Co je horší než kouření?
Ladislav Jakl
Jsem celoživotním nekuřákem. Pravda, párkrát do roka si dám doutníčka, vždycky se mi po něm udělá špatně, zvláště, když ho tahám moc rychle, pak si dám na čas pokoj, abych zas někdy vyzkoušel, jestli mi zase po něm bude blbě. Je to taková hra.
Cigarety rád nemám. Hlavně na nich nesnáším ten automatismus, se kterým je kuřáci používají. Ne že si koupí pořádnou značku a udělají si chvilku pohody, oni prostě kouří skoro nevědomky, bezděčně.
Nemám rád kouření na pracovišti. Kouření má být přeci výrazem pohody a odpočinku. Vždy jsme považoval za nespravedlivé, když za čtení novin někomu šéf vynadal, zatímco kuřácká pauza byla cosi normálního.
Nemám rád kouř doma. Ten smrad zaleze hluboko do všeho nábytku a textilií a domov má přece vonět. Kouř z cigaret už nevyvětráte, začne bydlet s vámi.
Nesnáším, když si někdo zapálí tam, kde jsou děti. Nejen že jim to škodí, ale proč si mají zvykat na to, že kouř je normální. Proč mají pach cigaret vnímat jako přirozenost?
Zkrátka jsem typický člověk, u kterého se dávají očekávat militantní postoje vůči kuřáctví. Ale já tyto postoje nesdílím. Absolutně. Existuje jedna věc, kterou nesnáším ještě víc než kouření. A tou je zavilý boj proti kouření. Boj byrokratický, prostřednictvím tupých zákazů, diktátů, regulací. Tento boj je podle mne výrazem přesvědčení, že stát a jeho instituce se mají člověku postarat o štěstí, ať už chce nebo nechce.
Dejme na každé auto nálepku metr krát metr: auto může zabíjet. Dejme na každý kus masa ceduli: maso může zabíjet (zvláště pokud vdechnete najednou celý steak).
Svobodný život je plný rizik. A také jistého obchodu: něco za něco. Za každým potěšením je nějaké riziko. Je na každém, aby ho zvážil.
A pokud se šílený antikuřácký boj v té nejbrutálnější podobě dostane z Irska, Itálie a Bhútánu i k nám, začnu na protest kouřit. Boji za svobodu je třeba přinášet oběti, ne?
psáno pro MFplus
16. ledna 2005
Ladislav JaklTajemník a šéf sekretariátu prezidenta Václava Klause
