Novelizace zákoníku práce
Alena Páralová
Poslankyně Alena Páralová: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, jako zpravodaj mám pro vás dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou. Samozřejmě z mého hlediska. Z pohledu některých z vás tomu může být přesně naopak.
Nejprve ta z mého pohledu špatná zpráva. Výbor pro sociální politiku a zdravotnictví doporučil sněmovně ke schválení poměrně kontroverzní pozměňovací návrh. I když je v současné době v zákoníku práce povinnost zaměstnavatele hradit zástupcům zaměstnanců, tj. odborové organizaci, resp. radě zaměstnanců nebo zástupcům pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, náklady na činnost zakotvena, a to poskytováním místností s nezbytným vybavením, úhradou nezbytných nákladů na údržbu a technický provoz a také úhradou nákladů na potřebné podklady, pozměňovací návrh přijatý výborem pro sociální politiku a zdravotnictví jde mnohem a mnohem dále. Zavádí navíc ještě povinnost zaměstnavatele poskytovat zástupcům zaměstnanců finanční příspěvek ve výši 0, 3 % z vyplaceného ročního objemu finančních prostředků ve čtvrtletních splátkách. I když zaměstnavatel hradí zástupcům zaměstnanců všechny náklady, zavádí tento návrh, jak jsme si ostatně již v této sněmovně zvykli, pro firmy další výdaj, naopak pro odbory další příjem, který není účelově určen. S takovým návrhem, který vytahuje další peníze z kapes daňových poplatníků, samozřejmě Občanská demokratická strana zásadně nesouhlasí.
Návrh zatěžuje firmy dalšími výdaji a snižuje tím jejich konkurence schopnost v době, kdy se snaží proniknout na evropský trh a tvrdě bojují o zakázky. Např. firma s 80 lidmi musí podle tohoto návrhu zaplatit odborům asi 70 tisíc korun ročně. Ve společnosti ČEZ by návrh znamenal další náklady ve výši téměř 8 milionů korun, v mladoboleslavské automobilce 18 milionů korun. Přitom odborovou organizaci mohou založit podle našich zákonů pouze tři lidé. Ti se pak mohou mít dobře, ovšem na úkor ostatních zaměstnanců. Např. mohou jet na školení o postavení odborových organizací v Evropské unii do přímořského letoviska.
Zaměstnavatel má mzdové prostředky omezené příjmy. Pokud bude muset jejich část odevzdat odborům, zbude méně na zaměstnance. Znovu se tedy potvrzuje, že většina podobných opatření nakonec dopadá právě a pouze na zaměstnance.
Návrh se vztahuje i na stát, kraje a obce a znamená další výdaje všech veřejných rozpočtů, a to paradoxně v době, kdy se přijímají zákony na úsporu veřejných financí a Špidlův sociální stát - v uvozovkách samozřejmě - šetří i na nemocných a sociálně slabých lidech.
Navržená úprava je navíc legislativně nedotažená a vyvolává celou řadu otázek. Co když bude u zaměstnavatele působit více odborových organizací? Odborová organizace ani rada zaměstnanců není nijak omezena ve způsobu nakládání s těmito příspěvky. Rada zaměstnanců navíc nemá právní subjektivitu, nemá tedy ani založený účet. Je to právně v podstatě skupina fyzických osob. Kam tedy budou příspěvky zasílány? Na jaké jméno bude veden bankovní účet? Na účet zaměstnance, který bude zástupcem nebo členem rady? Co když bude na tento účet vedena exekuce? Jaká evidence, nebo snad účetnictví budou o příspěvku vedeny? Samostatnou kapitolou je otázka zdanění příspěvků. Zdá se, že příspěvek bude odečitatelnou položkou a návrh bude tedy znamenat další snížení odvodů do státního rozpočtu.
Jistě jste stejně jako já obdrželi vyjádření Svazu průmyslu a dopravy, který zásadně s touto úpravou nesouhlasí. Možná, že jste stejně jako já obdrželi desítky vyjádření jednotlivých firem, které samozřejmě s tímto také nesouhlasí.
