Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Ad „Kvůli autu zabili komunisté důstojníka“

Zdeněk Vališ

Luděk Navara pod tímto názvem dne 21. března 2006 v MFDnes věnoval pozornost tragickému osudu plukovníka Karla Lukase, který údajně „zemřel, neboť mu záviděli auto a západní zboží“. Nejsem zcela přesvědčen, že toto byl jediný důvod, i když i tehdy byla závist mocná… Spíše to byl impuls, protože tím jistě „vyprovokoval“ některé představitele „dělnické třídy“, kteří se stali členy tehdejšího bezpečnostního aparátu s jistou zárukou imunity proti trestnímu řízení za spáchané zločiny. Jeho zadržením tedy prokázali před nadřízenými patřičnou bdělost a pro sebe tehdy nedostatkový značkový alkohol a cigarety. Dnes by se tento „hlad“ po tomto druhu zboží mohl zdát úsměvným, ale v poválečném Československu tomu tak nebylo. Ostatně někteří spolupracovníci kontrarozvědky dostávali svoji odměnu v naturáliích - v poukázkách na benzín a v propašovaných cigaretách…

Po únoru 1948 pro KSČ sice už pominula prioritní pohnutka obstarávání finančních prostředků pro mocenský zápas, ale dalšímu zabírání majetku, cenností i bytového zařízení nebránila. Ba právě naopak, ještě se více rozrostlo, jak do množství, tak i do šířky. Padly totiž dřívější zřetele na vnitropolitické důsledky a nároky jednotlivců na dosud jim nedostupný „luxus“ rostly. Samozřejmě tyto skutečnosti jsou lépe zřejmé u vedoucích funkcionářů, než u řadových příslušníků bezpečnostního či státního (stranického) aparátu. Hromadění majetku - budov, bytového zařízení, starožitností, zlata, šperků a dalších cenností - fakticky začalo již v květnu 1945. Nejdříve se jednalo o jmění Němců a (domnělých či skutečných) kolaborantů, po únoru 1948 pak „třídních nepřátel“. Prostředkem k tomu se většinou stávaly nejrůznější národní správy, o nichž rozhodovaly okresní národní výbory (či okresní správní komise). Po únoru 1948 se však už nejednalo o konfiskáty, ale uvalovaly se na majetné příslušníky buržoazie. Podobně bylo například zneužito zařízení ze zámků a hradů, jež měl pod správou Národní pozemkový fond (jeho předsedou byl Josef Smrkovský), nemluvě už o zabraných bytech emigrantů, kteří si útěkem za hranice zachraňovali život. Přehled o takto zabaveném jmění již nelze zjistit, tedy ani vyčíslit jeho hodnotu, v každém případě bylo z toho mnohé zašantročeno, dnes by se řeklo vytunelováno…

Na základě těchto skutečností jsem přesvědčen o tom, že získat tehdy něčí majetek nemuselo být vždy spojeno s jeho fyzickou likvidací. Ostatně nekontrolovaná moc měla k dispozici celou řadu dalších nástrojů, jako například zatčení „zájmové“ osoby a její následné odsouzení ve vykonstruovaném procesu, včetně propadnutí majetku.

Určit konkrétního člověka odpovědného za smrt Karla Lukase je samozřejmě po tolika letech značně obtížné, přesto nelze souhlasit s tvrzením L. Navary, že za jeho „smrt nikdy nikdo nebyl potrestán“. U Krajské správy StB Praha v době Lukasova zatčení působila pod vedením Josefa Volfa na oddělení V/1 vyšetřovací skupina, v níž existovala takzvaná Mordparta ve složení: Theodor Bělecký (alias Dorek), Jaroslav Patěk, Václav Veselák, Ladislav Niewald a Karel Tichý. Je charakteristické, že většina z nich nastoupila či působila u bezpečnosti v pohraničí, odkud byla povolána do Prahy, protože při tehdejší honbě na třídní nepřátele Státní bezpečnost časově ani personálně nezvládala situaci. Vyšetřovatel Novák sice týral vyšetřované i sám, ale občas si také zahrál „hru“ na hodného a zlého „referenta“. V takovém případě si nechal zatčenou osobu „zpracovat“ zmíněnou Mordpartou a potom vešel do místnosti, kde jejím členům „vyčinil“ a začal zatčenému domlouvat, aby se nenechal zbytečně týrat a učinil doznání… Údajně tímto způsobem dociloval „značných úspěchů“. Z dochovaných materiálů je zřejmé, že právě tato skupina byla povolána, aby „zpracovala“ plukovníka Lukase.

