Slobodan Miloševič a levicový eurofederalismus
Martin Mařák
To, co se odehrálo a odehrává v bývalé Socialistické federativní republice Jugoslávii, mi připadá pro příští vývoj Evropské unie mnohem podstatnější, než nějaká aféra Nomura v České republice, či již takřka zapomenutá aféra Crédit Lyonnais, jeden ze státně bankovních mega průšvihů ve Francii. Poslanci a státními úředníky promrhané miliardy totiž nakonec se skřípěním zubů zaplatí standardní Josef Novák, nebo Odette Garniere díky nejrůznějším daním, o které je oškube státní moloch, a život jde dál. Josef během té bolestné finanční operace nešlápne nešťastnou náhodou na minu v první linii bitevní vřavy a ani na školku, ve které si hraje Odettina malá dcerka, nespadne zbloudilá bomba.
Dnes už asi nikdo s určitostí nezjistí, co bylo opravdovou příčinou konfliktu, tím prvním aktem, jenž uvedl do pohybu celou řadu dalších nezastavitelných událostí. Byly to separatické snahy srbské obyvatelstvo terorizující kosovské UCK, nebo sen o vytvoření velkého Srbska, snaha o národní samostatnost Chorvatska, Bosny a Slovinska, nebo je jeho původ uložen ještě hlouběji v historii země, v křivdách, které se udály během válečného kvasu druhé světové války, či snad je třeba sestoupit ještě dále v hlubinách času? Můžeme si nepovšimnout role Německa a Rakouska, které jako první uznaly státní samostatnost Chorvatska a Slovinska a tím výrazně zasáhly do vývoje konfliktu, či role Ruska, toho tradičního spojence Srbů? V současnosti již nedokáži jednoznačně přiřknout vinu tomu, či onomu aktéru balkánské války, myslím si však, že celá ta dlouholetá lidská tragédie, jež se odehrávala několik stovek kilometrů od našich hranic, nám jen opět dokázala, že model multietnické a multikulturní federace zákonitě dříve, či později dospěje ke svému sebezničení, před nímž není úniku.
Než přistoupím k psaní dalších odstavců, chtěl bych vám říct, že si opravdu nepřeji, aby článek vyzněl jako pokus o zbožštění, či démonizaci rozporuplného muže, jenž podle všeobecně dominující propagandy stál za rozpoutáním poslední války v Evropě a zároveň byl podle stejné propagandy osobně zodpovědný za zločin proti lidskosti, za genocidu páchanou na etnických skupinách bývalé jugoslávské federace, ale který také svým přístupem k Daytonské dohodě přispěl k jejímu konci. Muže, který dlouze bojoval za to, aby se před tribunálem v Haagu mohl hájit sám a jenž se dokázal obhájit natolik úspěšně, že ani po takřka pěti letech se mu nepodařilo jednoznačně prokázat vinu na činech, ze kterých byl obžalován. A to přesto, že jednání byla přerušována, byl mu vypínán mikrofon, či nebyli předvoláni, nebo nestranně vyslechnuti svědci, jejichž svědectví požadoval pro objektivnější posouzení celé složité problematiky, a nechci ani poukazovat na zcela ojedinělé finanční a profesionální zázemí tribunálu, který zastupoval žalující stranu a jeho tragikomické selhání před vůlí hlavního obžalovaného.
Co se asi odehrávalo v mysli Slobodana Miloševiče, než v Kosovu slíbil Srbům, že je už nenechá utlačovat? Už se nikdo nedoví, jakým způsobem zvažoval jednotlivé možnosti, které se mu nabízely. Už se nedozvíme, jestli chtěl pouze zachránit federaci, jejíž byl prezidentem a jejímuž lidu složil prezidentský slib, a nechtěl se sklonit před nepřítelem, který ji chtěl rozvrátit, zdali si uvědomil, jakého démona může vypustit v lidských myslích, když přistoupí k nejkrajnějšímu řešení problematiky, tedy válečnému konfliktu, nebo jestli se cítil povolán k vyšším cílům a šel za svou prozřetelností. Vzhledem k tomu, že pocházíme z národa, který je zvyklý řešit problémy spíše smírnou cestou a ke svému radikálnímu odboji se staví víceméně odmítavě, může se nám jeho konečné rozhodnutí zdát nepochopitelné.
Ať už je to všechno jakkoliv, jedna věc je jasná. Válka je válka, je to svinská záležitost, ve které se z běžných lidí stávají bestie. Jejich základní prioritou se stává boj o přežití a ve vypjatě extrémní situaci na hranici života a smrti se ocitají tváří v tvář svému opravdovému já. To temné a bestiální, co si každý z nás v sobě nese a za normální situace dokáže ovládat, může bez zábran vyplavat napovrch a plně se zmocnit našeho vědomí. Tak jako ve válce neexistují lidská práva, tak také neexistuje válka humanitární, o humanitárním bombardování ani nemluvě.
Když NATO konečně vstoupilo do konfliktu, byl jsem opravdu rád, že se to celé uzavře, neboť neschopnost Evropské Unie, směšné snahy OSN a jejich naprosto zbytečných modrých přileb a neustálé televizní reportáže z válečného území se už nedaly vydržet. Uvědomuji si, že vstupuji na tenký led, ale nezbývá mi, než se vyrovnat s určitými pochybnostmi, které mě již nějakou dobu trápí. Abych byl konkrétní, pochyby přišly poté, co jsem zjistil, jak bude vypadat ono západními stratégy propagované multietnické Kosovo a patrně i multietnická Bosna v momentě, kdy je opustí armády udržující jakýsi pomyslný pořádek, a ještě se znásobily ve chvíli, kdy jsem v televizi viděl Boeing plný civilních pasažérů jak proniká a exploduje do budovy WTC v New Yorku, no a prapodivný průběh celého procesu se Slobodanem Milosevičem v holandském Haagu je všechny ještě řádně podtrhnul.
Na závěr se vrátím k tomu, čím jsem vlastně začal. Vzhledem k mému předpokladu, že budoucnost Evropské Unie jako nadstátního útvaru se odehrává na Balkáně a k tomu, kde situace na Balkáně dospěla, nezbývá mi než podotknout, že démona nacionalismu vyvolávají právě ty neuvěřitelné federativní snahy, ony pokusy o multietnické a mnohakulturní slepence bez společného pojiva, EU totiž není diktátorský režim, které se sociální inženýři z celého politického spektra snaží navzdory zdravému rozumu a neustálým historickým zkušenostem o nesmyslnosti podobných utopií neustále prosazovat.
A co se týče psychologické války o Jugoslávii, tu podle mne západ nevyhrál, neboť konflikt zdaleka ještě neskončil a ze Slobodana Miloševiče zbytečně vytvořil mučedníka. Pokud i tento konec zesnulý prezident sám vědomě zinscenoval, jednalo se o opravdu mistrný machiavelistický tah.