A teď se již těším, že vám sdělím tu dobrou zprávu. Jistě je vám známo, že jsem již několikrát navrhovala změnu úpravy nerovnoměrně rozložené pracovní doby stejně jako úpravu přestávky na jídlo a oddech, která je u nás nejdéle po 4, 5 hodinách, přestože Evropská směrnice umožňuje 6 hodin. Tuto úpravu kritizovali všichni - jak odboráři, tak zaměstnavatelé - ale nijak se nám ji nedařilo změnit. Až minulý týden svitla naděje - jednala tripartita a zástupci odborů, zaměstnavatelů a Ministerstva práce a sociálních věcí a shodli se na společném řešení. Dokonce dohodli znění pozměňovacích návrhů. Jako zpravodaj jsem si tyto pozměňovací návrhy schválené tripartitou osvojila a předložím je v podrobné rozpravě.
Tato úprava pomůže jak zaměstnancům, tak zaměstnavatelům, kteří jsou ostatně ve společném boji o zakázky na jedné lodi. Vidíme to v současné době např. na firmě Let Kunovice, jak velký problém nastane jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele i pro odborovou organizaci, když firma nemá zakázky.
Kolegyně a kolegové, jsme jediná země ze všech 25 zemí budoucí Evropské unie, která má zákoník práce. Již několikrát jsem zde zdůrazňovala, že zákoník práce je z roku 1965, a my dnes projednáváme 38. novelu 38 let starého zákona. Ve své době byl zákoník práce moderním zákonem na dobré legislativní úrovni.
V době svého vzniku měl navíc své významné opodstatnění. Stát se v době komunistické totality zmocnil dvou pozic. Na jedné straně byl mocenským orgánem se vším všudy a na straně druhé byl stát i jediným zaměstnavatelem. Z tohoto sevření potom člověk jednotlivec neměl úniku. Zákoník práce proto tehdy vznikl jako protiváha absurdně silné pozice státu, jako ochrana alespoň některých práv zaměstnanců.
Po roce 1990 se situace diametrálně změnila a je absurdní, že v roce 2003 stále ještě platí pro naše pracovní právo stejné zásady jako v roce 1965, kdy měl stát výrazné mocenské postavení a kdy byl jediným zaměstnavatelem. Právě proto se v něm prolínají povinnosti zaměstnavatele a státu. Zákoník práce ukládá zaměstnavateli povinnosti, které mu nepřísluší, které nejsou jeho, ale patří státu. Evropské směrnice jsou zapracovávány do totalitního zákoníku někdy lépe, ale většinou nešťastně.
Předkladatelé zákonů by proto měli mít stále na paměti, že směrnice Evropské unie neurčují konečné znění paragrafů, ale určují cíle a směry, kudy bychom se měli ubírat. Není třeba je doslova opisovat do našich zákonů. Vždyť právě výjimky zakomponované do směrnic po dlouhých a složitých jednáních na evropské úrovni nám poskytují prostor pro zlepšení pozice našich firem v soutěži na evropském trhu a ten bychom se měli snažit beze zbytku využít a udržet.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, nutně bychom potřebovali nové pracovní právo, abychom konečně ze sebe setřásli rigidní těsné paragrafy, aby se konečně uvolnila smluvní volnost a zbytečně se neblokovala iniciativa pracovitých a schopných lidí v době, kdy stojíme přede dveřmi Evropské unie, ve všech pádech se skloňuje slovo konkurenceschopnost a nezaměstnanost stále stoupá.
Musíme však ještě mnoho věcí domyslet, např. vyřešit vztah pracovního práva k právu občanskému, vztah mezi zaměstnavatelem a státem a samozřejmě musíme vyřešit i diskriminaci, ale ne tak, jak nám byla předložena v novele právě projednávané. Při tom všem musíme respektovat ekonomické podmínky, evropský kontext i naši tradici, politické klima i právní řád, do něhož chceme zasáhnout.
Za 13 let jsme nenašli dost sil nebo možná dost odvahy k tomu, abychom se konečně s naším vysloužilým zákoníkem práce rozloučili. Každou jeho úpravou snižujeme jeho původní kvalitu a každou úpravou stále více snižujeme i autoritu pracovního práva. Nabalujeme, nabalujeme, záplatujeme, záplatujeme, a ono se nám to stále více trhá vedle.
Domnívám se, že toto nabalování a záplatování je velmi nešťastné. Fakt, že při každé změně evropských směrnic měníme zákony, nesvědčí stabilitě našeho právního řádu ani nepřispívá k právní jistotě občanů, a proto pokládám za svou povinnost podat návrh na zamítnutí této vládní novely zákoníku práce. Děkuji vám za pozornost.
