Vyvlastníme vzduch v soukromých restauracích?

Michal Petřík

Vyšlo 5. 2. v E15


Zákon dnes zakazuje kouřit v restauračních zařízeních, pokud nemají zvláštní prostory označené a vyhrazené pro kuřáky a zajištěné dostatečné větrání. Protože toto podle tří poslanců vládní koalice v praxi nepostačuje, navrhli vloni novelu tohoto zákona. Nedávno ji projednávali poslanci zdravotnického výboru Sněmovny. Z různých možností regulace kouření vybrali poslanci nakonec tu nejpřísnější: od příštího roku by se nesmělo v restauračních zařízeních kouřit vůbec.

Vzniklá diskuse ale není o kouření a jeho účincích na lidské zdraví, ani zde nejde o základní ideovou debatu o lidské svobodě, zde tedy svobodě kouřit. Ani individuální svobody nelze totiž chápat bez omezení určených právy a svobodami druhých, například jde-li o práva a povinnosti vyplývající z vlastnictví. Jsme u zásadní politické debaty na téma vlastnických práv: jaký vztah má mít vlastník veřejně přístupného prostoru a stát, jakou míru regulačních zásahů by tedy měl stát vzhledem k vlastníkovi vahou své donucovací mašinérie uplatňovat?

Máme tyto tři subjekty: stát, majitel restaurace, host restaurace a jeden statek, který je ve hře. Tímto statkem je čistý vzduch, který může host v restauraci dýchat. Z tohoto pohledu existují tyto tři situace: veškerý vzduch v restauraci patří jejímu majiteli, část vzduchu opatří majiteli, část státu a veškerý vzduch patří státu.

V prvním případě má majitel plné právo na základě svého vlastního svobodného uvážení buď provozovat restauraci jako zcela kuřáckou, provozovat jakkoliv oddělenou nebo neoddělenou část restaurace jako kuřáckou, a druhou jako nekuřáckou, a provozovat celou restauraci jako nekuřáckou.

U smíšeného modelu smí ve své části majitel udělat cokoliv z variant zmíněných v prvním případě a ve své části smí stát rovněž realizovat kteroukoliv z těchto možností.
Pokud by veškerý vzduch patřil státu, mohl by majitel restaurace jen doufat v jeho osvícenost. Jinak by totiž mohl stát zákonem určit, že jedna část restaurace bude muset být vždy nekuřácká a druhá část bude muset být vždy kuřácká. Toto by byla z pohledu zásahů do vlastnických práv ta nejhorší varianta.

Dokud je vlastníkem vzduchu v restauraci ten, kdo ji vlastní, může například promítnout náklady každé z variant uvedených v prvním bodě do cen nabízených jídel. Tyto náklady tedy zaplatí hosté, kteří se rozhodli služeb využít. Jde o věc dohody a svobodné tržní směny mezi potenciálními hosty a soukromým subjektem, který veřejně přístupný prostor své restaurace vlastní a nabízí (nebo nenabízí) hostům k eventuálnímu zakouření.

Zdravotnický výbor našeho Parlamentu ale navrhuje zákonem určit, že tento vzduch nesmí majitel restaurace povolit svým hostům znečistit svým kouřením vůbec. Jedině v případě, že by majitel beztak hodlal provozovat svou restauraci jako zcela nekuřáckou, žádné náklady by mu z této nově navrhované zákonné úpravy neplynuly. Její podstatu by to však nezměnilo. Navrhovaná úprava totiž vyvlastňuje vzduch v restauračním zařízení.

Záruky vlastnických práv jsou jedním z nejzákladnějších atributů svobodné a demokratické společnosti. Podle článku č. 11, odst. 4 naší ústavní Listiny základních práv a svobod je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Přesahem tzv. „veřejného zájmu“ na to, aby byl v restauraci pouze nezakouřený vzduch do celého prostoru všech soukromých restaurací, bez jakékoliv časové výjimky, by se celý prostor soukromé restaurace stal prostorem veřejným. Toto je ale ve svém důsledku nepřijatelné vyvlastnění vzduchu v soukromých restauracích. Má sice být provedeno zákonem a navrhovatelé tvrdí, že to je ve veřejném zájmu, není však nijak specifikována náhrada. Odkazy na jiné země, které obdobná opatření rovněž zavádějí, neobstojí: je vždy nutné uvést konkrétní argumenty pro naši situaci. Tvrzení autority nebo to, že to takto dělají i jinde, věcným argumentem není.