Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Bolševik ze záhrobí!

Jan Suchánek


Jakoby všem uniklo, co v srpnu paní předchozí Nejvyšší státní zástupkyně, dnes stínová ministryně spravedlnosti v televizi presentovala jako významný právní názor. Poukázala na svůj názorový spor s presidentem tohoto státu. Pan president se prý odvolává na Ústavu, což je jeho chybou, když ona správně navzdory Ústavě vychází z praxe. Tohle je zásadní spor, který jsem dokázal cítit už jako mladý student, když jsem doma nacházel v otcově knihovně nikdy neotevřené vázaná vydání zákoníků a věděl, že se otec živí tím, že právo vtlouká do hlav tovaryšům „pendrek forhand a backhand“. Paní předchozí Nejvyšší státní zástupkyně, dnes stínová ministryně spravedlnosti representuje, možná nevědomky, ty, kteří preferují neústavně právo tradované, zavedené zde čekisty a udržované řídícími důstojníky STB dodnes, a její stínová vláda hledá protikandidáta presidentu, který ctí Ústavu.

Je to téměř legrace, dokud si vás konkurzní mafie nevybere za oběť a vy se nepokoušíte marně soudní senát upozornit, že trestní zákon a řád jsou bolševické normy a teprve, když je soud vykládá v souladu s Listinou základních práv a svobod, stává se kompatibilní s Ústavou. Protože na stávající praxi veřejnost většinově reaguje odsudkem soudců, když médii odsouzené zločince soud osvobodí, dovolím si připomenout, že, když soud například odsoudí Železného za neplacení daní, které někdo jiný nezaplatil a nemusel, on sám doplatil a taky nemusel, pak ti, kteří jsou natolik kvalifikovaní, že by mohli v této zemi vytvořit nové pracovní příležitosti a mohli by vytvořenou „nadhodnotu“ spotřebovat tady, takovému třídnímu pojetí práva velmi dobře porozumí. Výsledkem takového porozumění nemůže být nikdy prospěch těch, kteří takovým třídním rozsudkům aplaudují.

Představte si, že nezkorumpovaný soudce dospěje k závěru, že obžaloba na zakázku konkurzní mafie má takové vady, že ji vrátí prokurátorovi. Prokurátor přizná, že nemá důvěryhodné důkazy ale že to dle zákona nebrání projednání obžaloby. Odvolací soud nařídí soudní jednání. Obžaloba je, že obžalovaní uzavřeli před devíti lety smlouvu, kterou nikdo nezpochybňuje, a tím zkreslili účetnictví poškozeného k jeho vlastní škodě, což nemá nejdříve nic společného s účetnictvím, není žádný trestný čin, protože by to muselo být nejdřív ke škodě někoho jiného, když navíc účetnictví tehdy ještě nevedli, ale nejsou z toho obžalováni a je to již promlčeno, dále, že o rok později nezaplatili daň z příjmu z inkasa dluhu, což není dle zákona předmětem daně a vymyslel si to policejní agent o dva roky později, a nakonec, že zneužili informaci tím, že po letech zaplatili své dluhy, což je slušné a ne trestuhodné, aby celou trestnou činnost zahájili v jiné sestavě než skončili. Při hlavním líčení prokurátor nemá na obžalované a svědky žádné dotazy, pod stolem si čte obrázkové časopisy. Obhájci tvrdí, že dle tradované praxe s tím nelze nic dělat, že je to nutno vydržet a soud nenasrat.

To nenasrat soud je reakcí na dědictví bolševismu a tradovanou praxí, protože tradovanou praxí je, že soud je součástí státního represivního aparátu a přebírá na sebe povinnost prokurátora prokázat zločin. Šancí obžalovaných je pouze vzbudit v očích soudců sympatie nebo soucit. Ten přetrvávající mechanismus, kdy bolševik učinil ze soudce pouhý nástroj v rukách prokurátora je konflikt dvou vět trestního řádu. V neprospěch „prokurátor prokazuje vinu“ se setrvačně praktikuje „soud provádí důkazy“. Kdyby soud jednal v souladu s Ústavou, pak by provedl důkazy obžaloby prostřednictvím prokurátora a důkazy obhajoby prostřednictvím obhájce. Sám by se soustředil na pouhé posouzení provedených důkazů.

Právě proto jsem zde uvedl ty nesmyslné skutkové podstaty odporující zdravému rozumu. Jenže bolševik nebyl blbec a ani jeho následovníci nejsou, vědí, že 2/3 senátu na soudu prvního stupně nemá o právu žádné ponětí a o „corporate governance“ pravděpodobně ani profesionální soudci. Proto je stávající praxe dokazování vymýváním a masáží mozků celého senátu. Nejdříve jsou opakovaně masírování nezákonně tolerovaným jevem, že ze zákona odpovědné osoby, které mají ze zákona dokonce povinnost prokazovat své řádné jednání, členové statutárních orgánů právnických osob tvrdí, já nic, já jen hloupej chudák zaměstnanec či jen bílej kůň nastrčený zlým kapitalistou. Ti se jako svědci i jako spoluobžalovaní přiznávají, že jsou výkonem svých funkcí v prvé řadě podvodníky na společnících a věřitelích takové firmy a tolerující soudní senát se tak stává automaticky spolupachatelem podvodu.

Vzhledem k tomu, že trestní řád neumožňuje nezákonnou obžalobu přímo zahodit, odvolací soud řekl, že nedostatky se mohou odstranit v průběhu hlavního líčení, prokurátor nic neodstranil, musí soud jednat. A tak čtením nehorázných blábolů, za které byste dítě v první třídě při probírání množin umlátili stejně jako později při školním probírání časových následností, se soudní senát podvědomě ztotožňuje s obžalobou. A to o trojčlence nebo logickém součinu jsem se vůbec nedovolil zmínit. To je mimo instrumentální nástroj justice. Stejně jako teorie, kterou jsem soudu citoval z knihy autora toho zákona a současně soudce Nejvyššího soudu. Praxe je praxe.

Zpět ke ztotožňování se soudu s idiotií obžaloby. Pamětníkům bych chtěl připomenout jak to funguje. Je to stejné jako byl vstup do komunistické strany. Normální inteligentní člověk, který se dříve nijak nebránil označit komunisty za zločince, postupně došel k závěru, že kvůli bytu, penězům či dětem musí taky vstoupit. Když se mu to povedlo, pak se musel vypořádat se svým svědomím. Co jsem to za padoucha, já slušný a inteligentní člověk a dal se k zločinným bolševikům. S tím se nedá žít, to si musí podvědomí nějak omluvit. A nakonec komunista ví, že je na správné straně a ti druzí jsou jeho nepřátelé. Úplně stejně soudní senát, opakovaně číst idiotské bláboly obžaloby znamená jen nezbytné ztotožnění se s ní a iracionální a současně sebezáchovné označení obžalovaného za usvědčeného.

Ještě horší je situace, když obžaloba demonstruje, že vyšetřovatel i prokurátor jsou sami zločinci. Ty tři trestné činy dle obžaloby spolu nemají zdánlivě nic společného. Spojilo se to dohromady, protože pár nezkorumpovaných soudců s tím nechtělo mít nic společného a na jednoho se to nakonec sesypalo a ten nechtěl shodné lživé svědky poslouchat třikrát, protože společné to má, že obžaloby kryjí jeden zločinný konkurz. Na nezákonnost konkurzu už je pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu. A jak zdánlivý úpadek, tak vykradení konkurzní podstaty proběhlo za přímé asistence vyšetřovatele i prokurátora. Navíc to vyšetřovatel i prokurátor třeba prokáží tím, že „účetnictví“, které měl mít správce konkurzní podstaty už před sedmi lety, navezou z policejního skladu v krabicích od banánů k soudu. Podle mne je to trestný čin zkreslení účetnictví ve smyslu učinit jej nedostupným. Navíc nemají legální licenci na účetní program, jestli ho neztratili!

Nejen to, obžaloba označuje za poškozeného firmu, která byla za asistence vyšetřovatele a prokurátora ukradena z konkurzní podstaty se stovkami miliónů korun svědkem obžaloby, což naštěstí celá řada nezkorumpovaných soudců odmítla legalizovat, aby nakonec vyšetřovatele a prokurátora nepřímo usvědčili. A co s tím může dělat soudní senát jiného, než se strachy podělat, protože dle tzv. pokynu obecné povahy č. 12/2003 paní předchozí Nejvyšší státní zástupkyně, dnes stínové ministryně spravedlnosti jsou zločinní prokurátoři a policajti jednající dle pokynů zločinných prokurátorů zcela nad zákonem. Jak se pak soud může vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí. Vždyť ani nemá odvahu požádat prokurátora, aby odstranil vady obžaloby, jak slíbil odvolacímu soudu, a oznámit podezření na trestnou činnost prokurátora vlastně ani nemá komu, natož aby si soud mohl dovolit vyzvat soudní stráž k zadržení podezřelého prokurátora.

V takové situaci platí další po bolševicích zděděná praktika třídního boje. Pokud nevěříte mně, pak 12.9.2007 stávající Nejvyšší státní zástupkyně přiznala šikanu občanů ze strany vyšetřovatelů přetrvávající z 50tých let. A teď si představte, že platí zásada ústnosti důkazů, trestný čin se stal třeba před devíti lety a svědci i obžalovaní byli opakovaně masírováni, že jedna a jedna jsou tři, byla jim dána šance, že mohou říkat já nic, já jen hloupej chudák zaměstnanec či jen figurka nastrčená zlým kapitalistou. Takže, kde by se u nás mohla prosadit zásada presumpce neviny nebo „právo na spravedlivý proces“, kterému odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit racionálně logickým způsobem, když logické je jen to, že si nikdo už nemůže nic pořádně pamatovat?

To, na co zde závěrem poukazuji, je, že soudy navíc nemají odvahu uplatnit proti prokurátorům právo obžalovaných, aby jejich věc byla soudem projednána včas, čímž jim automaticky odebírají právo na spravedlivý proces.



Jan Suchánek
 
  Přístupy: 256 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA