Bezesporu česko - slovenský spevák a hudobník

Jitka Macháčková

Rišo Müller stále robí slonie kusy… s tým sa rátať musí.., zpívá v písni „Slon v porceláne“ na CD z roku 1991. Celá tvorba tohoto česko-slovenského hudebníka, textaře a skladatele je prodchnutá osobitým sex-appealem a dá se říct, že doplňuje zpěvákovo emotivní cítění, které dokáže asi nejlépe vyjádřit touto formou. Musíme od začátku počítat s tím, že máme tu čest s drsňáckým, dvoumetrovým, ale citově založeným chlapem, který za svůj charismatický hlas může vděčit svému otci, jelikož mu jej dal do vínku. Už dávno zpíval v „Občanu Baalovi“… nemusíš mat vždy iba silný úd, ak však vládnuť chceš, mocným údom buď. Jeho osobité kouzlo, život a umělecké tvoření se silně prolínají a ovlivňují navzájem, což nám dává sakramentsky znát jak na svých CD, tak ve videoklipech nebo na koncertech.

Podívám se teď trochu, kdo je ten Richard Müller, zpěvák, který si rád poslechne Erika Claptona, prohlašuje, že muziku se snaží dělat pro lidi, baví ho to a tuto činnost bere jako jakési dobrodružství. Jaký je syn osobnosti slovenské divadelní scény druhé poloviny 20. století, Vlada Müllera, kterého známe v Česku zejména z dětského seriálu „Přátelé zeleného údolí“ z roku 1980 a z mnoha dalších televizních inscenací?

Z životopisu se dočteme, že Richard oslaví letos 45 let a narodil se v Hlohovci (ve své písni „Nahý“ se o Hlohovci zmiňuje v souvislosti s omluvou ženám, kterým svým počínáním nějak ublížil). Při studiu na fakultě dramaturgie a scenáristiky na VŠMU v Bratislavě založil v roce 1984 kapelu Banket a ten rok se také přihlásil na Bratislavskou lyru, hudební soutěž, a písničkou „ Nespoznaný“ vstoupil do diváckých duší. Zpočátku psal také články do hudebních časopisů a když školu v roce 1985 úspěšně absolvoval, vrhnul se do hudebního showbusinessu. V roce 1989 už Bratislavskou lyru v kategorii „zpěvák“ vyhrál.

Psal se rok 1991, když vydal kompilaci písniček na CD, jako průřez svojí tvorbou se skupinou Banket se stejnojmenným názvem, odkud byla snad nejznámější a nejhranější písnička v rádiích s názvem „Po schodoch“ … po schodoch.

Hned na to, v roce 1992, vyjel na trh s další deskou „Neuč vtáka lietať“, ze které si dodnes zpívám písničku „Nebude to také lahké drahá“, která zachycuje duševní rozkol mezi mužem a ženou.

Po dvou letech jakoby se zpěvák probudil a nechal se inspirovat romantikou, snad až biblickou tématikou a vznikla překrásná hudba spolu s texty, tvorba, kterou souhrnně nazval na „cédéčku“ „33“, protože Kristovy roky byly tu. Působivá hudba v písni „Milovanie v daždi“, jako celý song, patří k nejúspěšnějším z CD. Je třeba připomenout, že několik let textařsky a skladatelsky spolupracoval s Jarem Filipem, slovenským hudebním skladatelem a textařem, humoristou v jedné osobě až do Filipové předčasné smrti v roce 2000 (udělali spolu 6 desek).

V roce 1996 zřejmě už koketoval natvrdo s těžší závislostí než jen kouřením cigaret, i když on o sobě říká, že nikdy nebyl a není závislákem, ale přesto vydal desku s příznačným názvem „LSD“ a tam mimo jiné hit „Cigaretka na dva ťahy“, který vyšel i na live desce „Müllenium“ v roce 1999 s dalšími osmi nej… jako „Tlaková níž“ nebo „Štěstí je krásná věc“ s textem od Michala Horáčka. To je další hudební klenot z Richardova repertoáru (pracoval také s dalšími českými umělci jako s Hanou Hegerovou, Davidem Kollerem, Petrem Hapkou, či Robertem Kodymem). Mezitím ještě stihl vydat CD s názvem „Nočná optika“ v roce 1998.

V této době o Müllerových pokusech s dopingem mohla ještě veřejnost jen spekulovat. Dokázal za jedinou noc utratit desetitisíce korun s děvčaty, o které pochopitelně neměl zpěvák nouzi a sám to tisku přiznal. Pokud se chtěl cítit jako hvězda, která si nemusí jít ráno sama nakupovat a chtěl mít image nedobytného frajera, nedá se přece v tomto afektu příjemně vegetovat se střízlivou hlavou, tvrdil tenkrát.

