K 50. výročí jeho předčasné smrti ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Sit procul omne nefas: ut Amerik, amabilis esto!
Odstup všechno nepravé; abys byl milován, budiž milujícím, to jest laskavým.

Od smrti politického vězně sedlčanského děkana P. Františka Bučila ve vězeňské nemocnici na Pankráci uplyne letos - 30. prosince - plných padesát let. Místní římsko-katolická farnost si jeho oběť znovu připomene 15. prosince 2005 mší svatou, výstavou dokumentů a fotografií v chrámu svatého Martina i obsažnějším životopisem a besedou v Městském muzeu. Jeho stopa v regionální paměti zůstává nesmazatelnou, byť po určitou dobu se o ní nesmělo mluvit, tím méně psát… Od jara 1969 je ve zvonici u chrámu svatého Martina zavěšen zvon s jeho jménem. Vyzvánění připamatovává modlitbu jeho patronaFrantiška z Assisi prosící o lásku:“Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje.“ V roce 1995 mu byla odhalena pamětní deska na průčelí schodiště sedlčanského děkanství.


Rodina sedláka z malé obce Smolotely na Příbramsku Františka Bučila a Františky, roz. Kostkové přivítala 31. ledna 1894 svého třetího potomka - Františka. O dva roky později sourozencům - Marii, Janovi a Františkovi - přibyla ještě Anna. Malý František navštěvoval obecnou školu ve svém rodišti, poté pokračoval ve studiích na příbramském gymnasiu (1.9.1906-6.7.1914). Zkoušku dospělosti složil s prospěchem „dobrým“. Za první světové války byl sice povolán do rakousko-uherské armády, v níž absolvoval jen výcvik ošetřovatele, protože od 1. října 1914 začal studovat na pražské theologické fakultě University Karlovy. Na kněze byl vysvěcen 30. června 1918. Někdy v této době onemocněl obávanou a životu nebezpečnou španělskou chřipkou. snad proto, že nebyl vystaven válečným útrapám, jeho organismus ji přestál, avšak zůstal mu trvalý následek - angina pectoris.

Přesto P. František Bučil v září 1918 nastoupil svoji pastorační službu jako katecheta v obci Pchery na Slánsku, kde se začínal rozvíjet jeho přátelský poměrem k lidem a především k dětem. Stejně jako později (od září 1924) ve školách na „rudém“ Kladně a pak především v Sedlčanech, kde byl na Nový rok 1925 ustanoven definitivním katechetou na měšťanské škole. Sedlčanská farnost byla poměrně velká, a proto zde působili tři kněží, jež časem vytvořila dělný triumvirát: vikář Msgre. P. František Hrachovec jako důstojný představitel církevní hierarchie, kaplan P. Ladislav Krainer byl jeho opak - mladý a ohnivý bojovník za věc římsko-katolické církve a katecheta P. Bučil jako pečlivý a u dětí oblíbený učitel náboženství. Každého vítal s úsměvem a každému také, někdy až ke své újmě, vše slíbil. Měl vzácnou povahu, jež se dokázala těšit ze života a z jeho drobných každodenních radostí. Od mládí byl snad za všech okolností spokojený a klidný. Ve společnosti byl pro svou slunečnou povahu velmi oblíbený, sršel optimismem a humorem. Velmi rád měl přírodu, na zahradě si pěstoval zeleninu, protože si sám vařil. I ostatní domácí práce zvládal sám, proto nikdy neměl hospodyni. Svůj volný čas také věnoval myslivosti, jež se stala jeho koníčkem. Býval proto často vídán s puškou přes rameno, když vyrazil do okolních honiteb. V době honů bývával na ně zván a často se stával jejich králem. Aktivně se také zapojil do veřejného dění Sedlčanského regionu - vstoupil do lidové strany, působil v Lidové akademii, ve Družstvu pro postavení lidového domu, stal se městským radou a snažil se „proniknout“ do duše malého, byť okresního, města a smýšlení jeho obyvatel.

Po smrti nástupce vikáře Hrachovce děkana E. Svobody byl P. Bučil jmenován v roce 1937 administrátorem v Sedlčanech. Na rozdíl od svých předchůdců zůstal na veškerou pastorační službu sám, přičemž jen výuce náboženství nadále věnoval denně minimálně sedm hodin. Na svěřené vinici Páně pracoval svědomitě, trpělivě a s dobrým úmyslem: neúnavně sloužil mše svaté, zpovídal, křtil, oddával, žehnal, zaopatřoval umírající, obracel na víru v Boha i posiloval k pravdě a lásce. Nikdo tedy nemohl pochybovat o jeho věrnosti Spasiteli, o kterém byl neochvějně přesvědčen, že jednou bude jediným, kdo bude vážit jeho skutky v pozemském životě. Jeho kázání byla originální. Dokázal „lidově“ promlouvat k svým farníkům, které často poučil i vtipem. Jeho optimismus a víra v Boha mu napomáhaly vycházet s lidmi.

V době zvýšeného ohrožení Československé republiky nacistickým Německem a poté na začátku německé okupace českých zemí dokázal iniciovat opravu chrámu Nanebevzetí Panny Marie na místním hřbitově, kde na místo doškové báně byla podle plánů Lobkowiczké stavební kanceláře z Roudnice nad Labem zhotovena nová a pobita měděným plechem. Rovněž byly provedeny vnější omítky - vše nákladem 150.000,- korun. V následujícím roce ještě zvládl úpravu před děkanským chrámem svatého Martina nákladem 50.000,- korun, kde dosud „kralovala“ domácí drůbež ze sousedních domů. Poté se pustil do oprav budov děkanství podle návrhů architekta Ludvíka Kysely. Jednalo se tedy o nemalé finanční prostředky, zvláště na poměrně chudém, převážně zemědělském, Sedlčansku, a to ještě za velmi vypjaté politické situace. Příliv uprchlíků z odstoupeného pohraničního území na podzim 1938, rostoucí nezaměstnanost, jež byla řešena i pracovními tábory (například do zámku v Kosově Hoře byl umístěn pracovní tábor č. 104/1 uprchlíků - sociálních demokratů, komunistů a Židů, kteří pracovali na silnici Votice-Příbram). Sociální nejistota, zásobovací potíže, politická labilita - to vše jistě nepřispívalo k uklidnění společnosti. Přesto v této době dokázal P. Bučil vzedmout zaujetí lidí i k tam nákladným opravám. Nepochybně k tomu přispěl jeho upřímný, přátelský vztah k věřícím i jinověrcům, protože jeho životní crédem bylo: „…vždy upřímně vycházet lidem vstříc. Byl jsem s nimi vždy v přátelském styku.“ Tak napsal 13. prosince 1951 vlastní rukou do vězeňského dotazníku č. 39049.

Německá okupace a nastolení diktatury nacionálně socialistického režimu po 15. březnu 1939 ještě zvýšily vypětí pro jeho pastorační službu, ovšem i tehdy obstál se ctí. Musel jednat s německými úřady, musel odevzdat zvony, znovu pořízené po první světové válce - svěcení zvonu svatého Martina v roce 1927 se sám zúčastnil. Zvony musely být odevzdány funkční, proto byly ze zvonice spuštěny kladkou. Dnem 1. prosince 1940 byl jmenován děkanem v Sedlčanech. Krátce před tím mu přece jen pražská konzistoř přidělila kaplana P. Václava Kořínka, který však v Sedlčanech působil jen do května 1942, protože byl nyní jmenován kaplanem u svatého Václava na pražském Smíchově. Děkan Bučil od té doby zůstal na pastorační službu v Sedlčanech opět sám.

Nacisté další napětí v regionu vyvolali zneužitím československého zákona č. 125/1927 Sb. o zřizování vojenských cvičišť k vystěhování obyvatel obcí, nejdříve v soudním okrese Neveklovském a postupně v dalších sousedních soudních okresech. Tento zásah měl v podstatě zničit jádro českého národa, protože kraj mezi Vltavou a Sázavou byl jeho kulturním střediskem a zapadal do celkového plánu nacistů k vystěhování Čechů dále na Východ. Není divu, že jako bomba zapůsobila zpráva, že Sedlčany budou vystěhovány. Dne 13. května 1943 přijela komise, z jejíhož jednání se dalo usuzovat, že podobně jako Neveklovsko, tak i Sedlčansko bude vysídleno. Velitel německého četnictva Paul Schmitz sice prohlašoval, že šiřitelé těchto „nepravdivých zpráv“ budou přísně potrestáni, přece působily na obyvatele města značně depresivně. Marná byla i cesta městské deputace - starosty Jana Smrčka a člena městské rady dr. Bohumila Ročáka - na Zemský úřad do Prahy, protože ten ještě nebyl informován.

