou té, jako byla ta Husajnova.

To však samozřejmě nejsou argumenty, které by levicoví intelektuálové a politici byli schopni chápat. Averze vůči Americe je u nich až příliš silná. Konference byla motivována silně proevropsky, účastníci navrhovali, aby v irácké otázce začala hrát daleko významnější roli Evropská unie. Evropská unie se všemožně snaží vyrovnat se Americe, je posedlá vizí bipolárního světa. Snaží se angažovat ve světových otázkách a prezentovat se jako jednotný subjekt s jednotnou zahraniční politikou.

Jen těžko lze nalézt řešení, jak by se Amerika mohla s Irákem vypořádat. Je možné se obávat, že všechna řešení budou z množiny těch špatných a úkolem stratégů bude vybrat z nich to nejméně špatné, které bude stát Ameriku nejméně sil a životů. Koho však budou evropští odpůrci Ameriky vinit, když se i po několika letech, co v zemi nebude ani jediný americký voják, bude Irák utápět v krvi a denně budeme slýchat zprávy o teroristických činech sunitů proti šíitům a naopak? Sebelepší iniciativa, třebaže řízená skvělou a moudrou Evropskou komisí, nenaučí Iráčany, jak žít v míru, stejně jako je to nenaučili Američané.

Iráčané dostali po pádu Husajnova režimu šanci. To, že ji nevyužili, je pouze jejich vina. Oni sami musí pochopit a objevit, jaké jsou předpoklady pro svobodný život v míru. Nejapné mudrování levicových intelektuálů jim však v tomto hledání nijak nepomůže.



Luboš Zálom
 
  Přístupy: 24050 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA