Parlamentní volby v roce 2002. Konflikt představ. Tušení stínů.
Jiří Svoboda
„…V důsledku existence hromadných sdělovacích prostředků je dnes veřejné mínění mocnější než kdy předtím. To vysvětluje, proč dochází k tak obrovskému vzestupu profesí, které se specializují na ovlivňování veřejného mínění…“
Eric Hobsbawm
V obecné rovině je politika komplikovanou strukturou obecných a specifických cílů a strategií jednání a postupů, jimiž je hypoteticky možné těchto cílů dosáhnout. Hodnotové uspořádání struktury vyjadřuje ideologickou rozdílnost orientace politických stran. V místech průniku jejich programových cílů a sociálních zájmů různých společenských skupin vznikají voličské preference.
Z tohoto zorného úhlu jsou letošní parlamentní volby pozoruhodné především vysokou volební neúčastí. Jakoby k průniku programových cílů více než 20ti politických stran se sociálními zájmy téměř poloviny oprávněných voličů (42%) nikde nedocházelo.
Tento fenomén je prozatím většinou podivuhodně lehkomyslně interpretována jako důsledek „znechucení chováním politiků“; „nedostatku víry v to, že volič může něco ovlivnit“; doplníme-li „opoziční smlouvu“ a „blbou náladu“, jde o změť bezobsažných banalit.
Téměř 3,5 milionu voličů vyslalo volební abstencí dva významné signály:
1. Žádná z kandidujících politických stran nedokázala svým programem vzbudit ve voličích silné emocionální ztotožnění a z něj vyplývající touhu podílet se na jeho realizaci. A žádná nedisponuje dostatečně silnou charismatickou osobností, která by dokázala vyvolat gravitační efekt emocionální identifikace.
2. Téměř 3,5 milionu voličů zároveň nemělo pocit, že by jejich neúčast na rozhodování mohla mít negativní dopad na kvalitu jejich života. Z tohoto pohledu není podstatné, jak následně svou neúčast jako respondenti různých průzkumů zdůvodnili. Podstatné je, že takto velká část veřejnosti (nejméně 42%) vnímá politické poměry jako stabilní a konsolidované a diference mezi koncepty jednotlivých stran považuje z hlediska vlastního sociálního života za bezvýznamné.
Krom „pocitu bezpečí“ neúčast vypovídá o nízké schopnosti politických stran přesvědčit neobyčejně velkou skupinu voličů o své výlučnosti z hlediska vyjádření jejich hodnotových orientací a zastupování jejich sociálních zájmů. Nebo obráceně – značná masa voličů není vůbec schopna identifikovat své sociální zájmy v programech stran a přeměnit je ve volební preference.
Reálný obsah a sociální relevance politiky se totiž stává stále hypotetičtější a expertnější – politici citují v debatách množství statistických dat a hypotéz, které si neověřitelně odporují a většina veřejnosti si pod nimi neumí vůbec nic představit. (Například: Jedni tvrdí, že chystané masivní zadlužování země bude mít perspektivně velmi kruté následky. Druzí uvádějí příklady zemí, které zvláště tím, že se zadlužily, nastartovaly budoucí rozvoj.)
Při současném poklesu zájmu o občanskou aktivitu, který je předurčen procesem privatizace života a zájmů (expanze televize a internetu; segmentace společnosti do uzavřených zájmových minorit, které nemají dostatek styčných bodů; růst konzumeristické lačnosti a sociálního sobectví; frustrace ze selhání v podnikání či zaměstnání; ztroskotání rodinného života v důsledku úspěchu nebo naopak neúspěchu), zaplňují prostor osobní zkušenosti s politikou médii vytvářené virtuální obrazy, které jsou veřejností přijímány a zvnitřňovány ne jako jeden z možných „obrazů“ (interpretací) reality, nýbrž jako realita sama.
„Na faktech nezáleží. V politice je realitou to, jak se skutečnost vnímá…“, - napsal poněkud cynicky Ron Arnold. Jeho myšlenku před časem v souvislosti s tzv. „televizní krizí“ téměř doslovně opakoval Stanislav Gross při jednání klubu poslanců ČSSD jako odůvodnění politického postoje a jednání.
Cílené ovlivňování vědomí veřejnosti se zkrátka stalo váženou a nepostradatelnou odborností v podnikání i politice. P.R. agentury inspirují kampaně, „…vyvolané malými, nevolenými a netypickými menšinami, …které přímými akcemi ovlivňují rozhodující osoby na samém vrcholku politického systému…“ (E.Hobsbawm), a v součinnosti s vlivnými médii obcházejí standardní procesy zastupitelské demokracie.
