Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Jak jsme si Klause upekli, takového si ho sníme

Zdeněk Jemelík

Jsem přesvědčeným stoupencem federalizace Evropy, spojené s nezbytným vybudováním všech orgánů demokratické státní správy na evropské úrovni. Vím, že to je vzdálený cíl, ale jsem optimista: v mládí jsem zažil úšklebky komunistického tisku nad nedosažitelností snu o jednotné evropské měně a dnes mnohým z nás vadí, že jí už nemůžeme platit. Neobávám se ani potlačení naší národní identity v tavícím kotli evropské federace: poukazuji na zkušenost Španělska, jehož nešpanělské národy dosáhly po pádu frankismu rozvoje, jakého by se asi v samostatném státě nedočkaly.

Proto jsem dlouho nerozuměl postojům pana prezidenta. Současně jsem ale oceňoval tvrdošíjnost, s kterou odolává nátlaku bruselských i domácích politiků a velké části novinářů. Nemohu se ztotožnit s hysterickými komentáři k jeho údajným výrokům o neochotě k podpisu Lisabonské smlouvy, o nichž nebylo ani jisté, zda je skutečně pronesl. Volání po impeachmentu, po obvinění z velezrady a panovačné přikazování panu prezidentovi, aby okamžitě podepsal v situaci, kdy podpis není vůbec možný kvůli probíhajícímu řízení u Ústavního soudu ČR, pronášené všelijakými politikáři a pisálky ausšusové úrovně mě vede k pochybnostem o duševním zdraví a neprodejnosti jejich autorů.

Prezidentův požadavek na doplnění Lisabonské smlouvy zárukou neprolomitelnosti Benešových dekretů dal jeho postojům jasný smysl. Většina právních odborníků, jejichž vyjádření se dostala do médií, soudí, že jeho obavy z možného ohrožení existenční jistoty jednotlivců i státu nároky odsunutých Němců (lhostejno, zda „říšských“ nebo rakouských) jsou nereálné. Stejnou píseň s nimi notují evropští i tuzemští politici, již si z jakýchkoli důvodů naléhavě přejí úspěch Lisabonské smlouvy, včetně Bernda Posselta. Hypoteticky mají pravdu: právo nemá, či lépe řečeno nemá mít účinek zpětné působnosti. Evropská charta lidských práv se proto nemůže vztahovat na právní skutečnosti, jež nastaly celá desetiletí před jejím přijetím členskými státy Evropské unie …pokud to takto budou chápat soudci Evropského soudu při rozhodování o žalobách na uznání nároků odsunutých proti České republice. Lze předpokládat, že ukončení ratifikace Lisabonské smlouvy může být podnětem pro mnohé, aby žaloby podali, a nelze jim v tom žádným způsobem zabránit. Soud by je ovšem měl automaticky odmítat.

To je ideální stav, který může, ale nemusí zůstat zachován. Pan prezident dostal tvrdou lekci od našeho Ústavního soudu, že nepřípustnost zpětného účinku práva sice platí, ale ne vždy a ne pro každého: Ústavní soud ČR zrušil jeho rozhodnutí o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové zpětným uplatněním účinku zrušení příslušného paragrafu zákona o soudech a soudcích, o který opřel pan prezident odůvodnění svého kroku. Náprava nebyla možná, protože nad Ústavním soudem ČR nestojí žádná pozemská instituce. Nebezpečnost rozhodování svrchovaného soudu odhalil i rozpor mezi parlamentem a Ústavním soudem ČR v nazírání na povahu zákona, umožňujícího rychlé rozpuštění Poslanecké sněmovny a následně uspořádání předčasných voleb. Spor o to, zda smí Ústavní soud ČR zrušit ústavní zákon, vyřešil sám soud rozhodnutím, že nejde o ústavní zákon, tedy s ním smí naložit po svém. Opět nad ním nestál nikdo, kdo by mohl jeho rozhodnutí zvrátit, takže je platné jednou pro vždy, nechť si o tom myslíme cokoliv. Také Evropský soud je svrchovaný a v případě, že by bez ohledu na porušení nepřípustnosti zpětného působení práva vyhověl jediné žalobě proti ČR na odškodnění za odsun, byl by to precedens, který by určitě nezůstal osamělý.

Předpokládám, že pana prezidenta povzbuzuje k tvrdošíjnosti také pátá kolona různých pisálků a politikářů, kteří dávno před zahájením ratifikačního procesu začali vštěpovat národu pocit viny za odsun Němců a hlásajíce bezhlavě zásadu že „co bylo odcizeno, musí být navráceno“ se již třesou na časy, kdy budou moci - zajisté zcela nezištně - pomáhat odsunutým či jejich potomkům k získání odškodnění, zcela pomíjejíce okolnosti a důvody, které přivedly vítězné mocností k rozhodnutí o odsunutí německého obyvatelstva z našeho území. Jejich dlouhodobá cílená agitace vytváří příznivé výchozí podmínky pro případné pozdější uplatnění zpětného účinku Evropské charty lidských práv, neboť zevnitř oslabuje obranyschopnost státu proti takovým nárokům.

Není na místě vyčítat panu prezidentovi, že s požadavkem na doplnění Lisabonské smlouvy přišel pozdě, neboť se sice pozdě, ale přece pustil do vyjednávání uznání nároku, o které se nepostarala žádná vláda před ním. A zejména: nikdy nebyla vhodnější doba pro jeho snadné prosazení než nyní, kdy na Klausově podpisu závisí osud smlouvy. Evropským politikům nezbude než sklonit se před Václavem Klausem jako kdysi křižáci před Janem Žižkou.

Na pozadí všech těchto souvislostí vyniká rozdíl v politickém myšlení pana prezidenta a jeho kritiků. Je pravděpodobné, že zdržování ratifikace Lisabonské smlouvy a vymáhání jím požadovaného dodatku k ní nám přivodí různé nepříjemnosti. Ale všechny, o nichž jeho odpůrci a „poháněči“ hovoří, nevyjímaje možnou ztrátu křesla evropského komisaře, mohou v nejhorším případě vyvolat škody, jež jsou zanedbatelné ve srovnání s těmi, jež by vznikly v případě prolomení Benešových dekretů. Politici myslí na okamžitý malý prospěch svůj a svých stran, pan prezident na klid pro příští generace.



Zdeněk Jemelík
člen spolku Šalamoun
 
  Přístupy: 30338 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA