Vláda přijala Listinu proti svému usnesení
Aleš Pejchal
Právo 22.10.2009
Usnesení vlády č. 471 ze dne 25.dubna 2007 (Právo 21.10.) je usnesením k pozici vlády v rámci jednání o institucionální reformě Evropské unie.
Přeloženo do lidského jazyka to znamená, že vláda zavázala svého premiéra, místopředsedu pro evropské záležitosti a ministra zahraničních věcí, aby při veškerých mezinárodních jednáních, která předcházela podpisu Lisabonské smlouvy v prosinci téhož roku dodržovali a řídili se všemi pokyny, jež byly obsaženy v materiálu, který tvoří přílohu tohoto usnesení. A předseda vlády (tehdy M.Topolánek – pozn.red.) měl navíc uloženo, aby totéž zdůvodnil poslanecké sněmovně.
Materiály naprosto jednoznačně zavazovaly pověřené členy vlády, aby dojednali „nový smluvní základ EU“, pozdější Lisabonskou smlouvu, bez Listiny základních práv EU, a zároveň zajistili přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jde o úmluvu podepsanou již v roce 1950 v Římě, která je spojena s bohatou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Zcela správně a předvídavě je v „pozici vlády“ hovořeno o hrozbě partikularizace ochrany lidských práv v Evropě, pokud by Listina základních práv EU byla přijata jako právně závazná.
V dubnu 2007 byla vláda nepochybně dobře seznámena s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Věděla, pokud jde o ČR, že veškeré stížnosti v restitučních věcech směřující proti našim restitučním zákonům, zejména v otázce přístupu k restitucím pouze pro občany s českým občanstvím, byly tímto soudem zamítnuty.
Veřejnost oněm rozsudkům štrasburského soudu nevěnovala patřičnou pozornost, ale byly to obrovské právní bitvy. Stejně tak nepochybně věděla, že výbor pro lidská práva OSN má na danou otázku zcela opačný názor, který však pro ČR, na rozdíl od rozsudků ze Štrasburku, není právně závazný.
Za této situace byla pozice vlády ČR velmi uvážlivá, když pociťovala hrozbu z partikularizace ochrany lidských práv v případě přijetí právně závazné Listiny základních práv EU.
Nikdo dosud neví, jak by se k daným otázkám postavil Evropský soudní dvůr v Lucemburku v souvislosti s evropským občanstvím. Zda by se přiklonil k názoru Štrasburského soudu či naopak k názoru výboru pro lidská práva OSN. V případě pouhého přistoupení EU k Evropské úmluvě z r.1950 nehrozilo vůbec nic.
Musíme se ptát, zda bylo toto usnesení vlády revokováno a jakým způsobem? Pokud bylo revokováno, musíme se ptát, proč k tomu došlo?
Pokud revokováno nebylo, musíme se ptát z jakého důvodu byla Lisabonská smlouva podepsána pověřenými členy vlády včetně právní závaznosti Listiny základních práv EU, když Velká Britanie a Polsko si vyjednaly právní nezávaznost této listiny pro svoje občany? A předpokládám, že se rozvine diskuse nejen o politické, ale i právní odpovědnosti za tento postup.
Aleš PejchalJUDr. Aleš Pejchal, člen poradního sboru prezidenta republiky. Advokátní praxi vykonává především v oboru občanského práva, mezinárodního práva se zaměřením na řízení před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku, církevního práva a v dalších právních oborech.