Násilné metody se v Československu používaly prakticky od konce druhé světové války, a to nejen v bezpečnosti. Školou byly i takzvané vyšetřovací lidové výbory či některé sběrné tábory pro Němce. Zde jejich nositeli byli většinou bývali vězni z německých koncentračních táborů či káznic, kteří vlastní zkušenost přenesli do své činnosti. Zatímco nacisté se pácháním brachiálního násilí na zatčených snažili dopátrat dalších pravdivých skutečností k odbojové činnosti, komunisté, zvláště později, nutili zatčené nikoliv k pravdivým výpovědím, ale k tomu, aby doznali předem vykonstruovaná obvinění, jež by „dobře vyzněla“ na veřejnosti… Pro dokazování takzvaných zločinů byly zavedeny takzvané otázkové protokoly, jež předem zpracoval příslušný „referent“ či přímo náčelník. Ostatně podle dobové teorie stalinského prokurátora Andreje Výšinského, který aniž napsal jedinou vědeckou řádku se stal „předním sovětským vědcem“, později dokonce akademikem. Jeho práce „Teorie soudních důkazů v sovětském právu“, jež byla ve své době poctěna Stalinovou cenou, obsahuje tvrzení, znějící dnes přinejmenším divoce jako nepředstavitelné a nemožné. Kniha, samozřejmě vybavená vědeckým aparátem, včetně latinských citátů, tvrdila například, že „výpovědi obviněných nabývají nutně charakteru a významu základních a rozhodujících důkazů“. Tento „důkaz nad důkazy“ (tzn. přiznání obviněného) byl pak zajišťován nejrůznějšími formami šikany, fyzického i psychického násilí, jen aby se dosáhlo požadovaného efektu - nejen fyzicky likvidovat zavržené, ale současně je urazit a ponížit. Vzhledem k osobním možnostem příslušníků Státní bezpečnosti, mohli toho dosáhnout jen brachiálním násilím, protože většina zatčených je intelektuálně vysoce převyšovala.

Krátce po únoru 1948 však tyto metody nebyly ještě tak propracovány a mnohým příslušníkům bezpečnosti při jejich úrovni nebyl proti mysli ani sadismus či brachiální násilí, proto se v historii konce čtyřicátých a počátku padesátých let vine celá řada „podivných“ náhlých úmrtí (nejen) zatčených osob.

Je známo, že příslušník Státní bezpečnosti Theodor Bělecký byl zván k takzvaným těžším případům, k nimž přicházel vždy s pendrekem. Dále, že na „zpracování“ Lukase se podílela již zmíněná Mordparta a stranou nezůstal ani styčný důstojník Státní bezpečnosti u vojenského obranného zpravodajství Stanislav Slavík. Oba dva byli na jaře 1950 zatčeni a posléze i obviněni a odsouzeni. Rozsudkem Vrchního vojenského soudu v Praze ze dne 8. června 1950 byl Bělecký odsouzen k 5 letům těžkého žaláře zostřeného temnicí a tvrdým ložem pro trestný čin zneužití moci úřední, protože „jako vyšetřující orgán Stb Praha v době od listopadu 1948 do podzimu 1949 se surovostí a chlípností zneužíval svého odpovědného úředního postavení tím, že proti zásadám lidskosti i proti přísným zákazům představených a nadřízeného ministerstva, opětovně při denních i nočních výsleších zajištěných nebo podezřelých osob, nebo ještě před započetím výslechu sadistickým způsobem týral vyslýchané osoby, způsobuje jim jak fyzické trápení a bolesti, tak utrpení psychická, skutečně prováděným násilím, bitím a různými druhy týrání, jakož i zastrašováním, vyhrožováním, spíláním, pokud se pak týče osob ženského pohlaví ještě nemravnými řečmi, smilnými skutky a sváděním k souloži a to vše takovými metodami, že u [žen] J. Z., M.R., M. H., I. V., L. K., [mužů] K. K. a J. S., aby je donutil k výpovědi a jednak aby ukojil své zvrhlé sklony…“ Mrtví „třídní nepřátelé“ tehdy, ani později takzvanou socialistickou zákonnost prostě nezajímali…

Ostatní dále dělali kariéru ve Státní bezpečnosti, kromě Karla Tichého, který byl jako odborník přidělen k právě reorganizovanému vojenskému obrannému zpravodajství. I tam však pokračoval už v zažitých praktikách. Po odsouzení B. Reicina bylo další soudní přelíčení vedeno pouze proti podplukovníkům Ludvíku Součkovi a Karlu Bohatovi (zástupci náčelníka vyšetřovací skupiny), majorům Ludvíku Turkovi („nejlepšímu“ vyšetřovateli OBZ a HIS) a Vaňkovi, štábním kapitánům Františku Perglovi (alias Suchá lípa či Černý penicilín), Remtovi a Růžičkovi a poručíku Slavíkovi. Odsouzeni byli k trestům od 2 do 15 let odnětí svobody. Z výpovědi obviněných a svědků v průběhu trestního řízení se zjistilo, že stejných nebo podobných trestných činů se dopustili i další příslušníci vojenské kontrarozvědky. Tehdejší náčelník Velitelství vojenské zpravodajské služby podplukovník Chalupa své podřízené (včetně Tichého) hájil následovně:

