Milan Kundera – filozof a ochránce autorských práv
Aleš Knapp
U příležitosti udělení Státní ceny Milanu Kunderovi se dá hovořit o lecčems. Když vloni na podzim vyšlo první vydání jeho románu Nesnesitelná lehkost bytí v Česku, šla řeč mimo jiné o sporech o Kunderu, které román vyprovokoval doma i v exilu začátkem 2. poloviny 80. let. Masové zpřístupnění této knihy českým čtenářům se stalo událostí přesahující naše hranice – třeba až na Pyrenejský poloostrov, kde španělský deník El País informoval, že někteří literární kritikové v českých sdělovacích prostředcích rozpoutali proti Kunderovi jedovatou kampaň nebo že se až na výjimky o Kunderově románu vyjadřovali neutrálními, útlocitnými frázemi. A co letos po oznámení, že laureátem Státní ceny je Milan Kundera? Před několika dny jeden literární kritik bez udání pramenu své informace tvrdil, že v zahraničí Kunderu klidně považují za Maďara nebo Poláka. S ještě komičtější znalostí věci pak referoval deník Právo o Kunderových „francouzsky a španělsky psaných“ (sic!) románech – nejspíš proto, že autor, počínaje románem La lenteur (Pomalost) píšící francouzsky, vydal v roce 2000 svůj zatím nejnovější román L´ ignorance (Nevědomost) v překladu do španělštiny. Je tvorba Milana Kundery i po tolika diskusích i pro naše profesionály v literárním oboru stále ještě španělskou vesnicí?
S nepříliš originálním nápadem stvořit fiktivní rozhovor s Milanem Kunderou, který jak známo už víc než dvacet let zásadně neposkytuje novinářům interview, přišly 22.10. Hospodářské noviny. Kundera si zcela oprávněně dává enormní pozor na překlady svých knih. A český hospodářský list mu ve fiktivním rozhovoru vložil do úst infantilní vtípek a nechal jej prohlásit: „Jednou se mi dokonce stalo, že překladatel neuměl česky a všechno si domýšlel.“
Přihodilo se od loňské debaty něco, k čemu lze využít poznatky načerpané z tvorby Milana Kundery? Za notné chvály, ba reklamní kampaně ze strany českých médií byl v německém nakladatelství DVA dokončen počátkem léta třiatřicetisvazkový projekt Česká knižnice, jehož cílem je zprostředkovat německy mluvícím čtenářům průřez českým písemnictvím řady století. Bez uvedení zdroje informace naše noviny píší, že Kundera si do České knižnice nepřál být zařazen. Milan Kundera vydává vloni v Česku vedle Nesnesitelné lehkosti bytí i knížečku obsahující esej s názvem Nechovejte se tu jako doma, příteli, ve kterém mu nejde o nic menšího než o neoprávněné zasahování vydavatelů do autorských textů, tedy o porušování autorských práv. O Kunderově trvání na přesnosti překladů si může vtipkovat kdo a jak chce. Legrace ale přestává ve chvíli, kdy zjistíme, že v Německu vydaná Česká knižnice třeba použila starý převod Havlovy hry Zahradní slavnost do němčiny, ze kterého – jak potvrdil v rakouském odborném sborníku Sprachkunst i literární vědec Jiří Holý – se vytratily veškeré Havlovy narážky na „čecháčkovství“ a rovněž leccos jiného bylo notně překrouceno.
Milan Kundera se na jiných místech zabývá ve svých esejích třeba nekvalitními překlady Franze Kafky do francouzštiny - a pozornému čtenáři neujde, že tím odkryl nejenom lajdáctví, nýbrž i záměrnou manipulaci. Porušování autorských práv v širším slova smyslu je vlastně věnován celý jeho francouzsky psaný soubor esejů Zrazené testamenty. Text nazvaný Kastrující stín svatého Garty pojednává o tom, jak Max Brod ve svém románu o Kafkovi učinil v rozporu se skutečností z Franze Kafky bezpohlavního světce, jinými slovy: vykastroval ho. Kundera naprosto souzní s F.X.Šaldou, který, když mu jednou v rozhlase vymazali určité pasáže ze záznamu jeho přednášky, počastoval ve svém Zápisníku redaktory nelichotivými výrazy „slamotrusové“ a „kratiknoti“ a prohlásil, že jim nepřísluší, aby jeho text cenzorovali.
Rovněž Milan Kundera neváhá hovořit v daných případech o cenzuře. V eseji nazvaném Nechovejte se tu jako doma, příteli tudíž posuzuje zásah Karla Kovařovice do partitury Janáčkovy Její pastorkyně slovy: „I kdyby byly retuše účinné, dobré, rozumné, jsou nepřijatelné zásadně, a sama myšlenka dělat arbitráž mezi tvůrcem a jeho korektorem (cenzorem, adaptátorem) je perverzní.“
Že Milan Kundera má v tomto ohledu co říct i k současnému českému literárnímu provozu, mohli by na základě vlastních zkušeností potvrdit i literární kritikové a publicisté, jimž bývají texty v redakcích „vylepšovány“ a rozhovory s umělci doplňovány o výpovědi, které by dotazovaná osoba sama nikdy nevypustila z úst. Podpory zásahům, které Milan Kundera označuje za cenzuru, se dokonce v poslední době dostalo i ze strany filozofa Václava Bělohradského. Ve stati nazvané Kunderův sen o absolutním autorství, zveřejněné loni v Salonu Práva bezprostředně po českém knižním vydání Kunderova eseje Nechovejte se tu jako doma, příteli, Bělohradský jako by chtěl autorské texty připravit o jejich autora – tedy zespolečenštět, znárodnit po vzoru kolektivizace výrobních prostředků z dob neblahé paměti.
Jistě i v dalších souvislostech je možné si v poslední době připomenout jméno Milana Kundery. Třeba když v nakladatelství Odeon – Euromedia Group měl vyjít román Michela Houellebecqa Možnost ostrova s doslovem Petra Dytrta, naprosto záměrně zkreslujícím poselství knihy – a francouzský autor si doslov nechal pro jistotu přeložit do mateřštiny a jeho publikování v jednom svazku se svým románovým textem „po kunderovsku“ zakázal. Nedávné úmrtí amerického filozofa Richarda Rortyho, jenž ve svém liberálním myšlení neměl potřebu se dovolávat jakýchkoli mravních instancí, rovněž poprávu vyvolává kunderovské asociace. Rorty nejenže ve svých textech Kunderu analyzuje a velmi případně se k němu hlásí jako k filozofovi, ale ve svém myšlení se nechává filozofem Milanem Kunderou přímo inspirovat. V eseji s názvem Heidegger, Kundera a Dickens píše, že Kunderovo pojetí románu zrodivšího se z ducha humoru je synonymem „demokratické utopie“. O poznání méně smyslu pro humor než Rorty i Kundera projevil však Jiří Přibáň, když se v Salonu Práva (4.10.) snažil postavit Rortyho z morálního hlediska nad Kunderu. A podal přitom mravokárné zdůvodnění, že na rozdíl od Kundery si Rorty zachovává „morální vážnost“, jelikož se „ptá na morální důsledky“ a na morální funkci literárních děl.
Literárního kritika Milana Jungmanna určitě potěší, že autor těchto řádků tentokrát nehodlá vytahovat staré spory o Kunderu – těch nových, rafinovanějších, je totiž jak vidět víc než dost. Jednu pozapomenutou debatu by ovšem stálo za to obnovit právě letos, kdy na konferenci věnované Janu Patočkovi ke 100. výročí narození prý zazněly hovory naznačující jakési Patočkovo rusofilství. Stať Milana Kundery s názvem Tragédie Střední Evropy, zveřejněná v roce 1984 v New York Review of Books, pojednává naopak o tragickém porobení Střední Evropy Ruskem. Svého času vyvolala v českém disentu i v zahraničí bouřlivou diskusi a vzhledem k současnému rozložení politických sil by v žádném případě neměla upadnout v zapomnění.
Aleš Knapp
publicista, literární kritik