Prolhané nectihodnosti.

Jan Suchánek

Mám bývalou spolužačku, která, aby otevřela synovi cestu do světa, spolupracovala s STB. Ta si z té doby přinesla mnoho známostí na okresním soudě. Mne na ten soud osud taky několikrát zavál, abych ji pak potkal a ona mi vyprávěla, jak jsem se stal na tom soudu populární a jakou legraci její kamarádky ze mne mají, že je oslovuji „Vaše ctihodnosti“. Nedávno to došlo tak daleko, že ve stejný den mne dvě soudkyně krajského soudu utřely, že si nepřejí, abych je takto oslovoval, protože jejich soudní role přece nenavazuje na nějaké poměry první republiky! To jsem koukal, na co tedy navazují? Nepotvrdily mi mé podezření, že mnoho soudců stále navazuje na soudnictví, které bylo nástrojem diktatury strany proletářů, nenavazují na soudnictví dle zákona zavržení hodného režimu?

Je jasné, že naše charaktery musely za bolševika utrpět značnou újmu. A teď si k tomu představte, že ty pokřivené charaktery jsou vystaveny stresu z laviny novostí. Většině z nás zahraniční zaměstnavatelé přivezly návody, jak se pracovně na nové poměry adaptovat, nebo jsme na to měli svůj pracovní kolektiv. Jen chudáci soudci nic. V rámci své nezávislosti je každý z nich furt sám proti lavině nových zákonů a jejích novelizací. Nejhorší na tom je, že Ústava zcela obrátila gard. Místo prosazování vůle komunistické strany najednou svoboda jedince, legalizovaná honba za ziskem a dokonce i ústavnou chráněné individuální vlastnictví. Ještě ke všemu je nutno zákony vykládat v kontextu Listiny základních lidských práv, Evropské úmluvy o lidských právech a dnes i komunitárního práva a rozsudků evropských soudů.

Nelidské a nezvládnutelné, čím starší tím víc nezvratitelně. Pokud pochybujete a myslíte si, že soudce podceňuji, zkuste nahlédnout tam, kde jsou soudy digitalizované natolik, že soudce má v jednací síni před sebou monitor se zápisem protokolu, který diktuje. Ještě jsem neviděl soudce, který by zvládl si dát text na celou šířku obrazovky, aby si nekazil oči a nemusel se s čtením toho textu namáhat. To, že by někde měli monitor na výšku, to je mimo jakoukoliv realitu. Když soudce nezvládne takovouhle jednoduchost, která se týká práce s počítači, jediné možné technologie zvládnutí nezbytného rozsahu zákonů, pak se vsadím, že soudce nemá šanci soudit podle platných zákonů, protože se nemá ani jak se s těmi zákony seznámit nebo dokonce se seznámit s důvody zákonodárce. Natož, aby soudil podle zákonů časově platných v době souzených událostí.

Co je to za soudnictví, když neplatí IURA NOVIT CURIA, to je zásada, že soud zná právo, platného práva se není třeba u soudu dovolávat ani ho prokazovat. Ilustrující jsou pokusy oznámit soudu, že účastník řízení si pořídí zvukovou nahrávku jednání. Ještě dnes se soudci běhají podívat do zákonů, zda na to má účastník právo, někteří soudci to ještě dnes nezákonně zakazují, někteří blahosklonně povolují, když dle zákona to mají jen vzít na vědomí. Ono to z osobního hlediska soudce vůbec nevadí, protože to, jak soudí, je věcí jen a jen jeho nezávislosti. Jsou takoví soudci, že i přes pořizovaný zvukový záznam nesoudí dle psaného práva, jiní mluví do své sevřené pěsti.

Dokonce to, že soudce nesoudí podle zákonů tohoto státu není nevhodným chováním soudce ani narušováním důstojnosti řízení před soudem. Mzdu, na které jako my ostatní smrtelníci jsou soudci, kteří nepodnikají v konkurzech nebo nejsou na výplatní listině mafií, jedině závislí, jim určuje zákon. Pro soudce ale existuje velmi významná závislost, když neodvolatelný nadřízený, který ale není oprávněn posuzovat, zda dotyčný soudce soudí podle zákonů tohoto státu nebo ne, má právo dohlížet na dodržování pracovní doby soudců. Předseda soudu může využít jen zvyku soudců poslouchat pokyny nebo rady, které jim dřív dával předseda stranické organizace (rozuměj KSČ) nebo řídící důstojník STB. K jakému účelu tuto svoji moc předseda soudu použije, je mimo jakoukoliv kontrolu, natož veřejnou.

