Liberální demokracie – další matení pojmů
Pavel Bárta
Posledním objevem zkoumatelů společenského uspořádání je klasifikace demokracií na demokracie liberální a neliberální. Nic proti tvorbě pomocných klasifikací k tomu, aby se páně vědcovi dařilo lépe třídit zkoumanou otázku. Problémem se tyto klasifikace stávají ve chvíli, kdy se stanou nálepkou označující nepřítele takřka třídního.
Pojem liberální demokracie, dle výkladu Jiřího Pehe, znamená, že v zemi funguje ústavní liberalismus, tj. uspořádání chránící občanská práva a současně demokracie, jako princip distribuce moci volbami. Pokud je toto základem liberální demokracie, tak tento pojem není ničím novým, je pouze dalším pseudovědeckým ptydepe, které má novými slovy popsat dávno známé skutečnosti, tomto kraji světa, navíc, velmi důvěrně známé.
Pokud dělení demokracií na liberální a neliberální vychází z definic použitých Jiřím Pehe, neznamená to nic jiného, než jinými slovy položenou otázku, kde leží hranice mezi individuálními právy, která svému občanu společnost garantuje a mocí, která chrání společenskou strukturu před anarchií a bezprávím. Definice této hranice je ovšem úkolem v pravdě sysifovským, protože rychlost společenského vývoje jednou dosažený konsensus činí v krátké době zralým na redefinici.
Že sám formální znak demokracie, kterým je existence volebního aktu, nezakládá demokracii, víme z vlastní zkušenosti. Komunistický režim používal volební akt jako opakované stvrzování svojí nadvlády nad společností a parlament najmenovaný přes takovéto volby ke zpětnému potvrzování legitimity stranických rozhodnutí. I tato socialistická demokracie se vejde do Peheho definice „demokracie jako způsobu a mechanismu“. Pak ovšem apologeti „liberální demokracie“ zásadně mění základní definici demokracie. Demokracie totiž ve své podstatě neznamená distribuci moci absolutní, ale moci přesně definované ústavou a zákony, s omezením věcným, procedurálním i časovým. Jsou hranice moci, které demokraticky zvolený orgán překročit nemůže, jinak přestává jít o demokracii, přestože jí zůstává zachována fasáda voleb. Je zřetelné, že pro zavedení klasifikace demokracií na liberální a neliberální je nutné samu definici používanou demokracie rozšířit natolik, aby se do ní vešly diktátorské režimy, které ke stvrzování svojí legitimity používají právě formální volební akt.
Pak ovšem celý kolaps sovětské říše byl z tohoto pohledu pouhým přechodem od demokracie neliberální k demokracii liberální a v Iráku se pokoušejí okupační síly o tentýž proces. Stalin, Gottwald, Ceaucescu, Husajn jsou z tohoto pohledu neliberálními demokraty, neboť používali u svých režimů parlamentní fasádu, zatímco Hitler, který se bez parlamentu obešel, byl sprostým diktátorem. To jistě potěší všechny komunisty, kteří se za bytostné demokraty považovali odjakživa – a buržoazní liberalismus jim stejně nikdy nevoněl.
Jak jsem již uvedl, je věcí analytika, podle jakých pomocných definic se snaží problém rozebrat. Pokud ptydepe „liberální demokracie“ vstupuje do politiky, fakticky kastruje pojem demokracie a vytváří dojem, že demokracie je pouhý formát, který musí být nejdříve naplněn skutečným obsahem, nejlépe občanskou společností, která je demokracii nadřazena. Ve skutečnosti demokracie není formátem. Je společenským uspořádáním, které má svoje přísná a nepřekročitelná pravidla. A tato pravidla jsou překročena, kdykoli zazní požadavek, aby určitá společenská skupina, jakkoli definovaná, požívala zvláštních práv, která ji stavějí nad zákon a právo.
Oddělení demokracie jako metody a ústavního liberalismu jako obsahu v sobě skrývá další nebezpečí. Ústavní liberalismus coby obsah nadřazený formě (demokracii) může snadno degenerovat v podobu neustálého zavádění dalších a dalších opatření, práv a výjimek, která nakonec závaznost volebního aktu relativizují a tím poškozují celou demokracii. Poškozují právě to, co nezbytnou součástí demokracie je, ale co ti, kteří demokracii chápou pouze jako techniku vládnutí, z demokracie vyřazují. To, co začalo jako zajímavý pohled vědce na problematiku uplatňování demokracie, se snadno stane nástrojem demontáže, formalizace vnějších znaků demokracie, za kterou bude skutečná demokracie nahrazena vůlí občanské společnosti, pracujícího lidu, národa nebo jedné třídy.
Pavel Bárta
|
|