Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually

Státní dluh je nesplatitelný

Vilém Barák


(Hospodářské noviny, 10.12.2003)

Premiér Vladimír Špidla kdysi prohlásil: „Deficit bude takový, jaký budeme potřebovat“. Dnešní dluhy jsou ale budoucí, o úroky zvýšené daně, což však politikům uvažujícím pouze v horizontu svého volebního období, nečiní žádný morální problém. Hlavně, že si teď hned mohou koupit volební podporu, aniž by bezprostředně ztráceli popularitu v důsledku zvyšování daní. Politický proces se tak nápadně podobá, tomu co popisuje trestní zákon v ust. § 161 o podplácení. “Kdo jinému (zde voliči) v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu (zde funkce) poskytne, nabídne nebo slíbí …., bude potrestán…“.

Na rok 2004 jsou plánovány příjmy státního rozpočtu 754 miliard korun, výdaje 869 miliard korun při deficitu 115 miliard korun. Kdyby se výdaje a příjmy měly od 1.1.2004 rovnat, daně a poplatky by vzrostly cca o 15 procent. Letos byl deficit plánován ve výši 111,3 miliardy korun, ve skutečnosti bude 132 miliard korun. Celkový dluh státu letos překročí 513 miliard korun, na konci volebního období v roce 2006 dosáhne 827 miliard korun. Státní záruky, které se dřív nebo později přemění na přímé zadlužení, odhadovalo ministerstvo financí k lednu 2003 na 301 miliard korun.

Při přípravě státního rozpočtu a v průběhu jeho schvalování v parlamentu se v zásadně hovoří pouze o omezování deficitu, což je snižování rychlosti růstu dluhu. Nikde ale není slyšet, kdy se začne snižovat zadlužení. Dovolím si tvrdit, že normálním způsobem nelze závazky státu splatit. Předně by vláda musela přestat hromadit nové dluhy, a k tomu existují pouze dvě cesty. Snížit rozsah vnucovaných státních „služeb“ a tím omezit výdaje nebo zvýšit příjmy státu prostřednictvím daní. Pravda, vláda nabízí i pohádku o třetí, bezbolestné cestě. Státní výdaje mají vyvolat rychlý růst HDP tím i rozpočtových příjmů a umožnit tak budoucí splácení dluhů. Nehledě na to, že se jedná o keynesiánské perpetum mobile, kde Nic (dluhy) má vytvářet Něco (reálné hodnoty), celá myšlenka stojí na vodě. Předně, odhad růst HDP (2004 2,8 %, 2006 3,6 %) působí krajně nereálně. I kdyby se věštci ministerstva financí nakrásně trefili a bude zachováno poloviční přerozdělování HDP, přinese v roce 2004 růst HDP o 2,8 procenta při jeho odhadovaném objem 2.515 miliard korun, asi 36 miliard korun nových příjmů. A to bychom museli věřit, že všechny takto získané peníze půjdou na úhradu starých dluhů a politici je nepoužijí v zájmu svého znovuzvolení. Vždyť ministři přicházeli v závěrečných fázích přípravy státního rozpočtu do vlády s tím, že se jim nedostává 30 miliard korun. Ministerstvo financí reagovalo jako Enron, zbankrotovaná americká firma proslulá falšováním účetnictví, a „nalezlo“ v budoucích příjmech dalších 11 miliard korun. A to jsou volby relativně daleko.

Kdyby se od 1.1.2004 přeměnil státní dluh na úvěr s desetiletou splatností, výdaje státu by musely poklesnout o 115 miliard korun, dalších 51 miliard korun by zamířilo na jeho umořování, přičemž 27,6 miliard korun zaplatíme v příštím roce na úrocích. Kde je započítán blížící se krach penzijního systému, nutnost splatit již zmíněné státní záruky, plánovaný nákup stíhaček, obrněných transportérů, krize zdravotnictví a vysokého školství, zanedbaná síť silnic, chybějící dálnice…..? Vše směřuje k tomu, že míra zdanění i rozhazovačné programy vlády dále porostou, ale ve zdravotnictví, školství, na dálnicích apod. budou po občanech požadovány další poplatky v podobě určitého sektorového „zdanění“. Na zacpání děr v těchto sektorových socialismech.

Kdo a proč financuje státní dluhy a proč vláda nezbankrotuje? Nákup svých dluhů si stát zajišťuje sám. Jako regulátor kapitálového trhu prohlásil, že investoři jsou povinni rozložit riziko a zároveň, že jeho dluhy jsou nejbezpečnější. Na základě toho „analytici“ penzijních fondů, bank, stavebních spořitelen zamořují jimi spravovaná portfolia „argentinsky“ rizikovými vládními dluhopisy. Zde také vězí kořeny podpory stavebního a penzijního spoření, kdy stát láká do těchto institucí peníze občanů, a to s pomocí podpory vyplácené z jejich vlastních daní, aby z nich mohl nerušeně čerpat. Silná pozice vlády v roli dlužníka vyplývá z prostého faktu, že v případě finančních problémů může zvýšit daně. Přirovnal bych to k zadluženému pivovaru, který si prostě najednou vymyslí, že má vůči všem lidem v okolí dodatečné pohledávky a pošle si pro peníze exekutory s policií.

Trestní zákon v § 256c počítá pro „obyčejné lidi“, kteří si byť i z vědomé nedbalosti přivodí předlužení tím, že činí vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům s citelnými tresty. Bankrotářští politici se ničeho bát nemusí.


Vilém Barák



Vilém Barák
Od roku 1996 působil v bankovnictví v oblasti rizikových pohledávek. Dnes se věnuje krizovému řízení společností. Publikuje články v MF Dnes, Lidových novinách, Respektu, Hospodářských novinách a Virtually, převážně k ekonomickým tématům. Je spolupracovníkem Liberálního institutu.
 
  Přístupy: 27490 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA