Ostuda jménem Pendolino
Petr Bendl
01.02.2006, MF DNES
Opět jsme se stali nedobrovolnými svědky jedné vládní blamáže. Po několikaletém čekání, zkoušení, podivných úpravách a nákladné mediální kampani začaly jezdit rychlovlaky Pendolino. Měly se stát důkazem zázračné proměny Českých drah v dynamickou společnost. Po několika týdnech provozu stojí všechny soupravy odstavené v depu a z velké slávy se stává grandiózní ostuda. Ministr dopravy se přes noc mění v razantního kritika celého projektu. Okamžitě ví, kde je chyba (špatně uzavřené smlouvy), ví, jak celý problém vyřešit (14 dnů pro výrobce na odstranění poruchy) a ví si rady i pro případ, kdyby výrobce ultimátum nesplnil (celé slavné pendolino vrátíme a vložené prostředky obdržíme zpět). Chybí už jen jediné: bouřlivé ovace nadšeného obecenstva (voličstva). Jen si nikdo nesmí vzpomenout, co dotyčný říkal a dělal nebo spíše nedělal před měsícem, před rokem, nebo dokonce před dvěma lety.
Krátká rekapitulace případu: už v roce 1995 se vláda rozhodla pro nákup vysokorychlostních jednotek. Zároveň měl celý projekt podpořit rozvoj českého "kolejářského" průmyslu, zaměstnanost v problematických regionech (Studénka na Ostravsku) a přinést nejmodernější technologie. Bezpochyby bohulibý záměr. V soutěži na zhotovitele zvítězilo konsorcium mezinárodních firem (Siemens, Fiat) pod vedením českého ČKD. Nedlouho po zahájení prací na konstrukci se do výroby souprav začaly negativně promítat problémy holdingu ČKD. Krize vyvrcholila v letech 1998, resp. 2000, kdy z důvodu neschopnosti konsorcia projekt dokončit hrozilo jeho faktické zastavení. A zde se ocitáme u významného milníku celého projektu. Vláda převzala záruky nad financováním a rozhodla se zadat výrobu výhradně zahraničnímu výrobci. Zároveň snížila počet jednotek z deseti na sedm. Cenu však zachovala. Ale to všechno se už stalo bez řádných výběrových řízení.
Volbou zahraničního dodavatele problémy neskončily. Dodávka vlakových souprav se opakovaně odkládala. České dráhy nakupovaly do neexistujících souprav prý nezbytné náhradní díly. A když se konečně zázračné pendolino dostalo na české koleje, ukázaly se další fatální komplikace. České dráhy dále hrály roli hodného a tolerantního zákazníka a čekaly a doufaly. Pan ministr rovněž. Připustil dokonce, aby se jeden z problémů řešil riskantní instalací nikde jinde na světě neodzkoušeného odrušovače rušícího signálu. Ale potom přišel den D, střihala se páska, cvakaly fotoaparáty a pan ministr zahájil pravidelný provoz pendolina...
Jen tenhle výčet by musel za normálních okolností stačit na odvolání ministra. Proč se do celé věci tak razantně obul až mnoho minut po dvanácté? Proč nevyšel ze své kanceláře dříve, aby sehrál roli muže činu a zachránil státu několik miliard korun? Celá aféra dokonale zapadá do mozaiky dlouhé řady kauz, afér a přehmatů ministerstva dopravy vedenéhoMilanem Šimonovským. Ten se stal vskutku rovnoprávným členem vlády ČSSD. Ukázal totiž výtečně jednu její pozoruhodnou schopnost - za každou cenu prosadit a vnutit mlčící většině ten nejméně vhodný, ale současně nejdražší projekt, vše samozřejmě na vrub státního rozpočtu, tedy daňového poplatníka. A to nejen v případě aféry pendolino, ale, bohužel, i v projektech pro ekonomiku ještě důležitějších a dražších, jako je zavedení systému výběru elektronického mýta či výstavba a rozvoj dálniční a silniční sítě. A výsledky případu pendolino? Miliardy korun nákladů, žádná podpora domácího průmyslu a zaměstnanosti, žádná skutečně moderní a rychlá doprava na železnici, žádná chlouba Českých drah. Vlak poskládaný z české lokomotivy a českých vagonů jel po odstavení pendolina z Ostravy do Prahy jen o pět minut déle.
|