Předložené pozměňovací návrhy
Poslankyně Alena Páralová: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych předložila pozměňovací návrhy k projednávanému tisku.
Za prvé k bodu 3. Bod 3 se zrušuje. Zdůvodnění: Náš právní řád nezná pojem sexuální obtěžování. Není na místě zavádět tento pojem poprvé právě do zákoníku práce. Chceme opravdu zavádět do našeho právního řádu rozdíl mezi sexuálním obtěžováním zaměstnankyně a ženy v domácnosti případně podnikatelky?
V § 1 odst. 5 na konci senepřímo stanoví povinnost rovnoměrného zastoupení mužů a žen u zaměstnavatele. Je toho vůbec možné dosáhnout administrativní cestou? Co bude dalším krokem v této souvislosti? Vidím to jako dost nebezpečné zasahování státu do svobody podnikání, totiž jak dalece bude stát ještě diktovat zaměstnavatelům koho mají a mohou přijmout do pracovního poměru. Skladba zaměstnanců je přece záležitostí každého zaměstnavatele, který vytváří kolektiv zaměstnanců podle svých představ a je součástí rizika podnikání. Nehledě na to, že trh práce nemusí vždy umožňovat dodržování takových pravidel.
Za druhé k bodu 7. Bod 7 se zrušuje. Odůvodnění: § 18 odst. 2 písm h) a i) rozšiřují hromadnou informační povinnost zaměstnavatele vůči zaměstnancům. Z návrhu, ale zároveň vyplývá, že každý zaměstnavatel musí učinit nějaká opatření, která směřují k zajištění rovného zacházení a k zamezení diskriminace. Taková opatření ovšem musí činit jen ti zaměstnavatelé, u nichž by k nerovnosti a diskriminaci docházelo, což je v praxi bezpochybyjen malá část zaměstnavatelů. Návrh tedy předjímá, jako by obvykle byla v podnicích porušována rovnost a uplatňována diskriminace.
Nesmyslně se tak ukládá informovat zaměstnance o tom, že není porušován zákon.
Pokud jde o informaci o nabídce volných pracovních míst na dobu neurčitou, návrh vytváří dojem, že zaměstnavatel je povinen taková pracovní místa vytvářet, ačkoliv mu to žádná právní norma konkrétně neukládá, a to ani v navrženém novém znění § 30. Navržená informační povinnost by byla navíc nadbytečná, neboť je již obsažena v nynějších obecněji formulovaných povinnostech podle § 18 odst. 2 písm. d) až f).
Za třetí. Za bod 12 se vkládá nový bod 12a, který zní: 12a. V § 47 se odsst. 2 zrušuje. V § 47 odst. 3 větě první se slova "popřípadě mu je zajistit, " zrušují a ve větě druhé se slova "Tyto povinnosti zaměstnavatele zanikají" nahrazují slovy "Tato povinnost zaměstnavatele zaniká".
Odůvodnění: Odst. 2 § 47 nařizuje zaměstnavateli, že je povinen zajistit zaměstnanci nové vhodné zaměstnání, a to podle potřeby i s pomocí svého nadřízeného orgánu. Dnes již žádný nadřízený orgán zaměstnavatelů, alespoň v nestátní sféře, neexistuje. Tento paragraf se týká osamělých zaměstnanců trvale pečujících o dítě mladší než 15 let a osob se změněnou pracovní schopností, nezabezpečených důchodem při výpovědi pro nadbytečnost podle § 46 odst. 1 písm. c) a dále zaměstnanců ohrožených nemocí z povolání a při dovršení nejvyšší přípustné expozice.
Ustanovení je v současné době velice kontraproduktivní, zaměstnavatelé se vyhýbají zaměstnávání těchto zaměstnanců a je tak i v neprospěch samých zaměstnanců. Jsou časté i případy, kdy se výpovědní doba podle tohoto ustanovení prodlužuje o rok i více. Tato ochrana má administrativní povahu. Nehledě k tomu, že nadřízený orgán zaměstnavatele - jak jsem říkala - dnes již neexistuje.
Za čtvrté. Za bod 12 se vkládá nový bod 12b, který zní: 12b.
1. V § 48 odst. 1 písm. d) se slova "trvale pečují alespoň o jedno dítě mladší než 3 roky" nahrazují slovy "čerpají rodičovskou dovolenou".
