Langer vykročil správným směrem

Dušan Šrámek

revuepolitika 8/2007

Pokud by se dala vytipovat oblast státní správy, v níž osmileté vládnutí sociální demokracie zanechalo nejhorší stopy, nepochybně se bude jednat o policii. Po roce působení v čele rezortu ministerstva vnitra se již může nový ministr pochlubit prvními pozitivními výsledky. Spousta sisyfovské práce jej však stále čeká. Vedle obecných nešvarů, které se v mocenských orgánech za ČSSD uhnízdily, se k nim speciálně v policii přidružuje ještě skutečnost, že některé z policejních složek se staly přímo služkami vládnoucí strany a nástrojem na likvidaci nepohodlných občanů a politických protivníků.

Zřejmě nejhorší situace byla za Stanislava Grosse, který svou činností v ministerské funkci doslova přebral činnost policejního prezidenta, namísto toho, aby pouze svou funkcí zajišťoval její politickými vlivy nerušený chod. Tento stav se příliš nezměnil ani za jeho nástupce Františka Bublana, který se nerozpakoval komentovat, často zavádějícím způsobem, ne-li přímo lživě, nejrůznější trestní případy, zcela na objednávku Lidového domu.

Za zřejmě největší devizu Langerova ročního působení lze považovat téměř úplnou výměnu na vedoucích postech na Policejním prezidiu. Zní to poněkud překvapivě především v těch souvislostech, o nichž se doposud psalo, nicméně klady výrazně převyšují. Snad za největší z nich lze považovat to, že tak radikální výměna vůbec proběhla i výběrovým řízením, a ne tedy na základě jmenování pašaliku, jehož držitel je pak svému donátorovi zavázán až za hrob, respektive za hranice zákona. To, že se do výběrového řízení přihlásilo jenom po jednom zájemci, těžko mohl ministr ovlivnit. Přece jenom však tento malý zájem o něčem svědčí – jde o tak riskantní posty, navíc s celkem nízkou společenskou prestiží, že se do nich nikdo nehrne. Svůj významný podíl na tom má ale zcela nová představa ministra Langera, co má takový post obnášet. Doposud to totiž byly funkce, které se víceméně „vyseděly“ na základě služebních let a postupu. I když zkušenosti dané odslouženými lety jsou rovněž kritériem, tím hlavním by měly být především představy a manažerské schopnosti. Na to, zda se skutečně noví policejní představitelé osvědčí, je třeba si ještě počkat. Zatím lze však považovat za úspěch, že tak významné změny se podařilo realizovat bez otřesů v policii a skandálů, které obvykle tak výraznou změnu doprovázejí. Nástup policejních šéfů z okresů se navíc může pozitivně projevit i ve zpřetrhání dosavadních korupčních vazeb, které v policii fungují.

Určitým personálním problémem, který ovšem souvisí více s možnostmi veřejných rozpočtů než s tím, co by si třeba přál sám ministr, jsou policejní platy a s tím spojené odchody policistů. Pokud však lze brát za bernou minci Langerovy výpočty, podle nichž si polepší téměř devadesát pět procent všech policistů, lze považovat různé spektakulární akce nespokojených policistů za vyjádření názoru jen menší části sboru. Vezmeme-li v úvahu dobu odsloužených let vztaženou na výši odchodného, dostáváme se možná ke skutečnému důvodu odchodů, o němž se zmiňuje i Langer. Právě nyní totiž dobíhá patnáctileté období od poslední významné obnovy policie v souvislosti s listopadem 1989. Faktem rovněž je, že v letních měsících se úbytek alespoň zastavil. Otázka jiná je, zda jde o skutečný nedostatek, a ne jenom o nevyhovující strukturu, když má dnes Česká republika pomalu tolik policistů, jako bývalé komunistické Československo, a to včetně Státní bezpečnosti. Nicméně bez městské policie a soukromých bezpečnostních služeb, které převzaly značnou část bezpečnostní agendy, týkající se především ochrany soukromého, státního či obecního majetku, ale i udržování veřejného pořádku.

Zjistit, kolik policistů je skutečně efektivních na počet obyvatelstva ČR, však bude těžké, pokud svou technikou a materiálně-technickým zabezpečením bude uniformovaná policie vězet stále v minulém století. I to se však daří Langerovi měnit. Pokud v době jeho nástupu bylo napojeno na internet pouze necelých deset procent služeben, dnes je to již téměř sto procent.

Všechny tyto změny, byť jsou důležité, neberou v potaz to nejzásadnější. Langer jako první ministr vnitra začal realizovat myšlenku, že ministerstvo vnitra není ministerstvo policie, ale že tato složka má mít stejně autonomní postavení jako například hasiči. Ministr nemá být od toho, aby běhal v holinkách a maskáčích po akcích, případně poskakoval kolem policejního prezidenta při každém policejním úspěchu, či naopak průšvihu. Pokud se Langrovi podaří do konce volebního období tuto profesionalizaci a depolitizaci policie dovést do úspěšného konce, zaplať pánbůh za to.