Názorným příkladem popsaného jevu byla již citovaná tzv. „televizní krize“ na zlomu let 2000/2001.
Pro analýzu výsledků parlamentních voleb v roce 2002 je podle mého názoru velmi podstatné zjištění R.A.Dahla, který v rámci limitů a rizik zastupitelské demokracie uvádí: „…Formální vyjádření politiky, tento rub politické nabídky, se pro akceptaci veřejností stává dnes přinejmenším stejně podstatný, jako programové cíle, jejichž někdejší imperativní, ostře polarizovaný význam zaniká v informačním chaosu a sociálním vyrovnání postmoderního světa…“.
Soutěž politických programů a vůdčích osobností (jejichž posláním je vyvažovat odborností a zodpovědností nízkou obsahovou relevanci všeobecných voleb) se postupně mění v soutěž mediálních odborníků, P.R. agentur, vlivných mediálních a finančních lobby a novinářů a publicistů, kteří využívají svého výlučného postavení ve společnosti k prosazování vlastních politických záměrů, aniž jsou sami ochotni vstoupit do soutěže o politický mandát.
Pro manažery P.R. agentur není důležité, je-li firma zdravá nebo v úpadku; politik čistý list nebo protřelý ničema; a programová nabídka veteš nebo soubor myšlenkových perel. Podstatné je, kolik může zákazník do vlivové agentury investovat. (O rozsahu poptávky po produktech P.R. agentur svědčí jejich income, který si každý zájemce může snadno na internetu vyhledat.)
Mezi politika a veřejnost vstupuje image-maker a mediální poradce, kteří přetvářejí jeho osobnost podle reklamních strategií. Prostřednictvím ovládání formy získávají postupně rostoucí vliv i na obsah a program. Nejefektivnější a nejdražší agentury zajišťují krom toho i komplexní „vlivový servis“ (lobbying), který zahrnuje i aktivní mediální kroky směřující k diskvalifikaci protivníka.
Při hledání příčin, které se rozhodující měrou podílely na výsledku parlamentních voleb 2002, nelze souběh popsaných procesů a jevů pominout. Chceme-li se ovšem dobrat jiných, než jen povrchních anebo ryze účelových závěrů.
V souboji programové nabídky dal volič přednost „sociálnímu pohodlí“ a sociálně-ekonomickým garancím státu před sliby perspektivního ekonomického růstu, dosaženého zvyšováním produktivity a konkurenceschopnosti. Růst dluhu veřejných rozpočtů voliče nevystrašil, protože neví komu se vlastně dluží a jak a kdy se to bude muset splácet. (Musí se to vůbec někdy splácet?) Na tématech sudetských Němců a skepticismu v přístupu k EU profitovala pouze KSČM, protože v těchto otázkách ji voliči vnímají jako rezistentní.
Kromě průniku cílů a sociálních zájmů ovlivnilo voličské preference převažující psycho-sociální naladění a časový faktor – voliči vyjádřili v množině podpory ČSSD a KSČM (111 mandátů) neochotu k sociálním rizikům a jednoznačně upřednostnili krátkodobý časový horizont. Dlouhodobá témata – růst dluhu veřejných rozpočtů; demograficky podmíněná neudržitelnost průběžného důchodového systému; vědeckým a technologickým rozvojem podmíněná neudržitelnost plně solidárně hrazené zdravotní péče – rozhodující část voličů neoslovila.
Pravdu má Václav Klaus když říká, že masivní podpora ODS na počátku 90tých let byla podporou systémových změn, blokujících možnost návratu k předlistopadovému režimu. Nebyla to však podpora pravicovým sociálně-ekonomickým konceptům, k nimž je česká mentalita ve své většině tradičně odmítavá. Václav Klaus toto mentální naladění reflektoval a jím vedené vlády úzkostlivě dbaly o sociální průchodnost reforem.
Posun těžiště názorové orientace se začal projevovat v polovině 90tých let.
Dostavuje se frustrace z nenaplněných iluzí – mnoho lidí se totiž domnívalo, že změna politického systému sama o sobě povede k růstu životní úrovně na hladinu srovnatelnou se zeměmi jako je Rakousko.
Část polistopadových politických elit, které Klausova ODS vyřadila ze hry, se soustředila na kritiku ekonomické reformy, především na privatizaci, z politicky jakoby neutrálních čistě odborných pozic. Miloš Zeman prohlásil kupónovou privatizaci za „zločin století“ – ten bonmot se (jako většina jeho bonmotů) ve vědomí veřejnosti ujal. Jeho oprávněnost byla podpořena aférami předních politiků pravice – M.Macek a Knižní velkoobchod; P.Čermák a nezdaněné věcné plnění; J.Ruml a Helbigové; M.Dlouhý a Breda atd.