Neřekla bych, že zakrývat nejistoty, přepracování a deprese, které si prožívá téměř každý umělec v produktivním čase, se každopádně musí řešit drogami. Pravda je ta, že umělecký výkon dokáže člověka tak vysát, že si pak opravdu může připadat na dně, ale až teprve po delších zkušenostech zjistí, že křivka se začne po čase opět zvedat a není všem dnům konec. Dnes už na to samozřejmě také přišel, jenže s tím nepočítají chtiví fanoušci a požadují stálý výkon. Záleží pak na protagonistovi, jak se vypořádá se slávou, jestli je skromnější a riskne tvůrčí pauzu, že bude jistý odliv příznivců nebo peněz, či pojede „na doraz“ a sklouzne například k dopingu, pak se točí ale v bludném kruhu, ve kterém mnozí skončili jako například Jimi Hendrix, oblíbený Richardův hudebník, o kterém si myslí, že s ním skončil rock.

Všechno prasklo po jednom faux-pas ve Zlíně v témže roce, kde probíhal v klubu koncert a Rišo si trochu „zasrandoval“, svlékl se do naha a jen tak s kytarou běhal po pódiu. Sehrál tehdy divadlo a tvrdil, že by to udělal i kdyby nebyl „sjetý“. Jenže v dobré náladě se potom ukázal i na tiskovce v Praze a rozčertil tehdy tak moc Michala Horáčka, až mu odebral post moderátora hudebních cen Anděla, který měl ten rok zastávat.

Přátelé ale zůstali a vydali spolu ještě za spolupráce Jary Filipa ze Slovenska a slovenského textaře a hudebníka Ivana Táslera v roce 2000 desku hezky česky „Richard Müller a hosté“. Fotky na booklet mu nafotil Jan Saudek a Richard se tehdy vyznal tisku: „Fotilo se dohromady asi deset minut, všechno kolem bylo divadlo. Bylo u toho pět lidí, což bych za normálních okolností, teda pokud na sobě nemám kytaru a kolem rockové divadlo, neudělal. Byl jsem úplně střízlivý jak „Kristovo levé oko,“ prohlásil zpěvák asi na adresu toho, že Saudek ho fotil opět nahého a kolem Saudkova ztraceného foťáku byla potom mela v tisku. Každopádně deska tehdy měla v Česku i na Slovensku velký úspěch, CD se rychle prodávalo a dodnes slyšíme v rádiích písničky jako „Baroko“ nebo „Nina Ricci“. Pak už mohl Richard vystupovat jen po klubech s klavírním podkladem a velkým koncertům bylo na čas odzvoněno.

Po těchto extravagantních kouscích se od něho odvrátilo mnoho blízkých přátel, včetně jeho ženy Soni s dětmi, takže už dávno má za sebou tichý rozvod, syna Filipa a dceru Emu, které stále zbožňuje. Ženy jsou pro něho inspirací a nemůže bez nich být, říká hudebník, přičemž daň v podobě rozpadu manželství je docela vysoká a bude ho asi do smrti mrzet.

Kromě toho celou záležitost korunoval výrokem na TV Markíza: „Pokud někdo tvrdí, že drogy jsou špatné, tak je nikdy nezkusil.“ Netřeba zdůrazňovat, že i na každé vesnické diskotéce v bývalém prasečáku se točí „perník“ luftem, jenže je třeba vědět, kdy a kde o tom hovořit, že ano Richarde. Dnes ví, že lépe je dělat s čistou hlavou.

Müllera stála tato upřímnost pořádnou ostudu, ale také zůstala spousta fanoušků, která ho chtěla slyšet a vidět dál. Snad to bylo na naivní představě zpěváka v důvěřivost společnosti, že bude tolerovat úplně všechno, no a v té době si také pustil pusu na špacír v pořadu „Peříčko“ a hovořil bez vytáček o svém sexování. Takhle si shodit renomé, to bych také od něj nečekala. Pár kousků z trapného pořadu televize Nova jsem viděla a opravdu, kam se tu ztratila lidská důstojnost bylo dost nepochopitelné. Tento případ ale Richarda poučil a začal se novinářům a médiím úspěšně vyhýbat.

V roce 2001 se spojil zase s hudebním producentem Ivanem Táslerem a společně s ním vydal CD „01“, na kterém naleznete nejznámější rádiový hit z té doby „Už asi nie si“. Ivan Tásler mu také tři texty na desku napsal a spolupráce těchto hudebníků naladěných na stejnou notu pokračuje i v současnosti.

„Texty na albu „01“ jsou nadčasovou uměleckou výpovědí,“ psalo se tehdy v časopisu Show. „Producent, hráč na klávesy, kytaru a vokalista Ivan Tásler našel pro Müllera velmi neoposlouchanou osobní hudební polohu. Slovenský zpěvák vstupuje na pokřivenou scénu českého popu s nefalšovanou ryzostí,“ píše se dál v článku Saši Neumana.