„Dne 4. června 1943 bylo vyvěšeno usnesení Okresního soudu, že se na návrh Pozemkového úřadu, poznamenává ve všech složkách pozemkové knihy katastrálního území Sedlčan, Kosova Hora, Červený Hrádek, Solopysky, Hrachov, Chramosty, zahájení vyvlastňovacího řízení“, zaznamenal městský kronikář Jan Pavelka. Zároveň s vyhláškou o vystěhování bylo vyvěšeno provolání protektorátní vlády k obyvatelům vystěhovaného území. Kronikář tehdy ještě poznamenal: „Lidé plakali, nadávali, většina však resignovaně mlčela (jako v roce 1938 a 1939).“ Už 24. června byl vyvěšen seznam 339 osob, které měly zůstat ve městě, aby zajišťovali služby německým vojákům. Po 1. srpnu ve městě zůstali jen zemědělci, kteří měli sklidit úrodu a připravit pole k setí. Nejdříve se stěhovali penzisté, v červenci úřady a tak obyvatel města postupně ubývalo. Pro „civilisty“ byla vyhrazena čtvrť od kostela svatého Martina (mimo bytů s koupelnami), Nádražní ulice a Na vyhlídce. Ani školy (obecná i měšťanská) nebyly uchráněny, během jednoho jediného dne se přestěhovaly právě na děkanství, podobně jako městské muzeum, jež své sbírky nastěhovalo do hospodářských budov. Děkan Bučil našel azyl v sousedním domě řezníka Aloise Silbirnágla, avšak 3. září 1943 také dostal „vystěhovací“ rozkaz. Velitel pobočky Sedlčany, Správy stanoviště SS-cvičiště Benešov, Obersturmführwr Kahlays ho nenáviděl; vždy o něm ironicky mluvil - „der Pferrer“. Ten okamžitě sháněl auta, povozy a lidi k nakládání, což za dané situace nebylo vůbec snadné, a začal stěhovat, ale mnohé nezvládl, což se mu později, v roce 1951, stalo osudným. Tentokrát našel azyl na statku Jaroslava Horela v nedalekých Solopyskách.

Denní Boží služby nyní konal v místní kapli „Proměnění Páně“, jež byla vysvěcena po Velikonocích v roce 1843. Jako jiní dostal „Ausweis“ pro vstup do uzavřeného území a každou neděli docházel do Sedlčan, kde sloužil mši svatou. Němci to zpočátku i trpěli, avšak několikrát jejich četnici před kostelem pokutovali 50,- korunami věřící, kteří u sebe neměli nařízený průkaz. Počet nepřátelského vojska postupně dosáhl počtu pěti tisíc; kromě Němců, zde byli Norové, Finové, Vlámové, Slovinci a Litevci. Někteří z nich mnoho úcty k náboženským symbolům neměli. Například do sochy svatého Jana u hřbitova stříleli z pistole a sošku svatého Jana na domě pana Vondry v bývalé Pražské ulici srazili za velkého hulákání sněhovými koulemi. Někteří Litevci však chodili do kostela a před svým odchodem ze Sedlčan -18. června 1944 - navštívili po bohoslužbě u svatého Antonína v sakristii děkana Bučila; políbili mu ruku a prosili o svaté obrázky a o požehnání před odjezdem na frontu.

Blížil se již konec druhé světové války, když širší Bučilova rodina byla zasažena krutou ranou. Bratr Josef, který po dohodě mezi sourozenci „převzal“ hospodaření na rodinném statku ve Smolotelech - prvorozený syn Jan byl totiž jako československý legionář v Itálii zraněn v první světové válce. Na základě udání „vlastního“ kočího pro „hromadění zásob“ (ve skutečnosti ukrytí několika pytlů obilí) byl souzen německým soudem za přítomnosti okolních starostů v hospodě v Oborech a 9. března 1945 v Praze na Pankráci popraven gilotinou. Jeho bratr František se o tom dozvěděl ze známého červeného plakátu, vylepovaných za německého protektorátu na veřejných místech k zastrašení českého obyvatelstva. Leták kdosi podstrčil pod dveře solopyské kaple…

Když Němci 19. dubna 1945 sestřelili tři americké bombardéry - u Solopysk, u Kosové Hory a nad Vítěží a Kolihov - pohřbil jejich ostatky na Církvičce 21. dubna . Ženy ze Sestrouně a okolí mrtvým letcům složily ruce křížem a položili na ně právě kvetoucí květy střemchy a petrklíčů. Jejich hroby byly potom tak ozdobeny květinami, že děkan Bučil v kostele všechny varoval, že německá vojenská posádka by toto mohla považovat za provokaci, po níž by mohla následovat další persekuce. Sedlčansko náleželo do cvičiště se silnou vojenskou silou (na 10.000 vojáků), proto možnosti k povstání v květnu 1945 byly více omezené než na ostatním území protektorátu. K ozbrojeným akcím proti Němcům došlo hlavně v soudním okrese Sedleckém a především Sedlci-Prčici, jenž si však vyžádaly několik desítek obětí po řádění SS-manů.

Komunistům se koncem druhé světové války podařilo vtisknout své protinacistické rezistenci i sociální obsah. Jejich odboj proti Němcům byl zatím skrytě prostoupen „třídním bojem dělnické třídy proti buržoazii“. Už v takzvané košické vládě Národní fronty se jim podařilo získat všechna mocenská ministerstva, čímž si zajistili „vedoucí úlohu“ v poválečné československé společnosti. Ve velmi krátkém období křehké poválečné demokracie se jim dařilo rozšiřovat svoji moc a vliv až do února 1948, kdy provedli vlastní puč a převzali veškerou moc ve státě. Nyní již nemuseli příliš skrývat své cíle i metody, k dosažení totalitní moci, byť se stále snažili budit zdání legitimity a dodržování platného právního řádu, včetně ústavy (aspoň po formální stránce).

Lidé se pomalu začali vracet do poničených a vykradených domovů, byť zpočátku se vojáci o domy poměrně pečlivě starali, proto si mnozí slibovali, že jim je opraví a přestaví. Nedostatek pracovních sil (byť ve vojenské prostoru vzniklo několik menších koncentračních a pracovních táborů) a materiálu však větší opravy nedovolily a pak válka si vybrala svoji krutou daň. Tím větší bylo zklamání z reality.

V Sedlčanech se zdařil až čtvrtý pokus o utvoření nového orgánu místní politické správy podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 18 ze 4. prosince 1944 o národních výborech a Prozatímním Národním shromáždění. O dosavadní činnosti a charakteru děkana Bučila nejlépe svědčí skutečnost, že 11. května 1945 byl zvolen prvním předsedou Národního výboru v Sedlčanech. Funkce se sice neujal, ale opět se angažoval v místní organizaci lidové strany. Podle záznamu městského kronikáře svoji demisi odůvodnil,„že je velmi zaneprázdněn povinnostmi duchovního, což vzbudilo mezi ostatními členy výboru nelibost, protože i oni byli svým povoláním plně zaměstnáni.“ Dotčení laiků nebylo na místě, protože jejich představy o pastorační službě katolického kněze byly více než povrchní a navíc pracovní činnost zedníka, skladníka, mlynářského dělníka, účetního, sklenáře a městského úředníka či automechanika je i dnes o něčem jiném. Děkan Bučil ve svých jednapadesáti letech i přes svou nemoc tehdy zastával povinnosti „příslušejícím 4 kněžím“, protože mu ještě přibyla farnost Chlum. Místní komunisté měli jiný výklad, ale až později, po jeho prvním vykonstruovaném odsouzení, tvrdili, že údajně měl volbu komentovat slovy: „S takovou žebrotou, která se dostala k moci nemůže spolupracovat.“ Také budovy děkanství nalezl v dost žalostném stavu - v prvním patře vytrhané podlahy, ukradené dveře, vyvrácené veřeje, tak jako většinou i v jiných domech, což byly většinou důsledky „pobytu“ Rudé armády. Ve zbylém se už rozrostla dřevomorka, a proto nechal v patře vše dřevěné odstranit, což mu později při zmanipulovaném druhém procesu bylo přičteno k tíži. Kostel vysídlení až na vnější omítky přestál relativně dobře.

Opět tedy zahájil sbírky na opravu kostela, což se neobešlo bez názorových střetů s farníky. Tehdy bylo mezi lidmi poměrně dost peněz, díky válečnému černému obchodu a potom vyplaceným zálohám podle dekretu prezidenta republiky č. 82/1945 Sb. o zálohách na náhradu za některé válečné škody válečné, pro místní „zvýhodněné“ ještě výnosem ministerstva vnitra pro území bývalých německých vojenských prostorů. a proto naléhali na rychlou opravu kostela. Děkan Bučil, poučen z opravy Církvičky, dobře věděl, že tentokrát budou náklady vyšší, proto současně vyjednával s Fondem národní obnovy o finanční příspěvek; protože fond už přispěl na opravu některých domů v Sedlčanech. To vše si samozřejmě vyžádalo svůj čas, v němž se měnily nejen poválečné zákony. Nakonec uzavřel se státní správou dohodu v tom smyslu, že farnost přispěje 100.000,- Kčs. Práce na vnějších omítkách zvonice, kostela i věže provedla firma místního stavitele Němečka od května do listopadu 1950 za 390.000,- Kč.

Slavnostní pontifikální mše se měla konat 22. listopadu a místní komunisté se rozhodli zneužít situace pro uspořádání tehdy oblíbené „mírové manifestace“. Iniciativu měl převzít Okresní výbor Katolické akce v Sedlčanech. Po slavnostní mši svaté měl být „mírový projev pokrokového duchovního z Prahy“ P. J. Máry. „Zásluhou“ tajemníka Okresního výboru KSČ „bylo na členských schůzích promluveno o popularitě P. Máry“, který se stal už tehdy celkem povolným nástrojem komunistů při rozrůznění uvnitř katolické církve. Sice neměl autoritu mezi duchovními, ale laikům imponoval relativním mládím (narozen roku 1912), neotřelými nápady a tvůrčími schopnostmi. Z kaplanství v Karlových Varech byl v roce 1949 povolán do Prahy a ustanoven předsedou Katolické akce, šéfredaktorem Katolických novin a posléze byl až do roku 1989 ředitelem Charity. Arcibiskup Josef Beran rozhodl už v létě 1949 o jeho exkomunikaci - vyloučení z církve, což je nejpřísnější církevní trest, ale později nikomu nevadil, ani při jeho jmenování Vyšehradským kanovníkem. Děkan Bučil zachovával věrnost svým legitimním představeným. Po odsloužení ranní mše svaté tedy odjel na Chlum, kde měl ohlášenou další mši svatou. Slavnostní mši v Sedlčanech, ač značně nerad, potom celebroval narychlo přivezený administrátor z Kosovy Hory P. Jindřich Hasík, který na protest s Katolickou akcí „nepodal našim milým hostům duchovním z Prahy ruku“, jak si stěžoval okresní výbor Katolické akce na své schůzi 15. listopadu 1950. O „mírové manifestaci“ se v regionu hodně mluvilo. Mnozí pochybovali, zda se skutečně bude jednat o církevní slavnost. A mezi ženami se už proslýchalo, že „prý do Sedlčan bude dosazen nový kněz, nějaký komunista“. O opravě kostela se s rezervou říkalo: „To je jediný kus práce, který udělali komunisté správně“.

Poselství lásky děkana Bučila v rozvíjejícím honu na čarodejnice samozřejmě bylo trámem v oku místních komunistů, kteří po takzvaném vítězném únoru 1948 počali prakticky realizovat svoji vizi „třídní nenávistí“. „Stará“ slova dostávala nové významy, často si protiřečící. Například „diktatura dělnické třídy“ byla nazvána „lidovou demokracií“, její zájmy a cíle pak „zájmy pracujícího lidu“. Nikdo z církevní hierarchie neměl žádné vlastní zkušenosti s komunistickým režimem, což poněkud umocňovalo její nejistotu, byť byla stále ještě přesvědčena o nezastupitelnosti společenského poslání církve. Ta si díky své pevné organizaci stále udržovala vliv na věřící ve městech, obcích i na vesnicích, zvláště v oblastech, kde převažovala zemědělská výroba nad průmyslovou. A právě takovým místem bylo i Sedlčansko, navíc s charismatickým knězem a místním politikem, který měl značnou přirozenou autoritu.

Národní shromáždění v říjnu 1949 jednomyslně „schválilo“ dva církevní zákony (č. 217 a 218/1949 Sb.), čímž de facto skončilo přímé jednání státu, respektive komunistů, s církví a nastala doslova teroristická etapa jednostranného řešení církevních a náboženských otázek bez účasti katolické církve. V Ruzyni se už pod vedením tehdejšího velitele Státní bezpečnosti Osvalda Závodského (později popraveného) začaly připravovat dvě skupiny vyšetřovatelů na proces s představiteli církevních řeholí, jenž začal 31. března 1950 a v listopadu 1950 došlo za režie náměstka ministra spravedlnosti JUDr. Karla Klose, k procesu se světícím biskupem ThDr. Stanislavem Zelou a dalšími osmi duchovními, kteří byli odsouzeni k dlouholetým trestům těžkého žaláře. Kněz se tehdy stal, a nejen v padesátých letech, objektem „třídní“ msty. Roste počet popravených kněží, někteří jsou ubiti u výslechu či ve vazbě (profesor Josef Koutný, opat ThDr. Stanislav Jarolínek, páter Josef Toufar a další). Ve zjitřené době „třídní nenávisti“ stačilo ke zničení člověka velmi málo...

A právě poslední příklad - „čihošťského zázraku“ pátera Toufara - se stal osudným pro další životní etapu Františka Bučila. V soukromém rozhovoru se třemi studenty místního gymnasia se o něm jen zmínil. Tehdejší Okresní oddělení Státní bezpečnosti v Sedlčanech se o tom záhy dozvědělo a ihned se chopilo příležitosti. Na základě výpovědi studenta Josefa Calty na něho podalo trestní oznámení, jež na základě příkazu ministerstva (ne)spravedlnosti převzala Státní prokuratura v Praze. Hlavní líčení bylo nařízeno na ráno 28. prosince 1950 pro „trestný čin podle § 32/2 zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratického zřízení“, tzn. „za šíření poplašné zprávy“. Po dvou hodinách byl děkan Bučil podle direktivy ministerstva (ne)spravedlnosti odsouzen na jeden rok odnětí svobody a k peněžitému trestu 10.000 korun. Po vynesení rozsudku byl zatčen příslušníky Státní bezpečnosti a eskortován na Pankrác.

Zřejmě pod dojmem tohoto „neúspěchu“ místní komunisté začali „hospodařit“ na sedlčanském děkanství (klíče 30. prosince převzal okresní církevní tajemník B. Dvořák). Režie byla podřízena na vyvolání negativních emocí davu, jež měly zastrašit místní katolíky. Tak vznikla výstava podvržených a kompromitujících „důkazů“ ve výlohách 13 obchodů na náměstí, fotografie i štvavé letáky o „nepříteli pracujícího lidu“ až vše vyústilo v novou žalobu na děkana Bučila. Generální prokurátor Aleš tvrdil, že vyšetřování bylo zcela povrchní a bez dohledu prokurátora, jak ukládal platný zákon. Ministerstvo spravedlnosti i zástupci Úřadu pro věci církevní mluvili o celé tvrdili kampani jako o předimenzované až riskantní. To však nezabránilo druhému odsouzení děkana Bučila. Tentokrát senát pražského státního soudu - pro větší byla propagandistický úspěch - zasedal 2. února 1950 přímo v sedlčanské sokolovně před takzvanou organizovanou veřejností (tedy zvláště vybranou církevními tajemníky). Tím se měl vytvořit další nepřiměřený psychický nátlak, protože už tehdy začínaly kolovat zprávy, jaký je P. Bučil mučedník. Před podobným totiž varoval generální tajemník KSČ Rudolf Slánský, když na zasedání Komunistického informačního byra (založeno v září 1947 komunistickými stranami východní Evropy, Itálie a Francie; rozpuštěno v dubnu 1956) ostatní delegáty informoval: „Nejjednodušší zdánlivě by bylo všechny biskupy v čele s beranem prostě pozavírat. Důvody bychom pro to měli, moc také, ale lidé by to nepochopili. Udělali bychom z nich mučedníky.“ A tenkrát slova Slánského ještě platila pro komunisty více než zákon! I proto se v Československu počátkem roku 1950 ujaly takzvané otázkové protokoly, jež podle sovětského vzoru (jak jinak) se museli naučit jak obvinění, tak prokurátoři a soudci. Odchylka v režii zinscenovaného procesu s „třídním nepřítelem“ se prostě nepřipouštěla!

Den před hlavním líčení byl děkan Bučil eskortován do sedlčanské věznice, Druhý den ráno příslušníci SNB uzavřeli některé ulice pro dopravu, protože na ně rozházeli nakradené hostie a svaté obrázky, po nichž byl „viník“ veden od jedné výlohy ke druhé… Místní národní výbor potom přispěl, že několikahodinové líčení před senátem státního soudu vysílal místní rozhlas… Tentokrát byl odsouzen podle nového trestního zákoníku, a to dle jeho § 85/1a, což znamenalo za „sabotáž“, spočívající v údajně „nadměrných potravinových zásobách“, na devět let těžkého žaláře, k peněžitému trestu 20.000 korun a dále mu byla vyslovena konfiskace celého jmění, ztráta občanských a občanských práv na deset let. Rozhodnutím Nejvyššího soudu z 3. května 1950, čj. To X 56/41, byl tento trest potvrzen.

„Nalezené“ věci však pocházely z řady charitativních pomocí, jež byly válkou těžce postiženému Sedlčansku darovány. Počínaje UNRROU a konče pomocnou akcí československých emigrantů v USA z roku 1947. Z části tak byly nalezeny i věci, jež krátce před tím komunistický režim v důsledku špatných výsledků řízeného hospodářství byl donucen stáhnout z distribuce, což samozřejmě aktérům zločinného spolčení proti děkanovi Bučilovi umožnilo umocnit „davovou“ hysterii nenávisti a šikany. Stačí prolistovat dobový tisk, jak se tehdy pranýřoval černý obchod a bývalí živnostníci, kteří neodevzdali, respektive jim dosud nebyl zabaven veškerý majetek, pocházejí z jejich vlastní práce. Vzhledem k své nemoci děkan Bučil mohl těžko sám uvedené věci uskladnit. Při nedostatku bytových a nebytových prostor souhlasil, aby dary byly uskladněny v budovách děkanství. Všichni potom jaksi automaticky a samozřejmě předpokládali, že břímě odpovědnosti za jejich správu a rozdělení je na děkanovi Bučilovi. Něco z toho skutečně rozdal, především rodinám s malými dětmi. Jako dobrý hospodář myslel i na horší časy. Tuto pomoc dával skrytě, aby jeho levice neviděla, co činí pravice. V duchu Písma se vyvaroval toho, aby konal dobré skutky proto, aby byl lidmi chválen, což byla ochrana před lidskou závistí. Při svém vytížení, něco málo použil pro svoji vlastní potřebu či na pohoštění hostů, když se mu někdy večer už nechtělo vařit. A samozřejmě vše nepocházelo z těchto pomocí, ale byly tam i jeho vlastní potraviny - jako například vypěstovaná zelenina, za nacistické okupace upečená husa zalitá sádlem, na níž při vystěhování prostě zapomněl. Měl jistě jako dobrý hospodář i jiné zásoby potravin, občas také něco dostal od farníků, zvláště žen, které podobným „přilepšením“ svému důstojnému pánovi zvláště o církevních svátcích projevovaly úctu a poděkování. „Pracující lid“, jak napsal církevní tajemník Dvořák, „reagoval na případ velmi silně. Nechybělo hlasitých projevů nevole při shlédnutí množství dětského prádla, botiček a konserv do jednoho roku,… o které okradl místní občanstvo.“

„Nemám pocit viny v prvním případě“, napsal později P. Bučil, „Ve druhém případě se cítím vinen proto, že jsem mohl způsobiti kalamitu ve veřejném zásobování. Můj pevný úmysl jest peněžitým obnosem zmírniti bídu potřebných“. Pamětníci si jistě připomenou, jak to bylo ve skutečnosti. Jeho prohlášení bylo dáno prostředím, v němž vzniklo - uvedl je totiž ve vězeňském dotazníku. S humanitárními dary ani plánované hospodářství nikdy nepočítalo, ale účel „světil“ prostředky státní represe. Komunisté svoji vlastní neschopnost nedokázali přiznat tehdy, ani později. Všechny nesnáze a potíže vždy způsobil někdo jiný - nepřítel, nejčastěji ten „třídní“ z řad buržoasie či statkářů. Zanedlouho, už 2. prosince 1952, když se před tím začala hroutit „první československá pětiletka“ a začaly vysychat příjmy z exekucí i národních správ, byli v zájmu komunismu obětováni - popraveni - i někteří komunističtí aparátčíci v čele s Rudolfem Slánským. Ti ovšem na rozdíl od svých obětí komunistický režim rehabilitoval už na počátku 60. let 20. století… Většina ostatních musela čekat až na konec studené války v Evropě, kdy byl přijat zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci.

Krátce po druhém rozsudku byl děkan Bučil přemístěn do trestnice na Borech u Plzně, kde byl zaměstnán v ústavní kuchyni. Jeho další anabáze po takzvaných ústavech nápravných zařízení komunistického režimu směřovala na smutně známý hrad Mírov. Tam postupně pracoval v oddělení „kozak“, „vazárna“ a „lipo“, kde byl i několikrát kázeňsky potrestán. Pro představu o kvalitě „nových lidí“ bude jistě poučné citovat, bez jakékoliv jazykové korektury a zřetele na rukopis, návrh velitele oddělení strážmistra Mrenice z 3. července 1953 na určení „k kazenskému řízení poneváč bylo nalezeno motoky a desítka cigarety k všechnimu se doznal, že je to jeho, měl to v dílny lipo schovaný“. Samozřejmě následoval trest - sice jen napomenutí, ale děkan Bučil byl tím připraven i o několika málo „výhod“ politického vězně: na dva měsíce měl zastavený nákup vedlejších požitků a kuřiva v mírovské kantýně, zákaz dvou řádných návštěv a správa věznice vrátila jeho příbuzným tři dopisy, aniž si je adresát mohl přečíst. Rok před tím byl potrestán podobným způsobem, protože „při nástupu nebyl řádně ustrojen“. Dnem 9. července 1953 byl P. Bučil přemístěn do věznice v Mladé Boleslavi, kde dral peří a vykonával různé pomocné práce při loupání slídy, i když jeho zdravotní stav už nebyl nejlepší a neustále se zhoršoval. Sníženou schopnost k práci kupodivu uznával i náčelník vrchní strážmistr H.: „Jeho zdravotní stav je dosti špatný a je ve zdravotní skupině III. Stupně. Přidělená práce je loupání sídly, což je pro něho dosti namáhavé, jelikož má vadný zrak. Při svém stáří a nemoci je dosti snaživý, což je proti druhým jeho kladem…Jeho záliba je v zemědělství, kde byl pro svůj zdravotní stav rád pracoval.“ (Počátkem roku 1950 měl „plazivý vřed“ na levém oku, po němž mu zůstala na oku „makula“, proto špatně viděl.) To mu samozřejmě vězeňský systém neumožnil, protože naopak se u politických vězňů ještě více snažil zostřit „výkon“ jejich trestu. Snad i proto byl děkan Bučil přemístěn do „nápravně pracovní trestnice“ ve Valdicích (bývalé Kartouzy) u Jičína, kde byl opět přidělen k draní peří a nejrůznějším pomocným pracím až do začátku roku 1955.

Prezident republiky Antonín Zápotocký mu svým rozhodnutím o amnestii z 26. července 1954 sice „prominul“ část trestu ve výměře tří let a trest peněžitý. Těžce nemocnému P. Bučilovi milost příliš neulehčila další osud, protože 8. ledna 1955 byl hospitalizován ve vězeňské nemocnici ve Valdicích. Lékaři zjistili těžkou chudokrevnost s podezřením na rakovinu tračníku. Ve vězení byl dávno za polovinou trestu, a proto vzhledem k svému zdravotního stavu, si „dovolil“ 9. srpna 1954 napsat značně pokornou prosbu „Komisi pro podmínečné propuštění při Krajské prokuratuře v Hradci Králové o prominutí trestu:
„Podepsaný František Bučil, narozený 31. ledna 1894 ve Smoletelích, okres Příbram, odsouzený k trestu svobody, který si odpykává v NPT Valdice, prosí komisi pro podmínečné propuštění, aby mu prominula zbytek trestu cestou podmínečného propuštění. Jako důvod své uctivé žádosti uvádí, že celkový trest jeho jest 6 roků, z čehož má nyní odpykáno 4 roky a 7 měsíců, takže zbývá 1 rok a 5 měsíců.

Zdravotní stav podepsaného, který leží v nemocnici NPT ve Valdicích od 8. ledna 1955 s chudokrevností se stálým slábnutím, které pokračuje přes všechny lékařské zákroky (mimo jiné opětovné transfuse krve), jest takový, že jedině léčení na odborné hematologické klinice by mu vrátilo zdraví.
Současně podepsaný prohlašuje, že za doby svého trestu si uvědomil škodlivost svého trestného činu pro pracující společnost a došel k přesvědčení, že jedině zapojení do budovatelské činnosti lidově-demokratickému zřízení jest správná cesta, po níž chce jíti v budoucnosti.
Lituje svého činu a prosí ještě o milostivé prominutí zbytku trestu podmínečného propuštění.
Děkuje za příznivé vyřízení své uctivé žádosti.“
Marné bylo i toto další sebezapření, protože 27. srpna 1955 byl „zvýšenou ostrahou“ převezen v sanitce do vězeňské nemocnice na Pankráci „k dalšímu výkonu trestu“…

Jeho kalvárie měla už brzo skončit a Státní bezpečnost už měla „starosti“ s jeho ostatky a pohřbem. Náčelník okresního oddělení v Sedlčanech poručík Chlasták předal dálnopisem nadřízenému velitelství v Praze v 10.30 hodin 30. prosince 1955 toto stanovisko (citováno opět bez jakékoliv úpravy):
„Zdejší OO-MV zamítá vydati Františka Bučila po jeho úmrtí příbuzným k pohřbení. Příbuzní jmenovaného se nacházejí v sousedním okrese Příbram, který jest rovněž nábožensky založený kraj jako Sedlčansko. Bučil před svým příchodem do Sedlčan, též působil na okrese Příbram, jako kněz. Jeho pohřeb by byl manifestací římsko-katolické církve, kterého by se zúčastnili i občané ze Sedlčanska, kde jeho potrestání jest bráno z řad reakce, jako mučedník, nikoliv jako osoba která se provinila proti dnešnímu stávajícímu zřízení.
Mezi občanstvem v Sedlčanech kolovala zpráva, že děkan BUČIL byl z vězení propuštěn a má míti faru někde v pohraničí.“

Pán k sobě povolal svého věrného služebníka, který svůj pozemský život a svou kněžskou službu ukončil po těžké nemoci ve 14.00 hodin 30. prosince 1955, ve věku nedožitých dvaašedesáti let a sedmatřicátém roce kněžství.
Náčelník Krajské správy Ministerstva vnitra Praha na základě vyjádření poručíka Chlastáka následující den pražskému pohřebnímu úřadu nařídil:
„Předává se k dalšímu opatření mrtvola Františka Bučila, nar. 31. 1. 1994, který dne 30. prosince 1944 zemřel ve vězeňské nemocnici.
Mrtvola nesmí být bez našeho souhlasu vydána k pohřbu příbuzným. Rovněž nesmí dojít k pohřbu žehem…“

Se vší pravděpodobností byly jeho ostatky, podobně jako dalších obětí komunistického režimu z této doby, uloženy v neoznačeném a společném hrobě na hřbitově v Ďáblicích. Poblíže zdi byli již v době nacistické okupace pohřbívání hromadně popravení, od padesátých let pak popravení vězni komunistického režimu, vězni, kteří zemřeli v době vazby, ba i novorozenci, kteří se občas narodili a zemřeli. Jim jediným bylo dovoleno označit místo hrobu. Na epitafu pana děkana Františka Bučila by mohla být vytesána slova německého kněze P. Josefa Kentenicha:
Všechny rány osudu v našem životě chtěl,
naplánoval
nebo dopustil
z lásky k nám Bůh.