Je však třeba zdůraznit, že sám pojem privatizace má v egalitářských Čechách pejorativní nádech, který propaganda poúnorového režimu upevňovala ve vědomí veřejnosti po několik generací. Zdánlivě politicky neutrální, čistě odborná kritika Klausovy privatizace („dalo se privatizovat jinak a lépe“) ve skutečnosti vycházela zejména z prostředí disidentské „Obrody“, kde byli soustředěni bývalí členové KSČ, intelektuálně levicově zaměření, kteří ideologicky nikdy nespojovali systém občanských práv a svobod a pluralitní demokracii se strukturou vlastnických vztahů. Na rozdíl od nich Václav Klaus chápal vždy diverzitu vlastnických vztahů a nedotknutelnost soukromého vlastnictví jako předpoklad a záruku všech ostatních svobod.
Tento zásadní rozpor ideologické povahy se stal i zdrojem animozity mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem (osobnostní psychologické charakteristiky působily pouze akceleračně). Zatímco V.Klaus chtěl měnit budoucnost přetvořením vlastnických a ekonomických vztahů, V.Havel chtěl měnit společenské vztahy moralizováním. Zatímco V.Klaus chtěl přetvořit společenské prostředí do podoby standardní zastupitelské demokracie s omezením vlivu nevolených elit, lidé z prostředí disentu si nárokovali právo zásadně ovlivňovat chod společnosti, přičemž toto právo pokládali za dostatečně legitimizované nekonformními postoji z doby autoritářského režimu.
Tento zásadní konflikt představ se postupně rozšířil na další elitářské minority (umělci, žurnalisté), z nichž příslušníci některých ještě nedávno V.Klause velmi energicky podporovali. Jejich vystřízlivění přišlo v okamžiku, kdy pochopili, že Klausova vize s výsadní pozicí jakýchsi nepolitických elit v politických rozhodovacích procesech nepočítá.
V roce 1997 tak vznikla široká neformální koalice, s často rozpornými východisky i cíli, sjednocená úsilím nahradit „léčbu Klausem“ „vymýtáním Klause“ (adorátoři a exorcisté byli namnoze stejné osoby):
levicově orientovaní ekonomové a publicisté (přirození ideoví oponenti),
ekologisté a anarchisté,
odstavená, uražená část polistopadové politické elity (Obroda, OH),
publicisté a novináři, kteří k tomu byli angažováni P.R. agenturami,
vlivová uskupení napojena na katolickou církev (jediné politické vyjádření primase českých katolíků, bylo prohlášení, jímž v roce 1997 podpořil síly, usilující o pád Klausovy vlády),
sympatizanti a lobbyisté sudetoněmeckých sdružení,
prezidentovi muži,
lobbyisté ambiciosního předsedy KDÚ-ČSL, J.Luxe,
domácí i zahraniční EURO-euforisté (všichni, kdo odmítali o podmínkách našeho vstupu do EU a utváření evropských institucí mluvit jinak, než aktivisticky),
publicisté, novináři a další osobnosti trpící vleklou frustrací z toho, že se na nekritické propagaci V.Klause v minulosti podíleli („svedení a opuštění“),
neuspokojení funkcionáři ODS, usilující o přerozdělení rozhodujících funkcí („sarajevští“),
specifická skupina, pro kterou sama existence V. Klause představuje trvalé paranoidní trauma, kterému se léta každodenně s emocionálním nasazením věnují (kupř. Pehe, Franěk, Hanák, Leschtina, Kučera, Patočka…)
Nečiním si nárok na úplnost tohoto úctyhodného výčtu.
Výsledek „sarajevského atentátu 1997“ byl pro „pučisty“ skličující. Klausův legitimismus (důsledné trvání na demokratických procedurách v ODS i ve společnosti) se ukázal být silnější, než kabinetní pletichy. „Rudolfínský projev“ prezidenta však vyostřil rozdělení společnosti a do českých poměrů zavál „blbou náladu“.
Kritika „opoziční smlouvy“, jíž byly postupně přisouzeny všechny společenské a ekonomické neduhy, byla ve skutečnosti pouze pokračováním nenaplněného „sarajevského puče“. Srovnáme-li její podmínky a fungování s kapitulací Koalice (zejména Unie svobody) vůči levo-levému programu ČSSD, vyvstává zástupnost problému a osobní podjatost nesmiřitelných kritiků opoziční smlouvy velmi zřetelně.
Výsledek parlamentních voleb 2002 (a tedy i současné politické poměry) byly vytvořeny soustavným tlakem minoritních elit, které působily na veřejnost prostřednictvím médií. Byla zpochybňována kompetentnost volbami aprobovaných sborů a systém politických stran. Sněmovna byla veřejnosti popisována jako parta hloupých vyžírků, premiér jako hulvátský alkoholik a předseda Sněmovny jako arogantní ochránce kriminálníků.
