Neúplatný Georges Bernanos (1888-1948)

Josef Mlejnek

Doslov ke knize G. Bernanose Velké hřbitovy v měsíčním svitu, kterou v překladu Jana Radimského vydalo v roce 2008 nakladatelství Dauphin.


Georges Bernanos se narodil 20. ledna 1888 v Paříži. Jeho otec byl čalouník a matka pocházela z rolnické rodiny. Rodinné prostředí formovalo mladého Gerogese v tradicionalistickém duchu, který v sobě zahrnoval monarchismus, spojený s averzí proti republice a parlamentu a sycený antisemitismem, jenž se v celé nahotě projevil na konci minulého století ve známé Dreyfusově aféře. Od studií na katolické právnické fakultě v Paříži spolupracoval s roajalistickým hnutím Charlese Maurrase a účastnil se demonstrací proti „buržoazní a materialistické republice, která vyhnala Boha ze škol a veřejného života“ – v roce 1909 dokonce strávil několik týdnů ve vězení. Před vypuknutím první světové války vedl v Rouenu roajalistický týdeník Přední hlídka Normandie. Za války sloužil u dragounů, byl několikrát zraněn a vyznamenán. V květnu 1917 se oženil s Jeanne Talbertovou z Arku, pocházející z rodové větve bratra francouzské národní světice, s níž přivedl na svět šest dětí. Za svědka jim byl známý spisovatel Léon Daudet. Po válce opustil l'Action française a začal pracovat v pojišťovnictví. V roce 1924 se stal dokonce pojišťovním inspektorem pro východní departementy. Své první prozaické práce psal Bernanos po nádražních čekárnách a restauracích. Tak vznikl i jeho první román Pod sluncem Satanovým (Sous le soleil de Satan), který vyšel v roce 1926 a který autorovi, třebaže jde o dílo psané proti srsti optimisticky povrchní době, přinesl velký úspěch. Hlavní postava, charismaticky „handicapovaný“ kněz Donissan, vytrhává mladého člověka ze spárů nepřítele lidí. Moci temnot jsou v tomto románu natolik při své zvrácené „síle“, že kritika Bernanosovi neopomenula vytknout tíhnutí k manicheismu. Právě zde by však autor mohl odpovědět s Léonem Bloy: Ďáblové, kteří prdí, mne nezajímají, což bylo, mimochodem, vyřčeno v souvislosti s Dantovým Peklem. Donissan umírá ve zpovědnici a mrtvý literátskému zvědavci, který z něho přichází tahat rozumy, jako by říkal: Chtěl jsi můj pokoj? Tak si ho vezmi! Pouhé dva roky po vydání se objevuje ve Staré Říši v Dobrém Díle i český překlad, který je dílem Bohuslava Reynka. Po vydání knihy Bernanos přestal pracovat u pojišťovny a věnoval se plně literární dráze, což při nepevném zdraví jeho paní a při šesti dětech nebylo snadné. Ani jeho další dva romány Přetvářka (L´Imposture, 1928) a Radost (La Joie, 1929) nemusely dlouho čekat na české vydání a vyšly už v roce 1931 v překladu Jana Čepa pod společným názvem Odpadlík. I zde se autor projevil jako velký pneumatolog, rozlišovatel duchů. Protiklad mezi drsnou svatostí, která není z tohoto světa, a kluzkou přizpůsobivostí, „širokorozchodnou“ cestou k spáse je v Odpadlíkovi ještě vyhrocenější. Protihráčem omilostněním „handicapovaného“ kněze Chevance je zde děsivá figura, abbé Cénabre: to není pouze obílený hrob, ale přímo strom napadený termity. Takové stromy vypadají do poslední chvíle suverénně, celistvě, ale nakonec se hroutí zevnitř. Za román Deník venkovského faráře (Journal d'un curé de campagne, 1936) obdržel v témže roce Velkou literární cenu Francouzské akademie. Fiktivní zápisky churavějícího mladého faráře z Ambricourt zrcadlí analogický boj světce proti zdánlivé přesile temných sil jako v Bernanosově románové prvotině. V roce 1951 podle nich natočil Robert Bresson stejnojmenný film. Vydání českého překladu muselo čekat až na krátkou průrvu let 1968-1969 – pořídil ho Jan Čep společně se svým bratrem Václavem. Krátce nato u nás ještě vyšla novela Muška (1937, Nouvelle histoire de Mouchette) a Bernanosův posmrtně vydaný román Zlý sen (1950, Un Mauvais rêve) – obojí v překladu Evy Formanové, a byl na dlouhou dobu konec. Dvojího divadelního ztvárnění se v Čechách v devadesátých letech dočkala rovněž posmrtně vydaná adaptace románu Gertrudy von Le Fortové Dialogy karmelitek. Sluší se pro úplnost dodat, že Divadlo Na zábradlí uvedlo v roce 2001 v režii Jana Nebeského hru JE SUiS, „detektivní báseň dle 2-3 románů Georgese Bernanose“, jehož autory jsou vedle režiséra Egon Tobiáš a Martin Dohnal.

Nepoměrně méně je u nás Bernanos známý jako esejista.
Když krátce po skončení první světové války Jacques Maritain napsal, že svět bude záhy obývatelný pouze pro světce, jistě ani on sám netušil, v jaké míře a rozsahu dojdou jeho slova naplnění už v následujících desetiletích. Georges Bernanos byl katastrofista podobné ražby jako Maritainův kmotr Léon Bloy a při svých trefných geniálních intuicích dokázal být neméně drsný jako Léon Bloy (a občas i stejně krutě nespravedlivý). Platí to o jeho pamfletickém díle Velký strach správně smýšlejících (La Grande Peur des bien-pensants, 1930), kde si vyřizuje účty s někdejšími souběžci z l'Action française, obviňuje vládnoucí třídu z pletichářství a tvrdých kritických výtek nezůstala ušetřena ani církev. Bernanos si ošklivil pasivitu a snadnou podmanitelnost mas, politiku coby amorální hru zájmů bez fundamentální „hodnotové“ báze. V roce 1934 se s rodinou odstěhoval na ostrov Palma Mallorca v souostroví Baleáry. Velké hřbitovy ve svitu měsíce (Les Grands Cimetières sous la lune, 1938), znamenají zúčtování s frankismem, se kterým roajalista Bernanos zpočátku sympatizoval – nezapomínejme, že jeden z jeho synů sloužil dobrovolně v milici Falangy. Šlo o opačné stanovisko než přístup Jacquese Maritaina nebo Françoise Mauriaca, kteří spíše stáli na straně republikánů, přesněji republikánské legality,již, jak říká současný španělský historik Pio Moa, zkomunizovaná levice svrhla. Maritain nařčený ze sympatií ke komunismu ovšem už v rozhovoru z roku 1937 odpověděl, že fašismus a komunismus jsou pouze dva rohy jednoho a téhož ďábla. Bernanos byl na Mallorce, která je dnes rájem levné turistiky, svědkem hromadných poprav odpůrců frankismu. Ale jací to byli odpůrci, máme-li na okamžik přistoupit na stanovisko, že odpůrce je možné nebo potřebné střílet? „Úvozové cesty v okolí ostrovů na hřbitově vydávaly svou ponurou sklizeň v podobě špatně smýšlejících, dělníků, venkovanů, ale i měšťanů,“ píše Bernanos, ale nezřídka šlo jen o zabijáckou zvůlí vybíraný nahodilý vzorek, jak autor dokazuje na případu tří mladých Mexičanek. Oběti masakrů, při nichž asistovali italští fašističtí instruktoři, šly do tisíců. „Pro mne je Terorem každý režim, v němž život či smrt občanů zbavených ochrany zákonů, závisí pouze na libovůli státní policie,“ píše Bernanos, a dodává: „Chod tohoto režimu jsem sledoval osm měsíců, či, přesněji řečeno, trvalo mi deset měsíců, než jsem kousek po kousku odhalil jeho fungování.“ Ohavností spuštění v očích křesťana Bernanose byla skutečnost, že se tak dálo ve jménu Krista. Co do významu a síly prohlédnutí jsou Velké hřbitovy přirovnávány ke Gideovu Návratu ze Sovětského svazu, který vyšel přibližně ve stejné době. Zatímco Bernanosovy první romány si našly cestu k českým čtenářům téměř okamžitě, svědectví Velkých hřbitovů ve svitu měsíce k nim přichází po sedmdesáti letech. Čeští katolíci, obzvlášť intelektuálové soustředění kolem revue Řád, stáli ve druhé polovině třicátých let vesměs na straně gaudilla Franca, což se některým z nich později, při procesech v padesátých letech, přičítalo ke zlu. A česká levice byla cele v zajetí bolševismem indoktrinovaných hesel. Nalevo, ale ani napravo, se u nás nenašel žádný mladý Albert Camus, který by dokázal přečíst naléhavé poselství Velkých hřbitovů bez stranických brýlí. Když Bohuslav Reynek psal Josefu Florianovi o tom, že věci, které se ve Španělsku odehrávaly a odehrávají, nejsou podle Bernanose tak jednoznačné, odpověděl mu staroříšský samotář slovy, že spisovatelova slova je nutné brát s rezervou, neboť se prý šeredně potloukl na motorce a měla to odnést i jeho hlava. (Což bylo, až na tu hlavu, pravda.) Pokud se nemýlím, tak kromě několika úryvků z poválečného Bernanosova díla Francie proti robotům (La France contre les robots, 1946) ve staroříšských Arších, jsou Velké hřbitovy první Bernanosovou nebeletristickou prací, která u nás vychází. Druhou světovou válku prožil Bernanos s částí své rodiny v Brazílii, kam se odstěhoval už v roce 1938,o rok později se tři jeho synové vrátili, aby nastoupili službu ve francouzské armádě. Stejně jako Maritain, jenž za války působil v USA, podporoval ze všech svých sil protinacistický odboj. Po válce se s podlomeným zdravím vrátil na výzvu generála de Gaulla do Francie, odmítl však přijmout stužku Čestné legie i členství ve Francouzské akademii. Zemřel 5. července 1948.

V čem spočívá význam a aktuálnost Bernanosova svědectví dnes? V neposlední řadě také v tom, že občanská válka ve Španělsku není zdaleka uzavřenou záležitostí. Podle slov již citovaného Pia Moy se z občanské války stal také mezinárodní mýtus: „Bylo to možné z toho důvodu, že se v ní mezi sebou střetlo množství politických sil a ideologií, jež zásadním způsobem utvářely celé 20. století.“ A jestliže bychom po zkušenostech s komunismem mohli občas podléhat tendenci trochu „nadržovat“ Frankovi, nebude od věci si občas přečíst Velké hřbitovy ve svitu měsíce společně s Poctou Katalánsku od George Orwella. Oba spisovatelé mají k sobě blízko i proto, že vydávání jejich děl v minulosti doplácelo na konformismus vládnoucích elit. Aby nebylo mýlky: oním „nadržováním“ frankismu nemám na mysli požadavek očistit španělskou, francouzskou, ale i českou historiografii od kategorií a schémat vnucených komunistickou ideologií.

Josef Mlejnek