V roce 2002 se Müller zase připomenul posluchačům deskou „Retro“, kde je souhrn opět toho nejlepšího z minulých let včetně písničky „Spočítaj ma kolko ma je“ a navrch přidal ještě 4 live bonusy z koncertů.

Následujícím rokem se skončila skoro šestiletá pomlka od koncertování v sálech a Rišo rozjel akci „Richard Müller ´03 Tour“ v rámci svého dvacetiletého působení v showbusinnesu. Koncertoval ve sportovních halách v 7 největších městech na Slovensku a v Česku, od Žiliny až po Prahu a hlavním jeho doprovodným bandem byla skupina Ivana Táslera, který byl producentem CD „01“. Speciálním hostem na této hudební tour byla moravská instrumentalistka, dlouholetá Müllerova přítelkyně a hudební partnerka, Iva Bittová. Její všestranné hudební nadání posloužilo opět Richardovi i při poslední desce, kterou vydal loni ke svým 44. narozeninám. Nazpívali spolu duet „Sníh“. On se o ní vyjadřuje jako o interpretce, která dělá úžasnou muziku a tato pracovní dvojce má rozhodně zvláštní charakter. Je nepřehlédnutelným doplňkem tvorby obou umělců a jejich společných koncertů. Dalším hostem tour 2003 byla v Česku Anna K. a Kryštof jako předkapela.

Dlouhou šňůru koncertů po celém bývalém Československu rozjel v rámci prezentace nového CD stejného názvu „Monogamný vzťah tour“ hned další rok. Celé turné, naplánované do 21 míst, mělo ale komorní charakter. Deska byla natočena v New Yorku, kde rok před tím zpěvák byl a Amerika se pro něj stala takovou inspirací, že dokonce napsal knihu „ Americký deník“ a vydal knihu fotografií „Amerika“. Müller má k Americe velmi kladný vztah a nejvíce si pochvaloval volnost, kterou si užíval zejména potom, co vyšel z nahrávacího studia a nikdo ho na ulici nepoznal a jednoduše splynul s davem. Jak se mu podařilo nahrát desku zrovna tam? Do studia Monster Island v New Yorku nalákal bubeníka Steva Holleyho, bývalého hráče Paula McCartneyho a s ním kapelu kytaristy Johna Lardieriho, muzikanty světového formátu, kteří hráli s Madonnou i Stingem nebo Claptonem. Ještě 10 dní před tím nevěděl, že se mu podaří domluvit se s majitelem studia Mikem Caprim na sekvenci, tak během dvou nocí vznikly texty a další tři dny a noci se točilo s hudebníky. Byl to malý zázrak, uvažoval potom. Melancholická deska ale není ničím pozoruhodná.

Müllerovo hudební podání má svoje „čaro“ a fanoušci odcházejí z koncertů v příjemném rozpoložení. Snaží se, aby koncertní podání bylo jiné než znají posluchači z alb a v tom vidí zpěvák rozmanitost. Sám o sobě říká, že se nepovažuje jen za rockového nebo pop-rockového zpěváka, ale je mu blízký i jazz nebo latino styl.

V případě zatím poslední desky „44“, u které se zastavím déle, mu byla koncepce jasná, bude to k jeho čtyřiačtyřicetinám v roce 2005 a nejlépe by bylo vnést do toho trochu exotiky. Sehnat co nejlepší muzikanty. Napadlo ho, že by se mohlo CD točit na Kubě. Dokonce se kvůli tomu sešel s mimořádnou a zplnomocněnou velvyslankyní Kubánské republiky na Slovensku Caridad Yamira Cueto Milianovou. Jenomže jeho ironický výrok na adresu Fidela Castra: „Považujem ho za veľkú rockovú hviezdu, pretože už desiatky rokov si všetko tak nejako sám manažuje,“ asi neměl vyslovit, tím si akorát přibouchnul kubánská vrátka.

Proto se přes producenta nového alba „44“ Henricha Leška obrátil znovu na majitele nahrávacího studia Mika Capriho v New Yorku a ve studiu Monsters Island v květnu minulého roku Mik zařídil s jednotlivými hudebníky party nahrát. Zvládlo se to, i když oni dostali jen podklady pro rytmus, pomocný klavír a zpěv. Až deska vyšla, slyšeli Američané poprvé všech 14 skladeb kompletně zmixovaných. Docela husarský kousek, nemyslíte?

