Britský propagátor třetí cesty odchází. Inspiroval také ČSSD, ale výsledek za moc nestál
Být českým Blairem bylo svého času snem mnoha českých politiků od Stanislava Grosse až po Vladimíra Mlynáře. Dnes je více než tehdy jasné, že šlo jen o vnějškové přihlášení se k programu, který se zdál in. Z jakých bojů tento koncept vznikl?
Začátkem osmdesátých let dvacátého století začaly západní demokracie hospodářsky stagnovat. V reakci na to se vlády těchto států vydaly dvěma odlišnými směry. Ve Spojených státech a Velké Británii se k moci dostala liberální pravice v čele s Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou, kteří zahájili program privatizací, deregulací, snižování daní a odbourávání všemocného státu.
V roce 1981 naopak ve Francii vytvořili vládu socialisté s komunisty a pokusili se nastolit socialismus demokratickou cestou. Začala dvouletá éra znárodňování a státních intervencí do ekonomiky. Tento hospodářsky neúspěšný projekt nakonec zastavil sám prezident François Mitterrand. Francie a většina kontinentálních evropských zemí pak omezila svou politickou strategii na směs mírně liberalizačních opatření a udržování sociálního státu.
Zatímco anglosaské země zažily svou největší hospodářskou prosperitu od druhé světové války, došlo v kontinentální Evropě k hospodářské i politické stagnaci. Současný francouzský prezident Nikolas Sarkozy dnes dokonce mluví o pětadvaceti letech úpadku své země.
Politici značky „new“
Revoluce ve střední a východní Evropě v roce 1989 vedly ke zhroucení reálného socialismu a s ním i základních socialistických idejí (znárodňování, společenské vlastnictví). Levice, která do té doby ideologicky diktovala většinu společenských změn, se najednou ocitla v myšlenkovém prázdnu.
První náznaky nové levicové politiky bylo možné zaznamenat v roce 1992 v průběhu prezidentských voleb v USA. Arkansaský guvernér Bill Clinton označil proud, který reprezentoval, za „nové demokraty“. V jeho prohlášeních se objevovaly prvky odlišného kurzu spočívajícího v přijetí pravicového konceptu privatizací, deregulací a nízkých daní. Pro mladé levicové politiky Clintonova typu byl charakteristický neideologický přístup k politice, a především důraz na marketing a komunikaci. Jak kdysi napsal jeden americký novinář: „Bez ideologie už není role politika přesvědčovat, nýbrž pouze prodávat.“ To politici s označením „new“ uměli výborně.
V prvním roce v Bílém domě se Clinton pokusil o sérii nepřipravených reforem. Reakcí byla kritika ze strany republikánů a jejich drtivé vítězství v kongresových volbách na podzim 1994. Clinton si z toho vzal ponaučení, které zformuloval jeho poradce do vět: „Co je dobré pro Američany, je dobré i pro Demokratickou stranu.“ O rok později pak zveřejnili stranický manifest s názvem Nový progresivismus. Klíčová věta působí jako opsaná z jakéhokoli pravicového programu: „Veřejná politika se musí přestat zabývat přerozdělováním majetku a raději se soustředit na to, jak jej vytvořit.“ Důraz byl rovněž kladen na investice do školství a přenášení pravomocí na občanskou společnost. S tímto programem Clinton vyhrál i druhé prezidentské volby.
O rok později se stal britským premiérem Tony Blair. Jedním z jeho prvních cílů bylo odstranit ze stanov nejsilnější britské levicové strany pasáž o znárodňování, veřejnosti naopak představil program třetí cesty.
Otec třetí cesty
Za otce teoretické koncepce třetí cesty je považován poradce Tonyho Blaira a světoznámý britský sociolog Anthony Giddens. Svoje názory shrnul v knihách Třetí cesta (1998) a Třetí cesta a její kritici (2000).
Hospodářsky navrhl téměř kompletně převzít program pravice. V protikladu ke Karlu Marxovi napsal, že „levice se musí snažit tržní mechanismy pochopit, ne s nimi bojovat. Musí také konečně porozumět, jakou roli hraje podnikání při tvorbě bohatství, a smířit se s tím, že soukromý kapitál je klíčovým předpokladem sociálních investic.“ Na jiném místě zdůraznil do té doby neslýchanou věc:„Snižování daní má značně pozitivní vliv na ekonomiku a zároveň přispívá ke zlepšení sociální spravedlnosti.“
O dosavadním politickém stylu levice zase uvedl: „Typickým znakem tradiční levicové politiky je, že potřebuje nepřátele, jinými slovy jí jde o vyhledávání a likvidaci těch ‚zlých‘. (…) Zlí jsou kapitalisté, trhy a velké podniky, bohatí nebo celé Spojené státy se svými imperialistickými ambicemi.(…) Zavrhnemeli spasitelský přístup, pak je levice vlastně primárně záležitostí hodnot. Definovat levici jako nepřátelský postoj ke světu je zavádějící.“ Podle Giddense i představitelů třetí cesty by společenské investice měly jít primárně do programů celoživotního vzdělávání, aby lidé byli schopni se pružně přizpůsobit požadavkům globální ekonomiky. Politici musí usilovat o předání pravomocí na regiony a nevládní organizace. Giddens vždy zdůrazňoval, že nastal čas přijít s novými přístupy v oblasti ekologie.
Když se z odstupu let na tento koncept podíváme, nezbývá než vzpomenout na starší Giddensova slova, že sociální demokracie se v devadesátých letech musela přizpůsobit, jinak by nepřežila. Právě program třetí cesty byl platformou, která „zradu“ tradičních hodnot zdůvodnila. Pokud bychom měli hodnotit, jak se program třetí cesty podařilo prosadit levicovým vládám, dostáváme se opět k rozdělení typickému pro začátek osmdesátých let. Anglosaské vlády (Spojené státy, Velká Británie) z této agendy realizovaly nejvíce, a udržely tak dynamiku svých zemí.
Naopak velké kontinentální země (Francie, Německo) hrály pod praporem třetí cesty pouze boje na zdrženou a dnes se nacházejí ve fázi hospodářské a společenské stagnace.
Český zmetek
Diskusi o třetí cestě vnesl do českého levicového světa sociolog a poradce několika sociálnědemokratických premiérů Oto Novotný.
Už v roce 1994 vypracoval studii s názvem Pragmatický posun, v níž navrhl rozkročení ČSSD do středu politického spektra, převzetí některých liberálních prvků ekonomické reformy a cílené oslovování specifických sociálních skupin.
Blíže k pravdě měl tehdy předseda ČSSD Zeman, který projekt odmítl s odůvodněním, že česká opozičně naladěná společnost v této fázi slyší spíše na radikální kritiku společenské transformace. Byla to pak tato tvrdá levicová rétorika, která Zemana v roce 1998 dovedla do vládní Strakovy akademie.
Na sklonku Zemanovy éry v roce 2001 začala sociální demokracie připravovat svůj dlouhodobý program. Na pražské programové konferenci v lednu 2005 se rozhořel boj mezi zastánci třetí cesty (Pavel Mertlík, Jan Mládek) a tradiční levicí (Zdeněk Škromach, Otto Pick). Výsledkem byla remíza: v sociální oblasti převládly škromachovské pohledy, v obecně politických tématech měla zase navrch druhá skupina.
Nerozhodně v této věci dopadl i brněnský sjezd sociální demokracie v březnu 2007. Předseda Jiří Paroubek zde představil program modernizace strany, který založil na změnách stanov, směřujících k větším rozhodovacím pravomocím členů na úkor okresních a krajských funkcionářů ČSSD. Až na přímou volbu předsedy nic většího neprosadil. Jednou z programových tezí modernizace bylo, že pokud se ČSSD nepodaří oslovit mladé lidi a střední vrstvy, nikdy nevyhraje volby.
Nejvíce blairovskou tvář měl Paroubkův koncept Agenda 2010, který jeho skupina předložila ODS jako podklad pro jednání o vytvoření vlády velké koalice. ČSSD tehdy navrhovala zastropování sociálního a zdravotního pojištění, adresnost sociální dávek, zintenzivnění motivačních prvků při hledání práce, valorizaci dávek podle skutečného vývoje životních nákladů atd. Po krachu jednání se sociální demokraté od agendy postupně distancovali.
Místopředseda Škromach ji kritizoval slovy, že ho ČSSD nikdy neměla zveřejňovat a jednou se jí to vymstí. V květnu pak v komunistických Haló novinách prohlásil, že „Agenda 2010 byl zmetek poplatný své době“. Také předseda Paroubek uvedl, že Agenda 2010 je už věcíminulosti. Oficiálně dnes naopak platí program s názvem Cesta k růstu životní úrovně, který nedávno představila ČSSD v reakci na stabilizační balíček předložený vládní koalicí.