2. V § 49 písm. c) se slova "trvale pečují o dítě mladší než 3 roky" nahrazují slovy "čerpají rodičovskou dovolenou.
Odůvodnění: Současná právní úprava ve znění platném od 1. ledna 2001 stanoví zákaz výpovědi při trvalé péči o dítě do tří let věku, a to z důvodu rovnosti, shodně pro zaměstnankyni i zaměstnance. Tím došlo k průlomovému rozšíření okruhu takto chráněných osob o muže, kteří ovšem ve skutečnosti nečerpají rodičovskou dovolenou a chodí do práce. Přitom postačuje, že zaměstnanec žije ve společné domácnosti s malým dítětem, o něž běžným způsobem pečuje. Je však nepropustitelný výpovědí ze strany zaměstnavatele, a to ve smyslu ustanovení § 49 písm. b) a c) a dokonce z důvodu závažného porušení pracovní kázně nebo jejího soustavného méně závažného porušování. Takováto ochrana zaměstnanců při porušování pracovních povinností je ve světě nevídaná.
Proti tomuto návrhu je obvykle argumentováno tím, že by to přineslo snížení ochrany těch žen, které nečerpají rodičovskou dovolenou. Jejich počet je však v praxi velmi nízký a ani v tomto případě není důvod k tomu, aby takovéto zaměstnankyni nebylo možné dát výpověď pro porušování pracovní kázně. Proto je potřebné stanovit zákaz výpovědi nikoliv po dobu trvalé péče o dítě do tří let věku, ale po dobu čerpání rodičovské dovolené. Okruh chráněných zaměstnanců by tímto byl spravedlivě redukován nejen při výpovědi z důvodů porušení pracovní kázně, ale též pro nadbytečnost, zdravotní nezpůsobilost zaměstnance a pro nesplňování předpokladů či požadavků pro výkon práce, včetně neuspokojivých pracovních výsledků.
Za páté. K bodu 13. § 50 se zrušuje.
Odůvodnění: Dle § 50 může dát zaměstnavatel zaměstnanci se zdravotním postižením výpověď jen se souhlasem úřadu práce. Z tohoto důvodu zaměstnavatelé nepřijímají zaměstnance se změněnou pracovní schopností do pracovního poměru na dobu neurčitou. Obávají se, že by zaměstnance nemohli propustit ani v případě neuspokojivých pracovních výsledků, zdravotní nezpůsobilosti nebo nadbytečnosti. O přijetí tohoto ustanovení, k této změně zákona mě již několikrát žádali vozíčkáři. Bohužel se to nedaří.
Za šesté. Za bod 15 se vkládá nový bod 15a, který zní: 15a.
1. § 84 odst. 2 zní: "Odst. 2. Při rovnoměrném rozvržení pracovní doby na jednotlivé týdny se stanovená týdenní pracovní doba rozvrhuje tak, aby délka směny nepřesáhla 9 hodin. "
2. V § 85 odst. 2 se věta první zrušuje.
Odůvodnění: Dosavadní právní úprava, která stanoví limity pro rovnoměrné rozvržení pracovní doby, což je rozdíl délky pracovní doby připadající na jednotlivé týdny, když rozdíl délky pracovní doby připadající na jednotlivé týdny nepřesáhne tři hodiny a délka směny nepřesáhne devět hodin, a současně negací těchto dvou limitů vymezuje nerovnoměrné rozvržení pracovní doby, způsobuje problémy zejména v nepřetržitých provozech a tam, kde je pracovní doba fakticky rozvrhována nerovnoměrně na jednotlivé týdny, avšak délka směny nesmí z důvodu bezpečnosti práce překročit osm hodin.
Z důvodu zjednodušení dosavadní právní úpravy a odstranění problémů při rozvrhování pracovní doby se navrhuje stanovit pouze jeden limit, který by rozlišoval rovnoměrné a nerovnoměrné rozvržení pracovní doby. Při rovnoměrném rozvržení pracovní doby bude délka pracovní doby připadající na jednotlivé týdny vždy stejná.
Za sedmé. Za bod 15 se vkládá nový bod 15b, který zní: 15b. V § 89 odst. 1 se věta první nahrazuje větou: "Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut; mladistvým musí být tato přestávka poskytnuta nejdéle po 4, 5 hodinách nepřetržité práce. ".