Kromě zmíněné písničky „Sníh“, na desce můžete slyšet ještě jeden duet, který Richard Müller nazpíval se svojí dcerou Emou, „Už to tak vyzerá“. Vyšla jako rádiový singl a spolupráce vznikla spontánně, když si jednou jen tak na zkoušku spolu song střihli a ono to šlo. Můžu jen potvrdit, že Ema je talentovanou zpěvačkou, zatím velmi mladinkou (má 12 let) a hlasovým zabarvením mi připomíná francouzskou zpěvačku Car..Paradis.

Na albu zaznívá jazz-rock i balady. Za zmínku stojí písnička „Samota“, která se v podstatě vyvíjela tři roky. Pracoval na ní nejen Rišo, který píseň zpívá jen za doprovodu kytary Harama Bullocka, ale také Iva Bittová má svoji verzi na své desce. Richard říká, že je v podstatě plachý a je rád sám, možná že celý jeho život je jen pózou, tak ani vlastně neví, kdy je přirozený. Vzhledem k osobnímu významu písně se oba zpěváci domluvili na jejím zařazení ve své individuální verzi a využili toho, že obě desky vyšly zhruba ve stejnou dobu (září 2005).

Docela drsná stránka CD vyznívá v podobě písničky „Ria z Ria“ nebo jak už mnozí z vás znají i z televize, protože je natočená i jako videoklip, píseň „Pri orgasme“. K ní samotné podotknul: „Tak musím říct, že je velmi mužů, kteří by chtěli zemřít právě při orgasmu.“ Tedy partička kopáčů v klipu téma vtipně a dokonale vystihuje.

Témata písní jsou dána věkem a jsou jasnou demonstrací proti přetvářce a pokrytectví, proti hře na něco, co není přirozené, přesto že to nemá nic společného s morálním vkusem společnosti. Tento přístup k hudební tvorbě ukazuje vrozený, odhalený až nahý poměr k životu, tak jak to ostatně ve svých písních zpěvák naznačuje.

Richard si také nafotil všechny fotky, kromě jeho portrétů, na booklet alba sám. Nemalé finanční prostředky, které musel Müller vložit do natočení desky s takovými hudebníky jako s Omarem Hakimem, popovým a jazzovým bubeníkem, Anthonym Jacksonem, basistou a vynálezcem šestistrunnového kontrabasu, trumpetistou Willem Leem nebo Hiramem Bullockem, který není jen všestranným kytaristou, ale i zpěvákem rocku, funku, jazzu a bluesu.

Písničky z alba „44“ zazněly na koncertech Richarda Müllera na sklonku minulého roku v Prešově, Košicích a Bratislavě, na které Američané dorazili a odkud si odnesli platinové desky za 10 tisíc prodaných alb „44“. Koncert proběhl také v pražské T-Mobile Aréně, kde diváky strhnul svým umem kytarista Hiram Bullock, předvedl možné i nemožné sólové hraní na kytaře v sedě, lehu či na zábradlí a mezi diváky. Do partičky 4 Američanů zapadnul také vynikající klávesista Clifford Carter, který přijel na doporučení Bulloka. Zkoušky na koncerty dirigoval po anglicky Henrik Leško, producent CD a Rišo si pochvaloval přátelskou partii. Všechny hudebníky přece jen spojovala hudba, která je pro všechny stejně srozumitelná bez rozdílu národnosti.

Richard Müller je nositelem stříbrného „Slávika“ 2005, v roce 2001 získal hned 3 hudební ceny Akademie slovenské populární hudby Aurel najednou, za „skladbu roku“, „klip roku“ a „album roku“ s písní a CD „Nahý 2“. Nedávno opět bodoval na Aurelu 2005, když sklidil cenu za nejprodávanější album v kategorii „zpěvák“ a Aurela také dostal v kategorii „nejlepší videoklip roku“ Ondrej Rudavský k duetu Bittová/Müller v písničce „Sníh“ z alba „44“.

Zpěvák dokáže napsat nové CD během 48 hodin, ale nedivte se, tomu však předchází určitý čas absorbování různých vjemů a impulsů, které ho evokují k různým tématům. Když má svoji "spodní periodu", to znamená depresi, sděluje, že není schopen žádné činnosti. No to my, co píšeme, také ne Richarde. „Když pak přijde ten impuls, a on je velmi různý, je opravdu jedno, jestli jste na Manhattanu nebo v Polné u Jihlavy,“ vysvětluje autorský pochod a potom během krátké doby je dílo na světě. Je to tak. Jak to není spontánní, nestojí to za to.

11 alb Müllerovy práce ale za to stojí a už se nechal slyšet, že obsah dalších desek má promyšlený a snad se prý budou ubírat jiným směrem. Budeme Vám Richarde věřit slova, která od Vás zazněla v prosinci 2005 na koncertě v Bratislavě: „Teraz keď mám 44 rokov, už viem, že aj keď situácia vyzerá beznádejne, treba ju ustáť.“