Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Leninovy kotrmelce

Pavel Zvěřina


Toto je druhá část ukázky [v originálu jde o stránky 342-358] z knihy “The Russian Revolution 1899-1919”, napsal Richard Pipes, 940 stran, 1990 vydalo nakladatelství Collins Harvill (ISBN 0 679-40074-5). Pokud vím, tato kniha česky doposud nevyšla, i když v ČR byly zveřejněny, dnes beznadějně rozebrané, Pipesovy “Dějiny ruské revoluce” (398 stran, původní titul “A Concise History of the Russian Revolution”). Přeložil Pavel Zvěřina.

Doba byla příznivá. V Německu Sociálně demokratická strana, legalizovaná roku 1890, vyhrála volby ohromujícím způsobem. Jejich vynikající organizace a schopnost zkombinovat přitažlivost pro dělnictvo se širokým liberálním programem, jí vyhrály víc parlamentních křesel v každých následných volbách. Zčistajasna se zdálo možné, že v nejprůmyslovější zemi Evropy by mohl socialismus zvítězit prostřednictvím demokratického procesu, spíše než násilím. Na Engelse tento vývoj roku 1895 zapůsobil tak, že krátce před svou smrtí připustil, že k revolučnímu převratu, který spolu s Marxem předpovídali roku 1848, možná nikdy nedojde, a že socialismus by klidně mohl zvítězit u volebních uren, spíše než na barikádách. Příklad německé sociální demokracie měl velký vliv na ruské socialisty, zpochybnil staré teorie vlastní cesty a revolučního převratu.

Zároveň s rozšířením těchto myšlenek prožívalo Rusko dramatický rozmach průmyslu. V desetiletí 1890-1900 se počet průmyslových dělníků zdvojnásobil a Rusko tak dosáhlo ekonomického rozvoje jako žádná jiná země. Vše tedy naznačovalo, že Rusko propáslo příležitost přeskočit éru kapitalismu, což dokonce i Marx považoval za možné, a bylo tak předurčeno zopakovat si zkušenost Západu.

V takto změněném prostředí získaly teorie sociální demokracie popularitu. Tak jak to v Ženevě formulovali Jurij Plechanov a Pavel Akselrod a v St.Petěrburgu Peter Struve, Rusko mělo projít plně rozvinutým kapitalismem, což by významně rozšířilo řady proletariátu a zároveň by přineslo “buržoazní” svobody, včetně parlamentního systému, jenž by ruským socialistům, obdobně jako německým, umožnil získání politického vlivu. Jakmile by buržoazie smetla autokracii a jeji feudální ekonomické praktiky z cesty, vytvořily by se podmínky pro příští stupeň historického vývoje – nástup k socialismu. V polovině posledního desetiletí devatenáctého století si tyto myšlenky získaly přízeň mezi většinou inteligence a teorie “vlastní cesty”, pro kterou Struve vymyslel nový název “populismus”, byla víceméně opuštěna.

Leninovi tato ideologická proměna trvala mnohem déle jednak kvůli tomu, že ve vzdálených provinciích neměl přístup k nové sociálně demokratické literatuře, a jednak proto, že pro-kapitalistická, pro-buržoazní filosofie se nesrovnávala s tím, čemu Struve říkal “Leninův základní Einstellung”, už zmíněný. Vypadá to, že v letech 1892-3, po tom, co četl Plechanova, se dostal na půli cesty mezi ideologii Narodniků a Sociální demokracie, podobně jako jeho bratr před pěti lety opustil představu samostatné cesty a uznal realitu, která byla zřetelná každému: Rusku bylo souzeno jít cestou naznačenou v Kapitálu (který Lenin četl roku 1889). Ale Lenin odmítal, že by Rusko muselo k revoluci projít po neurčitou dobu kapitalistickým vývojem, kdy by vládla buržoazie.