Odůvodnění: Stávající právní úprava přestávek v práci se v praxi neosvědčila. V případech, kdy zaměstnanci musí čerpat přestávku na jídlo a oddech již v dopoledních hodinách vzhledem k tomu, že jejich směna začala brzy ráno, vyvolává nepříznivé dopady v jejich životním rytmu. Při organizování závodního stravování jsou zejména zaměstnavatelé s větším počtem zaměstnanců často nuceni stanovit pro některá pracoviště začátek přestávky ještě mnohem dříve tak, aby se všichni zaměstnanci mohli ve stravovacím zařízení vystřídat, popřípadě nejsou schopny uvedené ustanovení zákoníku práce dodržet vůbec. V souladu s článkem 4 směrnice Rady č. 93/104/ES, o určitých aspektech úpravy pracovní doby, se navrhuje, aby přestávky na jídlo a oddech se poskytovaly nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce, s výjimkou mladistvých, kdy se přestávka na jídlo a oddech poskytne po 4.5 hodinách nepřetržité práce v souladu s článkem 12 směrnice Rady č. 94/34/ES.
Za osmé. Za bod 15 se vkládá nový bod 15c, který zní: 15c. V § 89 odst. 4 se slovo "směny" nahrazuje slovy "pracovní doby".
Odůvodnění: Podle stávající právní úpravy se přestávky na jídlo a oddech neposkytují na začátku a konci směny. Pojem směna je v ustanovení § 83 odst. 3 definován tak, že je to část stanovené týdenní pracovní doby bez práce přesčas. Jestliže na směnu navazuje práce přesčas, působí současné znění ustanovení § 89 odst. 4 nejasnosti v tom, že přestávku nelze poskytnout před začátkem práce přesčas, ale naopak ji lze poskytnout na konci této práce, tj. před odchodem z pracoviště. Navrhovaná úprava odstraní tyto výkladové nedostatky.
9. Za bod 16 se vkládá bod 16a, který zní:
16a. V § 158 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňují se odstavce 2 a 3, které znějí:
"(2) Žádost zaměstnankyně nebo zaměstnance podle předchozího odstavce musí být písemná¨; to platí i o oznámení zaměstnankyně nebo zaměstnance o předčasném návratu z rodičovské dovolené. Není-li v žádosti uvedeno, do kdy bude rodičovská dovolená čerpána, má se za to, že bude čerpána do dosažení tří let věku dítěte.
(3) Má-li rodičovská dovolená bezprostředně navazovat na mateřskou dovolenou, musí být žádost zaměstnankyně předložena zaměstnavateli nejpozději poslední pracovní den před skončením mateřské dovolené. V ostatních případech zaměstnankyně nebo zaměstnanec nastoupí rodičovskou dovolenou týden po předložení žádosti zaměstnavateli, není-li mezi nimi dohodnuto jinak; to obdobně platí o nástupu do práce po oznámení o předčasném návratu z rodičovské dovolené. "
Odůvodnění. Toto předkládám na přímý podnět jednoho zaměstnavatele, který se dostal do velkých problémů. Nemohl přijmout pracovní sílu právě proto, že mu maminka na mateřské dovolené neoznámila zda chce či nechce čerpat a pohybuje se neznámo kde.
Současná praxe při čerpání rodičovské dovolené staví zaměstnavatele do právní nejistoty. Zaměstnankyně obvykle o ní fakticky vůbec nežádají a automaticky předpokládají, žemohou čerpat rodičovskou dovolenou i bez výslovné žádosti. Jako potřebné se proto jeví stanovit pravidla pro předkládání této žádosti zaměstnavateli, což se musí týkat i případu, kdy se zaměstnankyně či zaměstnanec vrací z rodičovské dovolené dříve než se původně předpokládalo. Navržená právní úprava zvýší právní jistotu jak zaměstnavatelů, tak i zaměstnankyň i zaměstnanců.
10. K čl. IV. V článku IV se slova "dnem 1. září 2003" nahrazují slovy"prvním dnem prvního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení".
Vzhledem k tomu, že výbory předložily nabytí účinnosti této novely na 1. ledna a legislativa nás upozornila na to, že kdyby náhodou novelu vrátil Senát, nemuselo by být možné, aby nabyla účinnosti 1. ledna. Proto předkládám tento návrh, abych toto zabezpečila. Děkuji vám za pozornost.
Alena PáralováPoslankyně PSP ČR (ODS), stínová ministryně práce a sociálních záležitostí