Zřejmě už letos vznikne Ústav pro studium totalitních režimů. Takový je výsledek středečního hlasování v Poslanecké sněmovně. Zmíněná instituce bude mít dvě části: archiv, ve kterém se soustředí všechny dokumenty speciálních bezpečnostních složek komunistického státu, a současně bude ústav fungovat jako běžné badatelské pracoviště. Česká republika tak bude po bývalé NDR, Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Slovensku další postkomunistickou zemí, kde bude podobný úřad existovat.
Důvody vzniku těchto ústavů jsou v zásadě dva. První z nich se skrývá v odpovědi na otázku, co má demokratický stát dělat se svazky tajných komunistických služeb. Ty jsou dnes uloženy v různých archivech, které zčásti jsou a zčásti nejsou přístupné. Druhým podnětem bylo stále hlasitěji vyslovované právo veřejnosti na informace o podrobnostech šikanování ze strany tehdejší státní moci. Vznik ústavu bude zřejmě mít i své české specifikum.
Krátce poté, co byl v roce 1998 jmenován ministrem vnitra Václav Grulich (ČSSD), doslova vtrhl na Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) a provedl zde rozsáhlé čistky. Činnost ÚDV byla totálně utlumena a výstupy se omezovaly na informace vybraným novinářům. Nyní se zakladatelská skupina historiků z ÚDV opět hlásí o slovo a chce o něco dál posunout poznávání komunistické minulosti. Někoho možná napadne, proč muselo být hlasování o vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů rozděleno blokově na pravici, která vznik této instituce podporovala, a levici, jež ho bojovně odmítala. Nevyslovenou příčinou je dvojznačný vztah ČSSD a KSČM.
Komunisté a jejich voličská základna se instinktivně cítí ohroženi novými fakty, které by mohly z ústavu vypadnout a ještě více delegitimovat minulý režim, na jehož faktické obhajobě a ztotožnění s ním je postavena jejich politická pozice. V tomto smyslu bylo odmítnutí vzniku ústavu ze strany části ČSSD jen součástí dohod o společném postupu v Poslanecké sněmovně. Jinou stranou stejné mince je vnitrolevicový konkurenční boj, kdy se sociální demokracie snaží přetáhnout voliče KSČM a prezentovat se jako věrohodnější ochránce zájmů levicových voličů, spjatých nějakým způsobem s komunistickým režimem. Vedení sociální demokracie se tak stává obětí vlastních prohlášení. Na jedné straně prosazuje projekt modernizace a orientaci na oslovení středních vrstev. Na straně druhé usiluje o dominanci na levici a v tomto svém zápalu se prezentuje komunističtěji než sami komunisté. To se ovšem týká i diskusí o zřízení americké radarové základny a dalších věcí. Paroubkovu vedení to ubírá na věrohodnosti.
Jedním z objektů útoků levicových poslanců byl i potenciální ředitel budoucí instituce, sedmatřicetiletý historik Pavel Žáček. Jestliže budoucí instituce ponese název Ústav pro studium totalitních režimů, těžko vybrat do jejího čela vhodnější osobu. Žáček velkou část svého profesního života věnoval studiu protinacistického odboje v někdejším Československu a po otevření archivů StB publikoval desítky knih a studií o fungování komunistické Státní bezpečnosti. Byla to právě jeho zvláštní směs urputnosti a paličatosti, která přivedla na svět i tento ústav. Podsouvat mu politické motivy je nepochopení celé jeho osobnosti a okruhu historiků mladší a střední generace, který se kolem něj v polovině devadesátých let utvořil. Tady se o slovo nehlásí politická strana, ale intelektuální skupina, která si jen jiným způsobem klade otázky novodobé historie. Souhrnně řečeno: stejně jako sociální demokraté nejsou bolševici, tak Žáček není politický prokurátor. Přijmout toto vidění chce však trochu politické zdrženlivosti, což této vypjaté době chybí.