Jeho řešením tohoto problému bylo vyhlášení, že Rusko už bylo kapitalistické. Tento excentrický pohled na věc, který s Leninem nesdílel ani jediny student ruské ekonomiky, se opíral o výstřední interpretaci statistických údajů o zemědělství. Lenin sám sebe přesvědčil, že ruský venkov byl v agónii třídních rozdílů, které proměnily menšinu rolníků v drobnou buržoazii a většinu v bezzemkový venkovský proletariát. Tato interpretace, jež vycházela ze statistik, které ve vztahu k německému venkovu vytvořil Engels, sice měla se skutečností pramálo společného, ale Leninovi i tak posloužila jako záruka, že Rusko nemusí odkládat revoluci na později, až jednou její kapitalismus plně dozraje. Prostřednictvím svého tvrzení, že 20 procent obyvatel ruského venkova je ve skutečnosti buržoazie a díky průmyslovému rozvoji, Lenin se cítil natolik silný v kramflecích, že v letech 1893-4 vyhlásil, že “kapitalismus dnes tvoří základní páteř ekonomického života Rusi”, a že “náš systém se vpodstatě neliší od Západní Evropy”.

Tím, že prohlásil za kapitalistickou zemi, kde se čtyři pětiny obyvatel skládaly z venkovanů, z nichž většinu tvořili soběstační drobní rolníci z komun, mohl Lenin prohlásit Rusko za zralé k revoluci. Navíc, jelikož “buržoazie” už byla u moci, nepředstavovala spojence, ale třídního nepřítele. V létě 1894 Lenin napsal větu, která shrnovala politickou filosofii, které s krátkou vyjímkou let 1895-1900, zůstal věrný po zbytek života:

“Ruské dělnictvo, vedoucí demokratické síly, svrhne absolutismus a přivede ruský proletariát, spolu s proletariátem všech zemí, cestou otevřeného politického boje ke triumfálnímu vítězství komunistické revoluce.”


Ačkoliv slovník byl marxistický, myšlenka v pozadí pocházela od Narodnoj volji. Lenin vskutku o mnoho let později přiznal Karlu Radkovi, že se snažil spojit Marxe s Narodnoj voljou. Ruské dělnictvo, jemuž i Narodnaja volja přiřkla úlohu revolučního předvoje, mělo podniknout přímý útok na autokracii, svrhnout ji a na jejích ruinách vystavět komunistickou společnost. O úloze kapitalismu a buržoazie při bourání ekonomických a politických základů starého režimu není ani zmínka… Tato Leninova teorie byla anachronická, neboť v době, kdy ji formuloval, Rusko mělo vzkvétající sociálně-demokratické hnutí, které takovou staromódní adaptaci Marxových teorií odmítalo.

Při příjezdu do St.Petěrburgu, města, jež jednoho dne mělo nést jeho jméno, byl třiadvacetiletý Lenin plně utvořenou osobností. První dojem, jímž zapůsobil na lidi, tehdy i později, byl nepříznivý. Nevysokého vzrůstu, postavy jaksi podsadité, předčasně plešatící (ve třiadvaceti už byl skoro holohlavý), šikmé oči, vystupující lícní kosti i příliš rychlá mluva, často prokládaná sarkastickými poznámkami, odpouzovaly většinu lidí. Jeho současníci se vpodstatě shodují v tom, že vypadal jako “buran”. Po setkání s ním ho A.N.Potresov popsal jako “typického staršího řemeslníka odněkud z Jaroslavské oblasti”, britský diplomat Bruce Lockhart v něm zase viděl “venkovského kupčíka”. Jeho ctitelka Angelika Balabanová v něm viděla “venkovského učitele”.

Ale tento neatraktivní muž vyzařoval vnitřní sílu, díky které lidé rychle zapomněli na první dojem. Síla vůle, nezdolná disciplína, energie na rozdávání a neotřesitelná víra v jeho věc působily tak, že jediné slovo, jímž je možné to popsat, je často zmiňované “charisma”. Potresov tvrdil, že tento nevábný a obhroublý muž, ochuzený o šarm, měl hypnotický vliv:

“Plechanova lidé respektovali, Martova milovali, ale jedině za Leninem šli bez jediné otázky, on byl nesporný vůdce. Protože Lenin jako jediný spojoval fenomén, vzácný všude a v Rusku zvlášť, muže s ocelovou vůlí, nevyčerpatelnou energií, kombinující fanatickou víru v určité hnutí, s totožnou dávkou víry v sebe sama.”


