Pamatuju si jiné masky. Po Němcích

Richard Tesařík

LN 7. března 2009


Tesaříkův akord

Při sledování hádek mezi možná bývalými a současnými voliči ODS ve virtuálním světě mi málem unikla jedna báječná novinka z oblasti vylepšování krevního hematokrytu pro sportovce vytrvalostních sportů.

Kyslíkový stan je zapomenut. Nyní je to maska, která prý simuluje stav ve vysokohorském prostředí nad pět tisíc metrů. Na rozdíl od stanu, ve kterém se muselo spát, si zde údajně vystačíte s třemi hodinami rozdělenými do krátkých intervalů. To jsou věci.

Masky pamatuji plynové. Jednak z vojny. Neblaze proslulé při tak zvaných rychlých přesunech nebo při nácviku v plynové komoře, kam nám vpustili slzný plyn a my, dobří kamarádi, jsme si jen tak z legrace přiškrtili navzájem hadice.

Hlavně však vzpomínám na má klukovská léta, kdy jsme vlastnili plynové masky z války po Němcích. Ty jsme získávali ve sběrnách. Myslím, že byly na houby. V té době jsme se zabývali kopáním bunkrů, jak jsme tomu říkali. Bylo to něco jako poněkud stísněnější zemljanka.

Měli jsem jich ale víc vedle sebe propojených chodbičkami, řekl bych spíš „plazničkami“. Rozdělali jsme tam oheň, nasadili si ty plynové masky a seděli tam v kouři. Stejně jako vysoko v horách i tam byl „menší obsah kyslíku“. Jak jsme to přežili, mi není jasné, ale dokázali jsme to.

Richard Tesařík
hudebník a herec