Ústava evropského superstátu
Benjamin Kuras
MF Dnes
Evropský superstát bude pro nás všechny požehnáním: v soutěži Eurovise bude jenom jedna písnička. Takto si střelil jeden britský novinářský vtipálek do vřavy rozvášněné mediální debaty o evropské ústavě, kterou podle mnohých komentátorů končí tisícileté dějiny Británie jako svrchovaného státu. Ale abychom si nedělali zbytečné naděje: Evropská unie vstupuje do smrtelné fáze. To mně zase řekl profesor politických věd, který přednáší na Londýnské škole ekonomické a na Columbia University a který ještě před dvěma roky věštil EU zlatou budoucnost. Co se mu za ty dva roky stalo, nebyl čas se ho zeptat, ale bylo zjevné, že si jako poctivý akademik ústavu přečetl, neboť dodal: Touto ústavou si EU podřezává pod sebou větev.
Profesoři rádi dramatizují, tak se na ni podívejme trochu věcněji. Romanovi Prodimu se ústava zdá příliš rozmělněná, prý nevytváří dostatečnou kohezi. Osm vlád si není jisto a tak o ústavě uspořádají referenda. Vláda Blairova tvrdošíjně odmítá referendum uspořádat, třebaže ji o to žádá 75% veřejnosti, včetně mnoha labouristických poslanců. Tato ústava prý není žádná ústava, nýbrž jen jakési „úklidové cvičení“, kterým se seřazují už dávno existující regulace do srozumitelného pořádku. Euroskeptici, kteří referendum žádají, prý podrývají vlastenecké hodnoty, národní zájmy a tradice svrchovanosti parlamentu. Blairovský sedm let pulírovaný double-speak vzlétá do nebeských výšin. A leze už Britům na nervy natolik, že v nejnovější sondáži by jich 51% raději z EU vystoupilo úplně.
Česko se tváří skoro jako by žádná ústava nebyla, a jestli je, tak se jej netýká, protože přece kde není žádná alternativa, není co řešit. Ostatně, jak několikrát ujistil ministr Svoboda, když se Česku v EU nebude líbit, může z něho vystoupit. To skutečně každému státu umožňuje článek I-59, a to „v souladu s jeho vlastními ústavními požadavky“. Otázkou je, jaké vlastní ústavní požadavky státům zbudou po přijetí odstavce I-10, podle něhož ústava EU převažuje nad jejich vlastními zákony. A po odstavci I-5.2, který je zavazuje „napomáhat dosažení úkolů Unie a zdržet se jakýchkoli opatření, která by mohla narušit uskutečňování záměrů stanovených v ústavě“. Jedním z hlavních těchto záměrů totiž je „prosazovat ekonomickou, sociální a teritoriální kohezi a solidaritu mezi členskými státy“ (I-3.3.). A vystoupení členského státu z Unie musí projednávat příslušné instituce EU bez účasti vystupujícího státu, upřesňuje hned odstavec I-59.
Jako právnická osoba (I-6), tedy státem se vším všudy, EU odebírá členským státům kompetence čtverým šikovným způsobem: výlučností, sdílením, koordinací a akcí v případě potřeby.
Do výlučné kompetence (I-12), kde státy nebudou mít žádná rozhodovací práva, přejímá: Ekonomickou a zaměstnavatelskou politiku. Zahraničí, bezpečnost a obranu. Pravidla konkurence na vnitřním trhu. Měnovou politiku. Společnou obchodní politiku. Ty budou státy (I-15) „aktivně a bezvýhradně podporovat v duchu loajality a vzájemné solidarity“ a „zdrží se činů protichůdných zájmům Unie nebo ochromujících její efektivnost“.
Do sdílené kompetence (I-13) přejímá: Vnitřní trh. Oblast svobody, bezpečí a justice (a dohadujte se, co to všechno znamená). Zemědělství a rybolov. Dopravu a energetiku. Sociální politiku, ekonomickou a sociální kohezi (že by sociální inženýrství?). Životní prostředí. Ochranu spotřebitelů. Bezpečnost veřejného zdraví.
Koordinovanou kompetenci vysvětluje čl. I-14 jako „přijetí opatření a zavedení iniciativ na zajištění koordinace s politikou Unie“ a patří sem (I-16): Průmysl, ochrana a zlepšování lidského zdraví, vzdělání, výuka řemesel, sport a kultura.
No a aby něco nechybělo, čl. I-17 stanovuje, že Unie může provést „patřičnou akci“, jestliže taková akce „se ukáže nutná v rámci politických postupů…k dosažení některého ze záměrů stanovených touto ústavou a pro který tato ústava neposkytla potřebné pravomoci“. Jednou z takových patřičných akcí, podle britského konzervativního europoslance Daniela Hannay, je už právě projednávaný zákon o „Statusu evropských politických stran“, podle něhož by do Europarlamentu směly jen ty strany, které mají politické zastoupení v nejméně čtvrtině členských států, přijímají bezvýhradně evropskou Chartu základních práv a nepropagují euroskeptickou politiku.
Ministr Svoboda Čechům také rád vypráví, že o suverenitu v EU nepřijdou. Možná by měl ještě upřesnit, jaká konkrétní suverenita jim zůstane.
|
|