Proč levice kamarádí s miliardáři a ničí střední třídu

Pavel Kohout

napsáno pro Reflex

Francouzská vláda hodlá snižovat daně. Hlavními adresáty daňových škrtů se stane úzká vrstva extrémních boháčů. Proč?

Důvod je jednoduchý. Vláda zjistila, že tamní „daňové peklo“ – zejména daň z kapitálových příjmů a z bohatství – vyhání bohaté investory do daňových rájů. Týdeník Challenges v této souvislosti uvedl, že třináct z 25 nejbohatších francouzských rodin úplně nebo částečně přesídlilo do zahraničí. Vláda konečně po desítkách let objevila účinky přehnaně vysokých daní. (Je záhadou, co se učí na École Nationale d’Administration, údajně prestižní vysoké škole pro budoucí vysoce postavené „cadres“. Ekonomie to zaručeně není.) Premiér Dominique de Villepin oznámil, že žádný daňový poplatník by neměl platit na daních více než 60 procent příjmů. Objevil tím nový kontinent. Dalo by se říci, že Ameriku.

Podnikatelé nicméně oznámenou iniciativu uvítali. Kupříkladu Denis Peyre, zakladatel softwarové společnosti Business Objects, který emigroval do Belgie v roce 1997. V rozhovoru pro deník Les Echos prohlásil, že by uvažoval o návratu, pokud by se daňová progresivita snížila. Rovněž daňoví poradci návrhy vítají. „Zvýší se daňová konkurenceschopnost Francie,“ uvedl v rozhovoru pro deník Financial Times Jean-Luc Calisti z poradenské firmy Herbert Smith v Paříži. „Doposud byly daňové výhody orientovány na firmy, ale nyní navržené změny by mohly motivovat lidi, aby neopouštěli zemi.“

Je příznačné, že francouzská vláda zaměřuje navržené výhody v první řadě na úzkou elitu několika desítek nejbohatších osob. Dlouholeté zkušenosti z různých částí světa ukazují, že extrémně bohatá elita je velmi mobilní. Pro miliardáře není problém koupit luxusní nemovitost v kterékoli části světa. Svůj domov mohou navštěvovat soukromým tryskáčem. Získat hned několik státních občanství rovněž není problém.

Naproti tomu střední a vyšší třída je daleko zranitelnější. Zaměstnanec nebo živnostník s mírně nadprůměrným příjmem, který si bydlení pořizuje na hypotéku, je pro vládu ideálním rukojmím. Nemůže totiž snadno utéci za hranice: má co ztratit a případná emigrace by pro něho byla velmi bolestná. Vláda si tuto skupinu obyvatel může dovolit téměř beztrestně daňově ždímat.

Některé sociálně demokratické vlády si proto již před desítkami let uvědomily, že se jim vyplatí chovat se vstřícně k extrémně bohaté elitě a současně likvidovat střední třídu. Ta je nebezpečná: preferuje nižší daně před sociálními „jistotami“ a ve volbách znamená pro levici největší riziko. Ve Švédsku vládne sociální demokracie již od roku 1932 téměř bez přestávek. Jak je možné, že se sociálním demokratům podařilo fakticky eliminovat opozici? Po desetiletí prováděli cílenou likvidaci střední třídy. „Struktura daní z příjmů byla sestavena tak, aby umožňovala velkým kapitalistům udržet si bohatství, dokud toto bohatství zůstávalo ve formě investic ve švédských podnicích,“ uvádí švédský ekonom Sven Steinmo. Řadoví zaměstnanci a drobní podnikatelé podléhali bezmála konfiskativním mírám zdanění, ale na druhé straně vláda štědře podporovala zadlužení domácností. Kdo má hypotéku, obvykle nezlobí. Kdo má majetek, může se stavět na zadní.

Symbióza sociální demokracie s velkým kapitálem šla tak daleko, že štědré daňové zákony umožňovaly velkým podnikům snižovat daňový základ do takové míry, že vlastně nebylo nutné platit daně vůbec. Podniky platily daně ze zisku především proto, že musely vykázat nějaké zisky kvůli možnosti žádat o bankovní úvěry, výplatám dividend a ceně akcií na burze. Ve skutečnosti tak byla míra podnikových daní prakticky dobrovolná. Proto také finanční úřady téměř neprováděly žádné revize. Velcí podnikatelé – z větší části příslušníci šesti švédských oligarchických rodin – byli spokojeni a necítili potřebu finančně podporovat pravicovou politickou opozici.

Oč benevolentnější byla sociální demokracie vůči podnikatelům, o to přísnější byla na zaměstnance a živnostníky. „V polovině 80. let ovšem průměrný průmyslový dělník platil mezní daňovou sazbu převyšující 50 procent jeho příjmů,“ píše dále Sven Steinmo. Režim se zvláště vyžíval v daňové perzekuci slavných osobností. Režisér Ingmar Bergmann byl obviněn z daňového úniku. Prodělal nervové zhroucení a emigroval. Spisovatelka Astrid Lindrenová v roce 1976 zjistila, že její daňová povinnost představuje 102 procent zdanitelných příjmů. Postavila se vládě čelem a publikovala povídku Pomperipossa ve světě peněz, jejíž hlavní postavu daně doženou k žebrotě. Režim si netroufal vyštvat populární autorku dětských knih do exilu. Povídka vzbudila všeobecnou nespokojenost s vládou. Sociální demokracie poprvé po 56 letech přechodně přišla o moc. K moci se výjimečně dostala pravicová vláda, která snížila daně na alespoň jakž takž přijatelnou mez.

Oficiální politikou sociální demokracie bylo soustředit švédský podnikatelský sektor do několika velkých firem schopných obstát na světovém trhu. Preferovány byly firmy, kde dominantní roli hrála odborová organizace LO (Landsorganisationen) a jejichž manažeři byli zadobře s vládou. Devastace malých a středních firem byla natolik účinná, že již od začátku 70. let nevznikla ve Švédsku žádná nová velká společnost.

Ekonomická likvidace politické opozice byla doprovázena trvalou propagandou státní televize. Politickou indoktrinaci prováděly i státní školy, které žákům vštěpovaly představu, že švédský hospodářský model je nejlepší na světě. Skutečnost je taková, že bez obrovské přezaměstnanosti ve státním sektoru (švédský stát živí zhruba třetinu pracovní síly v porovnání s 18 procenty v zemích OECD) by ekonomika trpěla nejméně 17% mírou nezaměstnanosti. Ve Švédsku pobírá 65 % populace nějakou formu státních dávek. Přitom exploze násilné kriminality v řádech stovek procent dokládá, že stát již není schopen plnit základní funkci: zajistit vnitřní bezpečnost. Objem šedé nezdaněné ekonomiky ve Švédsku dosahuje hodnot kolem 20 procent hrubého domácího produktu.

Co z toho vyplývá pro Českou republiku? Vztahy mezi evropskými sociálními demokraciemi jsou poměrně vřelé a je tedy krajně pravděpodobné, že v Lidovém domě osvědčený švédský recept na mocenskou hegemonii dobře znají. Postupný tlak na likvidaci českých živnostníků a menších firem je možná pečlivě promyšlený a cílený, stejně jako intenzivní podpora velkých (tj. převážně zahraničních) investorů. Velké zahraniční firmy jsou důsledně apolitické a nepředstavují pro stranu a vládu žádné ohrožení.

Recept na trvalou vládu jedné strany je tedy průzračný. Stačí zkorumpovat většinu voličů sociálními dávkami a zakroutit krkem (stačí jen obrazně) neposlušné střední a vyšší střední třídě. To vše v podmínkách parlamentní demokracie. Geniální řešení.