Volební program neexistující politické stany pro neexistující voliče

Karel Janyška

Lidský svět je ve skutečnosti výsledkem až aktivity lidí, nikoliv přednostně jejich záměrů. Je totiž z velké části výtvorem nezamýšlených důsledků našich činů a dokonce nezamýšlených činů a navíc s nezamýšlenými důsledky. Je výsledkem toho, co skutečně uděláme, nikoliv toho, co pouze zamýšlíme. S tím nikdo z nás nehne! A ke všemu, množství těchto důsledků je tak velké a jsou nám natolik skryty, že jsou prakticky neidentifikovatelné. Co s tím? Jak za těchto okolností nastavit například politický program moderní a zatím neexistující politické strany, která o těchto neodstranitelných okolnostech ví a přesto chce předložit v tomto „lidském zmatku“ i relevantní program volební. A dokonce takový, který přesně ony okolnosti zohlední a reaguje přitom na fakt, že společnost občanů je spontánním řádem jejich interakce, nikoliv řízenou organizací?

Velkou zábranou pochopení a úspěchu této snahy jsou voliči.. Drtivá většina z nich si totiž myslí o světě něco jiného, než by si měla myslet. Totiž to, co by si lidé o světě měli myslet, je dáno zejména výsledky pro ně prakticky nepochopitelného a většinou tak utajeného relevantního vědeckého výzkumu, že se jim informace o něm ani nedonese. Navíc nejsou schopni ho ve většině ani pochopit. A přitom jsem hodně blízko pravdy, když tvrdím, že jen věda nám může říci, co nejpřesněji, co si máme o světě myslet. Neboť ona, jako intelektuální vrchol lidstva, je tu od toho, aby naše myšlenkové koncepty a vědění o světě, neustále zpřesňovala a pomáhala nám tak zaujímat správná stanoviska k dění kolem každého z nás. Nikdo z nás by přitom právě tyhle věci neměl studovat pro nikoho menšího, než pro sebe sama! Takto získaný „poopravený“ mentální kapitál nám totiž velmi pomáhá k tomu, abychom nemohli být zneužiti různými mesiáši a vykladači mýtů, pověr a polopravd.

Jak tedy ve skutečnosti a ve zkratce náš život probíhá. Co umožňuje každému z nás přežít a dokonce, na co možná nejkvalitnější úrovni? Je to naše adaptace, tedy přizpůsobivost. Nic jiného a nikdo jiný nemůže prospět jednotlivci více, než jeho vlastní, co možná nejvyšší schopnost přizpůsobovat se, co možná nejefektivněji, prostředí, situaci a budoucímu neznámému. Tato osobní adaptabilnost je však dána jen a jen kvalitou a množstvím osobních adaptačních zásob každého z nás! To je klíčem pro jakoukoliv osobní prosperitu ve všech možných ohledech. Osobní adaptační zásoby jsou však také klíčem, který musí zohlednit každá moderní politická strana, má–li být vůbec občanu něco platná. Má-li fungovat jen a jen v jeho prospěch a má-li respektovat už zmíněný nevratný a nedemontovatelný postulát lidského světa, tedy spontánní řád lidské interakce.

Co si pod názvem osobní adaptační zásoba představit? Jak oddělit to, co jsme si o světě mysleli dodnes a co je nutné si myslet, abychom pochopili jeho skutečné principy. Nijak, vůbec nijak. Prostřednictvím osobních adaptačních zásob totiž, jsme se takto „protloukali“ světem už i kdykoliv předtím. Vždyť osobní adaptační zásoby nejsou nic jiného, než naše schopnost použít v pravý čas pravý adaptační nástroj na situaci. Vždyť hlavní adaptační zásobou je naše materiální zajištění, v drtivém množství případů tedy náš plat. Velmi významnou adaptační zásobou jsou, co možná nejlepší zdravotní stav, co možná nejvyšší relevantní vzdělání, co možná nejlepší společenská pověst, manuální šikovnost, zkušenost atd., atd. Nejvyšším násobitelem těchto doslova život umožňujících vlastností, je však svoboda. Jedině ve svobodě může člověk na svých adaptačních zásobách pracovat s úsilím, které má velkou naději, že nebude znehodnoceno.

A jak tedy nastavit volební program moderní, zatím neexistující politické strany pro moderní, vzdělané a zatím neexistující voliče. Nemůže být nesen ničím jiným, než garancí svobody jednotlivce a směrován musí být k respektu ke spontánnímu řádu lidské interakce, který je skutečným obsahem a základem zároveň, lidského světa. Politická strana budoucnosti, musí být pouhým strážcem nenarušování přirozených vztahů mezi lidmi a vláda složená z jejich politiků, musí být pouhou údržbářskou četou, která dohlíží na bezchybný chod neosobní struktury, pod názvem stát. Bude respektovat princip civilizace, tedy přirozenou vyšší a vyšší individualizaci a subjektivizaci jednotlivců. Občany přitom nesmí v žádném případě zařadit mezi prostředky prosperity státu, ale naopak, stát musí být jen a jen službou, jak občanům, tak ve vymáhání práva, i vládě.

Mám-li tedy na závěr velmi zhutněného výkladu říci něco, co by charakterizovalo můj záměr, pak toto. Moderní politické straně nemůže jít ve své činnosti o nic jiného, než politickými prostředky zajistit prostor, pro co možná nejvyšší zkvalitnění, co možná největšího počtu osobních adaptačních zásob občanů. Její volební program musí být právě tímto úkolem přikázán. Bojím se však, že něčeho takového se již nedožiji. Mé dny tak daleko už nesahají. Bohužel. Velmi by se mi v takovém světě však líbilo.