Do této tendence je třeba vkomponovat vyvolání tzv. „bitvy o televizi“ z přelomu let 2000/2001, která směřovala na práh ústavní krize. Nízká vnitřní soudržnost programového hybridu, tzv. 4Koalice, byla v té době již zřejmá. Hlavní aktéři, ovládaní duchem zákonů, se proto pokusili předejít zhroucení tohoto pravostředového premianta vyvoláním předčasných voleb („Pryč s Klausem a Zemanem!“ – bylo jedno z frekventovaných hesel v průběhu demonstrací).
Zároveň byla sbližována 4Koalice s post-zemanovskými sociálními demokraty (zatímco P.Buzková s J.Rumlem a V.Fischerem, podle tehdejšího průzkumu veřejného mínění „nejužitečnějším politikem“, bivakovali ve velínu ČT. Zatímco V.Špidla s K.Kühnlem přiběhli přednést zdravici demonstrantům na Václavském náměstí. V tu chvíli jim patrně ani nepřišlo divné, že podporují dav, proklamující svržení předsedy Vlády a předsedy Poslanecké sněmovny. Parlamentní demokracie byla v lednových dnech roku 2001, poprvé po listopadu 1989, ohrožena v míře, v jaké si to jen málokdo připouští.
Cíl zainteresovaných (přesvědčených i za své přesvědčení placených) se ani po parlamentních volbách 2002 nezměnil. Analýzu výsledků voleb a extrapolaci důsledků koaliční dohody do možných variant budoucího vývoje, nahrazuje na jedné straně neskrývaný provládní aktivismus deníku Právo; na straně druhé usilovné dotváření účelového obrazu virtuální reality v LN. Cílem působení není momentálně veřejnost, nýbrž nižší struktury ODS, jimž je palcovými titulky imputován dojem, že v parlamentních volbách utrpěly „katastrofální porážku“. Je zatím nezřetelné, zda se zdařilo probudit ambice regionálních lídrů, jejichž uším jsou obdobné úvahy adresovány.
Zatímco analýza jednotlivých fází předvolební kampaně ODS vzrušuje politology i komentátory deníků a redaktory rozhlasu i televize (Které heslo se nepovedlo? Jak působily telefonáty s hlasem V.Klause?Kdo se jak tvářil, na kterém plakátu?), po analýze příčin skutečné volební katastrofy hýčkaného premianta – kdysi 4Koalice – se nikdo příliš neshání.
Soustředěná snaha dotlačit „sarajevský puč“ z roku 1997 za každou cenu k vytčenému cíli může přinést nemalá politická rizika.
Zdecimovaná Unie svobody zoufale potřebuje uspět v podzimních municipálních a senátních volbách. Pokud se to nezdaří, část jejích poslanců přejde do programově spřízněného klubu ODS, zbytek do KDÚ-ČSL (I.Pilip, V.Mlynář). Sociální demokraté se budou muset dříve či později rozhodnout pro menšinovou vládu, opřenou o podporu KSČM (což by bylo z mezinárodního hlediska dlouhodoběji patrně neúnosné) nebo ODS (v tom případě bez V.Špidly na místě premiéra). Třetí možností jsou mimořádné parlamentní volby. Tato dilemata by ovšem v klubu poslanců ČSSD dále vyostřovala již dnes patrné vnitřní turbulence. Záleželo by jen na Stanislavu Grossovi, kdy se rozhodne, že přišla jeho chvíle.
Pokud by se některé z uvedených předpokladů splnily, stala by situace o to nepřehlednější, že v lednu skončí mandát V.Havlovi a šance jednotlivých kandidátů bude možné odhadnout teprve až budou známé výsledky voleb do senátu. Zdaří-li se rozkolísat vnitřní poměry v ODS, nebude v okamžiku krize na politické scéně žádná relevantní síla, která by mohla převzít za další vývoj spoluodpovědnost.
Duchy zákonů, kteří byli z obdobných důvodů na podzim 1997 ochotni vyvolat pád vlády a v lednu 2001 vážnou krizi ústavního systému, takové riziko však neleká.
V Praze 21. července 2002.
22. července 2002
Jiří SvobodaFilmový režisér (Sametoví vrazi, Udělení milosti se zamítá, Jen o rodinných záležitostech, Skalpel, prosím, aj.), bývalý člen a předseda KSČM (do r. 1992).
Od roku 2006 působí na Universitě Jana Amose Komenského jako spolu garant oboru mediální komunikace
Osobní stránky