Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Nebezpeční lidé

Jiří Svoboda

Jinakost není v české společnosti oblíbeným jevem. Jinakost kulturní pak především. Jiří Paroubek se v rozhovoru pro LN brání srovnání brutálního útoku těžkooděnců na účastníky happeningu, přezdívaného techno party, s útoky jednotek VB na demonstranty v osmdesátých létech. Vypomáhá si přitom zdánlivě akceptovatelnou argumentací: lidé demonstrující proti totalitnímu režimu měli ušlechtilé pohnutky, zatímco účastníci techno párty jsou „nebezpeční lidé“.

Jiří Paroubek nezapře mentalitu člověka z Pohostinství z 80tých let. Mentalitu lidí, kteří celé mé mládí tak nesnášeli „máničky“ (pro nepamětníky: mladé hochy, kteří si nechávali narůst dlouhé vlasy) – stačilo vyhlásit heslo: „když máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás“, aby byli tito jinakost demonstrující lidé chytáni na ulicích a brutálně ostříháni za posměchu úctyhodných dospělých. Máničky přitom nesledovali, krom své jinakosti, žádné ušlechtilé cíle a byli považováni za „velmi nebezpečné“, protože jinakost je mezi mladými lidmi přirozená a nakažlivá. Lidé mentality Jiřího Paroubka považovali za „nebezpečné“ i mladé lidi, kteří na čajích zkoušeli vytvořit nějakou figuru rock'n-rollu; stačila podmetena, přišel strýc s pupkem v tesilovém saku a rozhalence a už jsme letěli za zábavy.

Spíše než „palachův týden“ bych v souvislosti s aktuálními událostmi připomněl brutální zásah tehdy totalitní Veřejné bezpečnosti proti účastníkům chystaného koncertu undergroundových kapel v jihočeské obci Rudolfov; či skandalizaci a následné odsouzení „nebezpečných lidí“ z kapely Plastic People. Tito lidé nebyli vedení ušlechtilými úmysly, jejichž přítomnost Jiří Paroubek požaduje jako podmínku pro to, aby nebyli hodní slzných granátů, dělbuchů a zmydlení pendreky. Všechny vyjmenované spojuje s brutálně rozehnanou techno-party svébytná forma menšinové kultury mimo oficiální proudy, cílevědomě se vymezující mimo společenské instituce, včetně institucionalizace kulturní.
Ovšemže jde především o kulturní jinakost. Ani pana premiéra, ani pana ministra vnitra by dozajista nenapadlo nechat těžkooděnce tvrdě zaútočit v ulicích Prahy na účastníky oslav příchodu nového roku, byť nade vší pochybu zasahují do práv ostatních občanů hlavního města a způsobují škody větší, než pět tisíc korun. A dozajista by si oba rozmysleli podnítit a následně obhajovat zběsilý útok na účastníky velko-party, kteří po vítězství našich hokejistů v Naganu proměnili střed Prahy v kotel radostného šílenství.

Pan premiér a spol. si asi neuvědomují, že v honbě za body u xenofobního měšťáka pohřbívají levici, k níž se hlásili umělecké osobnosti právě jen proto, že v ní spatřovali příznivé prostředí pro změnu a alternativní kulturní aktivity. Pan premiér je pragmatik. Chce sbírat body důvěry a je mu lhostejno čím. Chce-li někdo demonstrovat význam slova „populista“, současný premiér je jeho živoucím příkladem. Svou páteční výzvu policii k tvrdému zásahu kalkuloval zcela vědomě s předpokladem, založeným na preferenci xenofobie vůči menšinové kulturní jinakosti, která je u většiny společnosti, navštěvující disciplinovaně volební místnosti, přítomná. Zdá se však, že míra brutality, vodní děla, dělobuchy a slzné granáty, jsou i pro tuto část veřejnosti poněkud nestravitelným soustem.
Vzpomínám si na krátký filmeček, který mi někdy na počátku 70tých let ukazoval kolega z USA. „Velmi nebezpečný“ mladík s dlouhými vlasy (jeden z těch co si říkali hippies) se trochu motal na přechodu v jízdní dráze. Zastavilo krásné auto a z něj vyběhl statný, obtloustlý čtyřicátník. Srazil mladíka na asfalt a na zemi do něj kopal. Jakoby to bylo nahrané, v otevřeném okýnku se objevila tvář šesti, či osmiletého chlapce. Z očí mu hrčely slzy a něco zoufale křičel. Byl to film bez zvuku a můj kolega mi vysvětlil, co chlapec volal: Daddy no! Daddy no! Myslím, že si tu situaci, stejně jako já, odnesl do života. Lidi, nenávidící kulturní jinakost v té míře, jaká dává propuknout psychóze násilného stříhání vlasů, či kopání do ležících, jsem nikdy nepochopil. Chodí se rozvalovat do lóží kamenných divadel a myslí si o sobě, že jsou úctyhodní kulturní lidé, ochránci pořádku. Já si o nich myslím, že jsou to společensky nebezpeční zakomplexovaní křupani.



Jiří Svoboda
Filmový režisér (Sametoví vrazi, Udělení milosti se zamítá, Jen o rodinných záležitostech, Skalpel, prosím, aj.), bývalý člen a předseda KSČM (do r. 1992).
Od roku 2006 působí na Universitě Jana Amose Komenského jako spolu garant oboru mediální komunikace
Osobní stránky
 
  Přístupy: 6736 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA