Filozof šťastných sebevrahů
Aleš Knapp
51 PRO 2/2008
V roce dvoustého výročí narození Arthura Schopenhauera (22.2.1788 -21.9.1869) se o odkazu tohoto německého filozofa diskutovalo ve světě ve velkém. Letošní jubileum umoňuje i v Čechách uvést na pravou míru leccos z toho, co marxisté-leninisté odsuzují jako Schopenhauerův pesimismus.
Proč dnes hovořit o Arthuru Schopenhauerovi? V době, kdy s ním filozofické příručky určené obyvatelům zemí reálného socialismu zametaly jako s pesimistickým nepřítelem lidu a společenského pokroku, bylo na Západě dvousté výročí důvodem k oslavám. Schopenhauer se stal populární. Nejspíš každý z jeho dnešních čtenářů totiž umí odříkat nějaký Schopenhauerův citát, který využívá k potvrzení své vlastní pravdy.
I v českém tisku se s blížícím letošním výročím objevilo Schopenhauerovo jméno. Filozofova moudrost, otištěná 21. prosince jako „motto dne“ v Lidových novinách, zní: „Stáří se dovede lépe vyhýbat neštěstím, ale mládí je dovede lépe snášet.“ Slova jsou to zřejmě pravdivá, ale komu se zdají banální a zbytečná, nechť se nestydí to říct nahlas. Schopenhauerova filozofie totiž zdaleka není omezena pouze na výroky, kterými se rádoby přemýšliví jedinci hodlají předvést před ostatními a zapisují je svým bližním do památníčků.
Svoboda, Spinoza, prognóza
Německý autor Wolfgang Schirmacher došel na základě empirického šetření k závěru, že citáty ze Schopenhauera slýcháme ve společnosti nejčastěji z úst advokátů, ale také soudců a jiných juristů, vydávajících se za intelektuály. Honosí se jimi i lékaři a v neposlední řadě bankéři. Ti všichni prý mají přečten ovšem tak nejvýš jeden Schopenhauerův svazek - Aforismy. Právě v něm je ale obsaženo nejméně skutečné filozofie. Schopenhauerovy aforistické životní moudrosti sice poskytují útěchu citlivým duším, zároveň však podle Schirmachera propůjčují svatozář pokrytcům, předstírajícím soucit.
U profesionálních filozofů se tendence oslavovat Schopenhauerovo výročí drží v patřičných mezích. Zdrženlivost ovšem není totéž co opatrnické repetitorium příručkových banalit, které čtenářům naservíroval Ladislav Major v Literárních novinách (22.9.2005) u příležitosti kompletního českého vydání díla Svět jako vůle a představa.
Jak tedy Schopenhauerovo myšlení vykládat ve vztahu k dnešku? Schopenhauer působil v době, kterou jeho vynikající životopisec a interpret Rüdiger Safranski označuje jako „divoká léta filozofie“. V umanuté snaze o nalezení kompromisu mezi individuální svobodou a společenskými požadavky se už dávno předtím filozofové jako Spinoza a Descartes domnívají, že svoboda spočívá v poznání příčin toho či onoho jevu. Mezi jedince a společnost se podařilo nacpat pojem „mezisvět“ (Zwischenwelt), se kterým rád žongluje Václav Bělohradský. Miloslav Randsdorf v publikaci Nové čtení Marxe, jejíhož slibovaného druhého dílu se zřejmě nikdy nedočkáme, provádí své eskamotérství pro změnu s termínem „zprostředkování“. Hegelova teze o svobodě jako poznané nutnosti, která v polopatické formě dodnes ožívá v ústech českých hospodských filozofů, se podle Safranského uhnízdila zejména v hlavách filozofických prognostiků. Safranski trefně odhaluje, že namísto analýzy se tak v Hegelově a zejména Marxově teorii dere do popředí prognóza. A velikášské cíle prognostiků jdou podle Safranského ruku v ruce s jejich snahou zpátečnicky brzdit aktivity všech, kdo se nechtějí přizpůsobit mašině zvané společnost. Jestliže někdo vytváří protipól tomuto způsobu uvažování, běžnému i v dnešní době, pak je to právě Schopenhauer.
Umění humoru
Arthur Schopenhauer patří do jiné filozofické linie než té, která zbožštila pojem člověka a lidskosti. A která umožnila Marxovi a Engelsovi, aby si ve svých hlavách vylhali bytost, jež se po odstranění nenáviděného kapitalismu postupně ocitne v komunistické arkádii a práce pro ni bude uskutečněním tvůrčích potencí podle zákonů krásy. Někdo se možná optá, proč si vážit Arthura Schopenhauera, když se na rozdíl od Marxe tváří jako nepřítel lidstva, ba když jej leckteří považují dokonce za autora, jenž prosazuje bezmála vyhlazení lidského rodu.
