Nesnesitelná lehkost lhaní
Petr Žantovský
(Mediální apendix)
Jedním z nejčastějších kánonů psaní o psaní, tedy úvah o českém žurnalismu, je stavění otazníku nad novinářskou etiku. Novinářský spolek (syndikát) má svoji etickou komisi, veřejnoprávní televize má svůj etický kodex, do novin píše kdejaký mentor o tom, jak si takovou novinářskou etiku představovat a kde ji hledat. Většina takových mravokárců však dělá základní chybu: svou pouť za vysněnou novinářskou etikou začíná, a žel i končí u analýzy napsaného či řečeného slova. Jako by vyřčené a ukázané samo o sobě bylo kritériem, nezávislým na volebním výsledku, roční době, počasí a náladě příslušného editora a lobbingové agentury, na jejíž výplatnici naleznete jeho jméno. Přitom ty hlavní výpadky čehosi, co pro zjednodušení, ale s vědomím doopravdy obrovského zjednodušení, nazývejme etikou, nalezneme právě mimo řádky, mezi řádky, v prostoru a čase, kudy řádky plovou od autora ke čtenáři nebo posluchači.
Pár příkladů. Redaktoři České televize nabančili na pánských záchodcích bývalému řediteli této instituce Jiřímu Balvínovi. Kolegům do per a mikrofonů pak navyprávěli, že prý bránili svou profesionální čest. Tedy – dá se říci – chovali v nejvyšší úctě a pietě etiku své práce. Je tedy etické, že tito obhájci etiky (např. pan redaktor Kaizr), kteří neváhali v jejím jméně nastavit hrdinně hruď, nečekají ani na vyšetření celého konfliktu a s vědomím převahy (Balvína na záběr už nikdy nikdo nepustí) dál oblažují svou přítomností televizní obrazovky?
Rozneslo se o panu ministrovi kultury Dostálovi a panu vládním zmocněnci Jařabovi, že lobbovali pro věc soukromé obchodní společnosti. Prošlo to některými rádii, internetem – a nic se nestalo. Ani jediný deník se věci nezmocnil, neinvestigoval, nezkoumal, proč právě tuto a ne jinou obchodní společnost protežoval právě tento a ne jiný ministr či zmocněnec. A proč? Důvod je zřejmý: protože je to právě tento ministr (za vládní soc.dem.) a tento zmocněnec (syn senátora za nevládní sice, ale stejně vlídně mediovanou ODA). Být to jiný ministr a jiný úředník jiné vlády (jmenujme si pro pořádek třeba ministra Macka a tajemníka Jakla, nebo, abychom pálili z menšího kalibru, ministra Uhdeho a mezirezortního drogového experta Béma, stále ovšem na půdě téže médii nenáviděné strany), zkuste si představit ten tanec, těch spekulací o hmotném i jiném prospěchu přímluvců, těch (oprávněných, podotýkám!) požadavků na rezignaci… V našem případě se však nestalo nic. I mlčení je informace. Dokonce i bohapustá lež je informace, často v české žurnalistice převažující. Lze však na ni uplatnit etická kritéria?
A do třetice: na presidentského kandidáta Sokola kdosi shromáždil údaje o jeho vysokoškolských studiích, z nichž plyne, že první studia (matematiky) v 60.letech nedokončil a druhá studia (jakéhosi humanitního mezioboru) v 90. letech naopak dokončil s bleskovou rychlostí. Načež se stal akademickým funkcionářem i ministrem školství v Tošovského vládě. Což první část věty: studia v 60.letech nedokončil leckdo, jistě i z politických, ale i studijních důvodů, to dnes už nikdo neposoudí, a hlavně není proč. Ale studia v 90.letech dokončovali v takovém tempu zpravidla ti, kdo je z nějakých důvodů dokončit měli. Byla taková objednávka. Třeba politická, třeba obecně satisfakční. To není rozhodující. Zvláštní je, že celé veřejností propírané věci se drobným sloupkem věnoval pouze jediný deník, Hospodářské noviny, a ten pouze v intencích sdělení, že nějakou informaci o Sokolových studiích šíří – cituji – „časopis blízký ODS“, kam jej zaslal „bývalý poradce předsedy ODS“. Ani jedna z těchto „informací“ nebyla pravdivá. Ale dokonce to není úplně podstatné, a žel ani v našem tisku překvapivé. Podstatné je, že tak vážné věci, a to ani jejímu vyvrácení, se ostatní deníky nevěnovaly vůbec. O etice se tu tedy mluvit nedá. O profesionalitě rovněž ne. Tak o čem? Odpoví na to některý ze znalců teorie novinářské etiky?
Petr Žantovský 24.2.2003
|
|