Základním zdrojem Leninovy síly a osobní přitažlivosti byla vlastnost, jíž se Potresov dotýká, totiž spojení jeho osoby a hnutí - v jeho případě je nebylo možné oddělit. Tento jev nebyl v socialistických kruzích novinkou - Robert Michels má v knize “Political parties” (1949) kapitolu nazvanou “Le Parti c’est moi”, v níž popisuje podobný přístup mezi vůdci německé Sociální demokracie a odborů, mezi nimiž jmenuje Babela, Marxe a Lassalleho a cituje Bebela, který řekl, že “on sám se vždy považuje za ochránce zájmů strany a své osobní nepřítele bere za nepřítele strany”. Potresov si všiml podobného znaku u budoucího vůdce Bloševiků:

“Ať už uvnitř Sociální demokracie nebo vně, v řadách veřejnosti namířené proti autokracii, Lenin znal pouze dva druhy lidí a jevy - ty na jeho straně a ty na straně opačné, tedy ty jeho, to znamená ty, kteří se nějakým způsobem dostali do sféry vlivu jeho organizace, a ty, kteří se do této sféry nedostali, a už touto skutečností jím byli a priori považováni za nepřítele. Mezi těmito dvěma protipóly – soudruh = přítel, odpůrce = nepřítel – pro Lenina neexistovaly žádné částečné společenské nebo lidské vzájemné vztahy.”

Trocký nám zanechal zajímavý příklad této mentality. Když vzpomínal na svou návštěvu u Lenina v Londýně, řekl, že při procházce po zajímavostech města Lenin se při popisu o nich vždy zmiňoval jako o “jejich”, čímž podle Trockého nemyslel “anglické”, ale “nepřátelské”: “To bylo vždy, když Lenin hovořil o nějakých kulturních hodnotách či dosažených úspěších. …Oni rozumí, oni mají, oni dosáhli, oni dokončili… ale jako nepřátelé!”

Normální ja-my, ty-oni, jež v Leninově případě šlo do nekompromisních extrémů, mělo důležité historické následky.

To, že myslel takovýmhle způsobem, neodvratně vedlo Lenina k tomu, aby bral politiku jako boj. Nepotřeboval Marxovu sociologii na to, aby militarizoval politiku a aby považoval veškerý nesouhlas za vyřešitelný jediným způsobem - fyzickou likvidací nositele odlišného názoru. Lenin četl Clausewitze až později, ale byl clausewitzstou dávno předtím, intuitivně, díky svému celkovému psychickému založení. Tak jako ten německý stratég, i on formuloval válku nikoli jako protiklad míru, ale jako dialektický logický důsledek; tak jako on se zajímal výlučně o vítězství, ne o to, čemu by to vítězství mělo sloužit. Jeho pohled na život byl směsí ideologie Clausewitze a společenského darwinismu – když ve vzácné chvilce upřímnosti definoval mír jako “oddech před válkou”, nedopatřením nám dal nahlédnout do nejtajnější komnaty své mysli. Tento způsob myšlení ho ale činil přirozeně neschopným jekéhokoli kompromisu, tedy kromě taktického. Jakmile se Lenin a jeho společníci dostali v Rusku k moci, tento přístup automaticky pronikl celým režimem.

Druhým následkem tohoto psychického založení byla neschopnost tolerovat jakýkoli nesouhlas, ať už ve formě organizované opozice, nebo i pouhé kritiky. Z toho, že považoval jakoukoli skupinu či jednotlivce, kteří nebyli v jeho straně a kteří byli mimo jeho osobní vliv, už jen tím za nepřátele, vyplývá to, že ti museli být potlačeni a umlčeni. Trocký si všiml těchto charakterových rysů u Lenina už v roce 1904; když porovnával Lenina s Robespierrem, přiřkl Leninovi jakobínské rčení: “Znám pouze dvě strany – dobrých občanů a špatných občanů. Tento politický aforismus má Maxmilián Lenin vyrytý do srdce.” Právě z tohoto podhoubí vyrůstá vláda teroru, totalitní snaha o naprostou kontrolu života společnosti a veřejného mínění.

Přitažlivým aspektem této “kvality” byla Leninova věrnost a velkodušnost vůči “dobrým občanům”. Bylo to něco, co uplatňoval pouze ve vztahu ke svým pomocníkům, druhá strana mince nepřátelství k “cizím”. Tak jako jasně ztělesňoval nesouhlas s nimi, tak naopak mezi svými ukázal překvapivou míru tolerance vůči jiným názorům – jinověrce neničil, ale snažil se je přesvědčovat. Pokud to selhalo, použil jako poslední zbraň hrozbu svého odstoupení.



Pavel Zvěřina
 
  Přístupy: 12290 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA