Proč Špinavá hra?
Petr Štěpánek
(Ukázka z Nové knížky Petra Štěpánka Špinavá hra)
„Pochybení českého státu v celé kauze jsou opravdu neuvěřitelná. Až člověk pochybuje, jestli šlo opravdu jen o krystalickou neschopnost některých konkrétních lidí anebo už o zlý úmysl anebo dokonce dobře zaplacenou špinavost. A já skutečně žasnu, že se tím nezávislá média, která by nemohla být podezřívána z touhy cokoliv manipulovat, nezabývají. Nějak to není v módě. Zřejmě až historici si jednou smlsnou a národ bude žasnout.“
Radek John v rozhovoru pro server Česká média, 18. 1. 2004
Existuje vtipná průpovídka, že každý projekt má pět fází: 1) nadšení z projektu, 2) vystřízlivění z realizace, 3) hledání viníků, 4) potrestání nevinných, 5) odměnění nezúčastněných. Také nadšení z Novy bylo veliké, vystřízlivění po arbitrážních téměř 11 miliardách ještě větší. Hledání viníků bylo krátké, následovala „poprava“ nevinné Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). O odměnu se šábli nikoli nezúčastnění, nýbrž zainteresování. Lauder bral miliardy, Špidlova vláda politický profit. Za pitomce zůstali daňoví poplatníci, kteří to všechno zaplatili.
Byl jsem členem té odvolané rady. Celou kauzu jsem už popsal v knížce Válka o Novu aneb Podvod za 10 miliard. Vedle toho jsem o věci publikoval i řadu dalších textů, v tisku i na Internetu. Knížka, kterou držíte v ruce, je jejich souborem. Myslím, že s Válkou o Novu se docela dobře doplňuje. Na některé věci se dívá z jiného úhlu, místy je ještě ostřejší. A zaznamenává navíc i děje, které přišly teprve později. Především instalaci nové dostálovsko-špidlovské rady, nasazování náhubku televizi Nova, pětiletou soudní anabázi odvolaných členů rady za satisfakcí a v neposlední řadě také pokrytectví a mizérii českých novinářů.
Bylo zajímavé pozorovat, jak se nová rada pro vysílání zmítala v koridoru mezi politickou objednávkou svých instalátorů a realitou legislativního prostředí, jež ji neúprosně tlačilo do kolejí rady odvolané. Za pozornost stojí i dva různé metry, které politici i novináři pro starou a novu radu používali. Za zaznamenání stálo i to, jak nová rada Novu buzerovala na ministerskou objednávku, jak byl odstraněn Železný a jak si americký miliardář nakonec Novu koupil za peníze českých daňových poplatníků.
Proč název Špinavá hra, proč podtitul Kriminální historky z arbitrážního protektorátu, proč Špidla na obálce? Tragických postav je v téhle frašce spousta – namátkou Pavel Dostál, Cyril Svoboda, Bohuslav Sobotka, Hana Marvanová, Táňa Fischerová –, nicméně hlavní odpovědnost za tu nedozírnou blamáž samozřejmě padá na hlavu tehdejšího předsedy vlády, a jím byl Vladimír Špidla. Právě Špidla je také podepsán pod nezákonným odvoláním Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Mého vzácného přítele a kolegu z rady, filmového historika Jiřího Novotného, tahle Špidlova špinavá politická hra málem stála život. Chybělo málo a bez jakýchkoli rozpaků bych o Špidlovi říkal, že je vrah.
Vládní politici se ve sporu se CME nechovali jako představitelé suverénní země, nýbrž jako hujerovští místodržící jakéhosi podivného arbitrážního protektorátu. Špidla a spol. nepodrazili jen odvolané radní, ale především občany České republiky. Svůj krátkodobý politicko-stranický užitek nadřadili nad zájmy země. Daňové poplatníky to stálo téměř 11 miliard korun. Otázkou je, zda jejich odpovědnost je jenom politická. Zvláště pak, když užití adjektiva „kriminální“ není pro některé historky z téhle tragikomedie žádnou nadsázkou. Nepohoršuje mě, že Lauder chtěl vyhrát. Pohoršuje mě, že Špidlova vláda chtěla prohrát. Byla to špinavá hra. Špidlova špinavá hra.
Šest odvolaných radních si Špidlovu politickou prasárnu nenechalo líbit a obrátilo se na soudy. Vyřešení tohoto banálního případu naší justici trvalo pět (!) let. Nicméně konečný verdikt zní: odvolání členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání bylo nezákonné, zrušuje se. Z toho ovšem vyplývají další konsekvence, včetně těch finančních. Ani k tomu se ovšem státní orgány nepostavily čelem, takže soudní spory pokračují dál.
Již léta tvrdím, že justice a média jsou nejslabšími články naší polistopadové demokracie. Kauza války o Novu a všechno, co s ní souviselo, mne v tom jenom utvrdila. Ale zatímco v pohledu na justici se mnou budou mnozí souhlasit, média se naopak těší nadstandardní důvěře veřejnosti. Tragická osobní zkušenost je v tomto případě zřejmě nepřenosná a prakticky nesdělitelná. Bohužel!
Klíčovým důkazem stockholmské arbitráže byl podvržený a zfalšovaný cár papíru. Tahle věc se v knížce opakuje do omrzení. Vzhledem k tomu, že jsem byl prakticky jediný v téhle zemi, kdo to nechtěl nechat usnout, nestačilo to napsat jen jednou. To by nikdo ani nezaznamenal. Dnes už kdekdo ví, že celá ta slavná prohraná neprohratelná arbitráž bylo jedno velikánské šmé. A když to neví, tak alespoň tuší, že to bylo nějaké cinknuté.
Přesto nežiju v iluzi, že moje psaní může něco změnit na falešném obrazu, který o téhle kauze vytvořili čeští novináři. Jen si kladu otázku, do jaké míry je to dílem jejich neprofesionality, pohodlnosti, zaprodanosti, lenosti či snad něčeho ještě horšího. Moje ambice je daleko menší. Nepotřebuju se obhajovat, nemám proč, chci jen zanechat svědectví. Třeba právě pro ty historiky, o kterých mluvil Radek John. Proto jsem na jedno místo shromáždil texty, které jsou vesměs roztroušeny kdesi po Internetu.
Chci také poděkovat svému příteli Teovi za grafický návrh obálky. Ve zkratce a s tradičním vtipem značky aTeo.cz přesně vystihuje tragikomickou podstatu hlavní postavy téhle špinavé hry.
Jeden můj známý mi po přečtení knížky Válka o Novu řekl: „I kdyby jen polovina z toho byla pravda, je to neuvěřitelná tragedie.“ Obávám se, že totéž lze říct i nad touto knihou. A ještě víc se bojím, že pravda je to celé.