V tomhle pokřiveném světě přece nemůže jít o čest i když soudci se ctí zaštiťují, když skládají slib ústavního činitele, soudce. V té souvislosti jsem během trvajícího letitého čekání na rozhodnutí Nejvyššího soudu přemýšlel, proč soudci tak intenzivně obhajují právo svědků před soudem a policií lhát, když se postižení chtěli před soudem bránit. Dokonce jsem osobně zažil, jak soudce akceptoval, že svědek, kterého používá jako soudního ekonomického znalce a jmenuje správcem konkurzní podstaty, tvrdil, že účetní uzávěrce vůbec nerozumí. V obecném právním povědomí vůbec není strach z křivé výpovědi, protože neexistují odstrašující příklady. Vysvětlení se nejlépe nachází, když se to člověka osobně týká. Po té co jsem v jurisdikci dotčených soudů s propagací kapitalismu a obhajobou kupónové privatizace získal ve volbách 96 přes 20 tisíc preferenčních hlasů a stal se pro marxisty díky jejich moci nepřítelem státu, jsem v mnoha občanských a trestních řízeních žádal soud o právo na pomoc advokáta hrazenou státem, protože v mé kvalifikaci jsem jako státem označený podvodník již neměl odvahu za mzdu či k dosažení zisku své služby komukoliv nabízet.

Desítky soudců mne označily bez jediného důkazů za lháře, když ignorovali mé ústavní právo na respektování mé cti a neuvěřily mému tvrzení ani daňovému přiznání, že nemám žádný příjem, z kterého bych mohl právní pomoc v desítkách nezbytných případů hradit. Dokonce soudce, který mne nepřímo definitivně zbavil obžaloby, že jsem organizoval velký daňový podvod, mne za daňového podvodníka nepřímo označil, když tvrdil, že do svého daňového přiznání nepíši odměny za mnohá členství v představenstvech. Asi nemohl uvěřit, že pod patronací soudce, státního zástupce a finančního úřadu totálně okradená firma nemá na žádné odměny. Pouze dva ze všech dotčených soudců jednali v rámci právního řádu tohoto státu a rozhodli v můj prospěch. Proti těmto nezákonnostem se může bránit jen, když máte peníze a trpělivost, a třeba až ve Štrasburku.

Kde se nemůžete lžím bránit vůbec, je trestní řízení. V různých zdůvodněních usnesení, proti kterým nebyla stížnost možná, jsem se dověděl, že jsem velmi zámožným občanem, že mnoho mých firem je v konkurzu a podobně. Teď si představte, že všichni ti soudci byli vychování k boji proti buržoasní třídě a měl bych taková konstatování nechat nespornými, aby mne další a další soudci v spravedlivém pokračování třídního boje navzdory důkazům nespravedlivě odsuzovali k dalším újmám na mých právech a svobodách nebo nakonec nějaká berdychova parta napojená na justici mne někde mučila, abych jako zazobaný buržoa ze svého domnívaného bohatství zaplatil výkupné.

Neváhal jsem a poslal k soudům žaloby na ochranu cti, proti pomluvám těmito soudci o mne šířeným. Jako nemajetný jsem požádal o odpuštění soudního poplatku. Samozřejmě mi to bylo zamítnuto. Nejdříve jako obvykle bez důkazu, že jsem lhář. Naposledy podpořeno nezákonným argumentem, že bych se měl na pracovním úřadě přeškolovat snad na svářeče či soustružníka. Vrchní soud nakonec naopak po mé zdokonalené argumentaci opakovaně přiznal, že nárok na odpuštění poplatku bych měl, ale teď přijde to podstatné, proč tenhle článek píši. Vrchní soud můj nárok opakovaně odmítl, protože se domáhám zjevně bezúspěšného uplatňování práva. Soudci, kteří mne lživě a bez důkazu pomluvili to učinili při výkonu soudní moci, tedy při plnění jejich povinnosti, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do mých práv chráněných Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Podobné rozhodnutí mám ve prospěch práva státních zástupců šířit lži a pomluvy.

Soudci si dovolili vyslovit neopravitelné tvrzení v rozporu s čl. 13 ÚMLUVY o ochraně lidských práv a základních svobod, že každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.

To je revoluční totalitní ovládnutí a ukradení moci soudní společnosti, národu. To je výklad cti naší justicí. Žádná snaha soudců prokázat, že oni nelžou, že plní svůj soudcovský slib. Žádná snaha prokázat, že čest soudce má obsah, na kterém je založena euroatlantická civilizace. Když vy jako občan bude tvrdit, že soudci kradou, protože ten kdo lže i krade, a soudci jak prokázáno, mají právo lhát a nic jim nebrání toto právo využívat. Vaše tvrzení bude mít dokonce podporu ve statistice, protože pokud neexistuje sytém, který by špatné soudce vylučoval v rozsahu normálního statistického výskytu mimořádně negativních odchylek, pak vaše obecné tvrzení o soudcích zlodějích lze vědecky prokázat.

To nejlepší z euroatlantické civilizace je založeno na tom, že ctihodní tisíciletí dohlíželi, že dodržujeme nezabiješ, neukradneš a neposkytneš křivého svědectví a to vše s vírou v Boha. Co jsme dnes, když moc soudní považuje lež za své nedotknutelné právo a pokud se nectihodní nositelé soudní moci něčeho bojí, tak jen toho, zda je nenatočí skrytá kamera či odposlech, nebo zda jsou dostatečně v přízni jejich šéfa, předsedy soudu, aby jim odpouštěl výlety ze soudní budovy za soukromými záležitostmi v pracovní době.

Když budete stát v soudní síti před takovým nectihodným soudcem, pak musíte vědět, že on jako lhář nemůže věřit, že vy byste vůbec mohl mluvit pravdu. Pak jde jen o to, zda nectihodný soudce souzení markýruje jen jako podmínku své účasti na sociálním zabezpečení, to je na udržení statusu soudce, nebo jen vytváří prostor pro to, aby někomu z účastníků soudní pře došlo, že spravedlnost lze koupit. Další pravděpodobnou variantou obří řady soudních řízení před nectihodnými soudci je, že soudní řízení slouží různým nejen konkurzním mafiím napojeným na státní moc nebo srostlým se státní mocí k realizaci jejich útoku na váš majetek a vaše svobody.

Takový dobrý příklad nám minulý čtvrtek poskytla televize. Přinesla reportáž, že podle zasvěcených „jednoho druholigového“ konkurzního soudce, jehož nezákonnosti zde často propaguji, někdo zmlátil. Reportér televize se hned chlubil, co zná příkladů velmi podezřelého rozhodování tohoto soudce. Přesto mi jeho nectihodní kolegové, kteří čestně tvrdí, že díky osobní solidaritě s tímto soudcem nejsou podjatí, dávají najevo, že si se mnou vyřídí to, že poškozuji čest tohoto v jejích očích ctěného soudce, když tvrdím, že v nezákonném konkurzním řízení kryje zcizení celé jedné miliardy korun z aktiv úpadce. Podstatné ovšem je, že reportér tak rychle věděl o spoustě podezřelých zmanipulovaných konkurzů tohoto soudce. O kolika soudcích mají takhle novináři databázi o jejich prohřešcích proti v jejich slibu dovolávané cti?

S těmi výše zmíněnými počítači nebo lépe IT je to historicky ověřené potvrzení zaostalosti naší justice. Zaostalosti, která logicky potvrzuje pevné zakotvení v časech minulých, tudíž v časech bolševických. Stejně jako v Anglii proběhlo k prospěchu celého lidstva revoluční zavádění parního stroje, tak u nás Baťa novými technologiemi obul celý svět ale zbavil zavedené existence tisíce ševců. Jenže tenkrát za první republiky „netovární“ neboli „nezávislí“ ševci ve prospěch pokroku neměli ze zákona své profese na doživotí a mzdu zajištěnou ze státního rozpočtu. To naši technologicky zaostalí nectihodní soudci vše mají, nic nebo jen smrt je může zaměnit za technologicky kvalifikované soudce ctihodné a proto my ostatní máme jen malou šanci na spravedlnost.