Zdá se, že v tomto ohledu je Schopenhauerovo myšlení blízké významnému francouzskému spisovateli současnosti Michelu Houellebecqovi. Ti, kdo nepochopili či spíše nejsou ochotni pochopit sdělení Houellebecqových loni též česky vydaných románů Možnost ostrova a Elementární částice, předhazují jejich autorovi, že hlásá zánik a apokalypsu. Schopenhauerovi ani Houellebecqovi ovšem samozřejmě nejde o to, aby vymýtili lidstvo. Oba spíše adresují čtenářům výzvu, že jedinec by měl být schopen popřít zdánlivě nepopiratelný elementární jev, jímž je vůle k životu. Dalo by se říct, že Schopenhauer tu bojuje proti lidskému pudu sebezáchovy a že dosáhl vlastně skvělého výsledku: právě prostřednictvím smrti a zániku se mu totiž daří nad smrtí a zánikem zvítězit. Podle Wolfganga Schirmachera představuje Schopenhauer - a v tom spočívá jádro jeho filozofické originality - „sebevraha, který zůstal naživu“.
Thomas Mann, velký ctitel Schopenhauera, pracuje zejména v románu Zpověď hochštaplera Felixe Krulla s ironií a humorem. Schopenhauerova filozofie čtenáře vyzývá, aby si přiznal vlastní nicotnost, a teprve přiznání vlastní nicotnosti nám umožňuje plně rozvinout skutečný smysl pro humor. Umožňuje „vystoupit“ z divadla života, kterého se povinně účastníme, hodit za hlavu floskule o svobodě jako poznané nutnosti. Umožňuje alespoň na okamžik opustit roli aktéra, jež je nám vnucena, a přijmout úlohu nezaujatého diváka. Pouze v této chvíli, jak píše Schopenhauerův interpret Rüdiger Safranski, jsme schopni vidět svět kolem nás opravdu nezaujatě, pouze v této chvíli nejsme „zapleteni do vážnosti, která nás zaslepuje“.
Osvobození od pracovního jha
Je směšné, papouškují-li mnozí marxisticko-leninské poučky a tvrdí, že Schopenhauer je filozofem iracionalistického pesimismu. A jen velmi povrchní čtenáři jeho bulvárně zprofanovaných moudrostí jej budou považovat za filozofa světabolu. Ano, dá se říct, že podle Schopenhauera má být existence života umožněna jen tomu, kdo je schopen svou vůli k životu negovat. Vyjádřeme to jinými slovy a ostřeji: Jenom člověk, který pochybuje o nutnosti toho, že byl počat a přišel na svět, jenom ten má právo na život. Humánní je umění života, prostoupené smyslem pro humor, tedy život, který zahrnuje i svou vlastní negaci. Naopak nehumánní je to, co Wolfgang Schirmacher nazývá „práce přežívání“. Jinými slovy: žít je umění, přežívat je práce. Práce, píše Schirmacher, je v Schopenhauerově pojetí cosi jako „perverzní pokus o přirozenost“.
Marxisté-leninisté lžou, když prohlašují, že Schopenhauer byl nenávistný k lidu a postrádal sociální cítění. Na rozdíl od Marxe, který ve svém eurocentrismu a nejspíš i latentním rasismu (viz Marxovu stať O židovské otázce) byl tak nejvýš schopen zbožštit abstraktní pojem „proletariátu“, věnuje se Schopenhauer černošskému otroctví. Je si vědom, že práce je otročina, i tak ale odmítá revoluci. Jasnozřivě totiž vidí, že revolucionářům jde pouze o to, aby nahradili jeden údajně vykořisťovatelský stát vykořisťovatelským státem jiným. Instituce zvaná stát by podle Schopenhauera měla mít pouze jediný úkol: chránit svobodu každého individua. Další vývoj dějin až po současnost ukazuje, s jakou geniální jasnozřivostí Schopenhauer odhadl, že světanápravci hodlají povýšit stát na ústav pro morálku a výchovu, na instituci kontrolující krom jiného i docházku do řádného a pravidelného zaměstnání.
Malý hrdina Hrabalovy prózy Krasosmutnění se nechce stát prezidentem. Bohumil Hrabal jako vyznavač Arthura Schopenhauera jej nechává vyslovit přání stát se nezaměstnaným. Marxisté-leninisté-stalinisté chtějí člověka osvobodit prací. Schopenhauer, jenž uvažuje jako umělec a jeho optimistická filozofie není nepřátelská humoru, hodlá člověka osvobodit od jha zvaného práce. Od práce vydávané za základní lidskou potřebu, práce jako matky pokroku, jak leckdo kdysi zpívával v pěveckém sboru, práce, která si za dob neblahé paměti dokonce našla cestu i do trestního zákoníku v podobě paragrafu o příživnictví. Schopenhauerovo pojetí práce jako perverzního výsměchu skutečnému lidství vybízí k zamyšlení i na prahu 21. století.
Aleš Knapp
publicista, literární kritik