- vyšetřovací pracovníci přišli z továren bez zkušeností

- ve vyšetřování byli školeni těmi, kteří záměrně zaváděli nezákonné způsoby vyšetřování, jako jedině správné

- ti, kteří podobné metody zaváděli byli potrestání

- použití nezákonných metod bylo rozkazem ministra MV dne 20. 12. 1951 zakázáno

- je třeba postihovat původce nezákonných metod a ne stíhat ty, kteří z neznalosti a na přímý rozkaz se v minulosti násilí dopustili.“


Pozdější usnesení politického byra ÚV KSČ v podstatě tuto argumentaci převzala a byla uplatňována de facto až do doby promlčení všeobsažného trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele (jako by v trestním zákoníku nebyly i jiné). Teprve počátkem šedesátých let, kdy se na pořad dne dostala rehabilitace „protistátního centra v čele s Rudolfem Slánským“, byli členové Mordparty propuštěni mimo činnou službu a zbaveni vojenské hodnosti, neboť "v minulosti používali v některých případech nesprávných metod při výkonu bezpečnostní služby". Sekretariát ÚV KSČ jim pak následně udělil stranické tresty: od důtky, důtky s výstrahou až po vyloučení z KSČ na základě návrhu Ústřední kontrolní a revisní komise, protože údajně bylo nutné přihlédnou k „objektivním skutečnostem, které ovlivňovaly jejich jednání“, zejména:

„Ačkoliv většina z nich přispěla svými činy k vytváření ovzduší nedůvěry a k honbě na nepřátele ve straně, nelze na druhé straně přehlédnout zpětné působení této atmosféry na ně. Stanoviska a projevy jejich představených, jakož i rozsahem široké odstraňování a zatýkání funkcionářů našeho společenského i veřejného života utvrzovalo je v názoru, že jde skutečně o široce založený komplot proti straně a socialistickému zřízení.

I když si byli vědomi nesprávnosti používaných forem, převládalo u nich přesvědčení, že s nepřáteli strany a socialistického státu je třeba jednat tvrdě. Všichni věřili, že slouží svými činy straně a byli na svou činnost hrdi. Proces pochybností nastal u nich až po XX. sjezdu KSSSS a někteří v nich dodnes tápou.

Většina z nich je dělnického původu, někteří jsou předválečnými členy strany, jiní se aktivně zúčastnili boje proti fašismu jako interbrigadisté, příslušníci zahraničního odboje, partyzáni nebo byli okupanty vězněni. Jejich politická úroveň neodpovídala v mnohých případech funkcím, které jim byly svěřovány. Nelze také přehlédnout hrubé chyby v kádrové politice, kdy na vedoucí místa byli stavěni lidé bez zřetele na jejich politickou vyspělost, organizační schopnosti a osobní charakterové vlastnosti…“


Charakteristické je, že ve zdůvodnění není ani slovo o „nesprávných metodách“ páchaných na jiných osobách, jako by nezákonnosti komunistického režimu začaly až likvidací ve vlastních řadách. Ta skutečná elita národa, pronásledovaná již od února 1948, totiž byla stále označována termínem - "bývalí lidé", pocházejícím samozřejmě z ruštiny - „byvšie ljudi“.

Jiná věc byla „užívat“ jejich majetek. Vraťme se tedy k plukovníku Lukasovi. Zatímco jeho byt vydrancovalo komando pražské StB, krátce poté tehdejší zástupce velitele StB Osvald Záborský podepsal příkaz k přidělení jeho Packarda JUDr. Lumíru Kročekovi, který jej o to požádal. Bývalý soudce z Ostravy si první zásluhy získal při stíhání příslušníků místního gestapa a jako šéf ostravské bezpečnosti. Při povolání do Prahy na Ústřednu Státní bezpečnosti při ministerstvu vnitra si přivezl i sekretářku, pro kterou nechal zařídit byt z již zabavených (zajištěných) bytů. K tomu použil svého podřízeného JUDr. Slávka Jindru (po příchodu na ministerstvo vnitra alias Kareše), který se sám nastěhoval do bytu jednoho ze zadržených (údajně i se záclonami, jak se tehdy v hantýrce Státní bezpečnosti „vtipně“ říkávalo)…



Zdeněk Vališ
PhDr. Vališ Zdeněk-historik
 
  Přístupy: 36312 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA