Média – velká voda
Petr Žantovský
(Příspěvek, v tezích přednesený na konferenci Média a povodně, kterou pořádalo Centrum pro média v Praze dne 2.října 2002)
Mluví-li se o chování, úspěších a propadech českých médií v průběhu letošních katastrofálních letních povodní, vyzdvihuje se obecně zpravidla prokázaná připravenost mediálního prostředí na krizové okamžiky, velké nasazení různých reportérů, zejména televizních, bleskové mediální odezvy na každý nový podnět, zkrátka zvládnutou informační roli a funkci, kterou by média měla mít za všech okolností za svou prioritu.
Teprve jistý odstup, v našem případě teprve zhruba dvouměsíční, umožňuje nejen posoudit denní stav vody na mediálních tocích, průtok, hustotu a míru intoxikace informací, které se k příjemci (čtenáři, divákovi) dostaly. Tento odstup umožňuje především i podstatně pozornější povšimnutí si, jak vlastně média, veškerá jejich specifika v našem prostředí, jejich moc i bezmoc i všechny jejich nemoci, a že jich není málo, uspěly tváří v tvář krizi. Zda byly obecné cechovní choroby přívalovou vlnou pro tu chvíli smeteny či aspoň upozaděny, čili zda se blýsklo na lepší časy, jak už to v Čechách při bouřích všeho druhu občas, byť bez výjimky trestuhodně nakrátko, bývá.
Tři chyby novinářské práce za velké vody a tři důsledky těchto chyb
I.
Ani povodně, stejně jako politické převraty, války a vracející se normalizační socialismus nedokázaly zahubit nemoc, jež je novinářství dána zřejmě geneticky do vínku, a tou je zjednodušení a věcně nepodložená, různě motivovaná, případně dokonce záměrně zavádějící a dezinformačně působící selektivnost mediální informace.
V daném – povodňovém případě mělo toto zjednodušení a tato selektivnost několik dobře viditelných průmětů.
Na první pohled patrný a řekněme vnějškový typ motivované (zde pouhou pohodlností samotných novinářů) selektivnosti byl fakt, že velká voda zajímala média víceméně jen do Prahy. Dostalo se nám ze všech stran obšírných a detailních informací o pohybu posledního kanálu na Starém městě pražském. Ale jakmile voda opustila Tróju, skoro jako by se nad vodou zavřela voda. Být občanem Děčína, asi bych si v tom okamžiku média právě nepochvaloval.
Řečená selektivnost ale v našem mediálním prostředí probíhá podstatně šířeji, sofistikovaněji a trvaleji, než jen jedním teritoriálním vymezením zpravodajského zájmu. Ukažme si to opět na příkladu. Našim novinářům se podařilo z nekonečně odborně, sociálně, demograficky, politicky atd. komplikované záležitosti, jakou je stoletá voda, vyrobit pohádku o Honzovi a drakovi. Příběh, která má prostinkou zápletku (teče hodně vody), jasné kladné a záporné postavy (trvale kladní jsou novináři, dočasně kladnými se stávají například záchranáři, humanitární organizace či zdravotníci, trvale záporný je establishment, reprezentovaný v Praze magistrátem a primátorem, jakož i kapitalisté, z jejichž nedbale odvedené veřejné zakázky – například Metra – vznikají škody a dlouhodobé dopady na obyvatelstvo, dočasně záporný je třeba ředitel ZOO, protože nestačil včas zahynout při záchraně lachtana, aby tak od novinářů dostal signum laudis, byť in memoriam – za sebe i za lachtana).
Příznačné pro tento typ novinářské pohádky je, že oním Drakem není povodeň, přírodní živel, katastrofa, nýbrž lidé, kteří nedokážou dělat zázraky. Novinář potřebuje pro svůj pocit důležitosti a světodějného významu osobního nepřítele, byť často kolektivně sdíleného. Takovým může být primátor či ředitel ZOO, nikdy ne kubík vody, jakkoli rychle tekoucí. Voda nemá politické ambice, nelze ji tlouci a nelze si na ní vytlouci cechovní ostruhy a zadělat si z ní na svou příští kariéru. Drakem musí být funkcionář. Jsme přece v Čechách.
I proto, jak pravil již primátor Němec přede mnou na této konferenci, zde by stěží mohl vzniknout Rudi Giuliani. Novináři by mu to nedovolili. Na rozdíl od těch amerických – ti jej víceméně stvořili. Sebrali se země starostovy zásluhy o záchranu New Yorku po leteckém útoku na WTC 11.září 2001 a z nich uhnětli mýtus. Naši novináři by ve stejné situaci reagovali opačně: sebrali by případné starostovy zásluhy, zametli je do kanálu a do novin napsali, že kulhá, má portorikánskou milenku a minulý týden projel křižovatku na červenou, pročež je zločincem, svého úřadu nehodným.
II.
Tím se dostáváme k chybě č. 2., a tou je neustálé prolínání propagandy zpravodajstvím, a to i tím povodňovým. Neschopnost nebo neochota většiny českých žurnalistů rozlišovat mezi zprávou a komentářem je fenomén, který si neseme rovněž už historicky, snad ještě z časů C.aK.Rakouska Uherska, kdy novináři balili různá jinotajná sdělení mezi řádky zpravodajství, aby unikli cenzuře. Vysokou školu této technologie jsme obdrželi za bolševismu a dodnes jsme se jí nezbavili. Mnozí se jí však ani zbavit nechtějí, protože ukrýt názor, postoj, stanovisko do zpravodajského žánru je přece tak lákavé a ve výsledku – vlivu na čtenáře prostřednictvím na první pohled seriózní, ale skrytě manipulující informace – tak efektivní.
Tak jsme se v průběhu povodní o jedněch funkcionářích (primátor Němec, ředitel ZOO Fejk) mohli nejen natvrdo, v komentářích takřečených přiznaných, ale i „soft“, mezi řádky zpravodajství, téměř non stop dozvídat, že jde o osoby zavrženíhodné a bezmála osobně odpovědné za dešťové průtrže, rozpínající se koryta řek a zatopený Karlín. Proč? Protože především osoba primátora (ředitel ZOO do toho spadl jen dočasně a téměř náhodou) je ikonicky spjata – v myslích našich novinářů - s nenáviděnou politikou ODS a jejího předsedy Klause. Protože naopak o Němcovo místo bude zanedlouho soutěžit v té velké loterii zvané komunální volby miláček médií Kasl se svojí skromně nazvanou stranou Demokraté Jana Kasla. Jakákoli zmínka o tom, že míra zločinnosti stávajícího primátora Němce poklesla, či snad dokonce že se dopustil nějakého chvályhodného skutku, by narušovala homogenitu již odstartované mediální kampaně na podporu demokrata Kasla, věru demokraticky (tj. přes spáleniště a zaplavenou Prahu) se deroucího na Němcův dnešní (a Kaslův předvčerejší) post. Rozdíl mezi Kaslem a Němcem je v tom, že Kasl hladí novináře po srsti (a tím zdaleka není míněna jen jeho nová manželka, ex-novinářka Jungrová), takže tito nebádají příliš nad tím, zda slova Kaslem vyslovovaná mají nějaký věcný obsah, či zda jde jen o zvuky, jejichž libost pro novinářovo ucho je přímo úměrná kvantu lichotek na jeho adresu, které tato slova provázejí.
To Němec ke své škodě neumí, protože kdyby startovní bloky v této všivé disciplíně byly nastaveny na jednu úroveň, snad by si i někdo z našich médiusů povšiml, že slova nemusí být jen šuměním deště, ale též prostředníkem sdělení.
Neštěstím velké části naší žurnalistiky je skutečnost, že výše uvedený paradigmatický paradox (tleskám líbivé obálce bez obsahu, ačkoli bych jako novinář měl mít povinnost pátrat po faktech, i když někdy třeba obrazně řečeno v kupce hnoje) je ani v nejmenším netrápí. Ono je to ostatně jednodušší a pohodlnější. Skutečnost mnohdy bolí. Ale ono je to taky přečasto finančně výhodnější, ale to je na jinou, podstatně širší debatu než je tato.
III.
A s tím konečně souvisí i třetí rys, poškozující jméno české žurnalistiky, a to i tváří v tvář povodním, a tím je setrvalá tendence novináře upřednostňovat vnější efet před věcnou skutečností. Do této kategorie spadají víceméně všechny výše uvedené příklady. Jeden za všechny: média se nezajímala, kolik lidí a zvířat zahynulo, nýbrž v přímém přenosu sledovala trápení lachtaního samce, hnaného toxickou řekou daleko od zoologického domova. Ale bohužel nejen to – tento příklad stojí za zápis do čítanek novinařiny: zatímco lachtan Gaston ve skutečnosti na „útěku“ (byl proti své vůli vyplaven proudem Vltavy z domovského bazénu) umíral hlady a nedostatkem kyslíku, naši novináři psali, že pluje vstříc svobodě a lepším zítřkům pryč z Fejkova trójského vězení – hloupější blamáž by nevymyslel ve svých nejlepších časech ani zkušený novinářský mystifikátor Jaroslav Hašek.
Jádro věci totiž není v tom, že zde pozorujeme plíživý proces bulvarizace médií. To je epizoda v procesu vývoje médií kdekoli na světě. Na konci této epizody by měl stát dvojramenný mediální svět, kdy jedním ramenem protéká ryzí spotřební zboží, informační bulvár, komerční produkt srovnatelný s podprsenkou nebo banánem: jde o věc rutinní spotřeby, zpravidla nikoli o hodnotu, z níž by se kdykoli v budoucnu generovaly hodnoty a produkty nové, či dokonce vyšší. Nu a druhým řečištěm teče proud seriózních médií, které rovněž (s výjimkou veřejnoprávních, kde jde o hybrid, alespoň u nás) produkují a prodávají zboží, ale zboží o kousek specifičtější, o informace. Informace má cenu vyjádřitelnou pouze a jedině hodnotou této informace v čase: záleží na její včasnosti, věrohodnosti a využitelnosti pro tuto chvíli i pro užití v příhodném čase budoucím, až na základnu dané informace přibude nadstavba informace další, detailnější, prakticistnější atp. Informace nebulvárního typu je zkrátka zbožím trvalejší hodnoty.
Proces, který tu zmiňuji, je zločinný tím, že umožňuje, a dokonce často podněcuje bulvarizaci médií považovaných za seriózní nosič informací. Jde tedy o dvojnásobný podvod na příjemce informace: za prvé mu prodáváme informaci, která má cenu X, ale chceme za ni cenu 3X, protože jsme to právě my, kdo informaci prodává, seriózní médium, jehož zboží přece vždy mělo hodnotu 3X. A tím – za druhé – zároveň znehodnocujeme všechny předchozí i budoucí „obchody s informacemi“, které podnikáme aniž bychom kápli božskou a příjemci vyjevili, že nejsme nic víc než bulvár, tedy maximálně v hodnotě X. Než na to příjemce přijde, utratí hromady reálných i virtuálních prostředků, investovaných do našeho bezcenného zboží. Což je jedno, subjektivní riziko takového podvodu. A druhé – horší – riziko: nelze bezpečně vyloučit, že postupnou bulvarizací celého systému mediálních informací nedojde k deformaci reality do podoby, kterou – zatím jen jako čitelně virtuální – modelují média. A to pak už je pohyb po neřiditelné spirále, který nemá se světem médií, byť i po česku pokřivených a nedokonalých, nic společného. To už je ryzí Orwell. Nicméně nelze vyloučit, jak bylo řečeno, ani jej. To však do značné míry záleží právě na novinářích a jejich míře odpovědnosti vůči čtenáři a své vlastní profesi.
Zůstaneme-li ještě u zoologického příkladu, je na tomto místě třeba říci, na čí vrub především padá odpovědnost za skutečnost, že výše popsaný neblahý rys stavu a vývoje naší žurnalistiky nejen nemizí, nýbrž extenduje, a nejen to: on se nestává ani v očích nastupující novinářské generace něčím překonaným, nedostačivým, handicapujícím či dokonce diskvalifikačním, nýbrž měřítkem, normou, pravidlem, z něhož vybočit jeví se činem trestuhodným a – přiznejme si – často i z pozic šéfredaktorů, editorů či vydavatelů nezřídka opravdu trestaným. Ujímá se tu předsudečné přesvědčení, že seriózní, věcný, faktograficky nosný a neemotivní tiskový či audiovizuální materiál je ztráta čtenářova a divákova času. Zpravodajové se tomu přizpůsobí nejrychleji: v jejich honbě za kratičkou informací to jde vcelku samo. Událost se popíše, došperkuje jedním lechtivým či slzyrvoucím detailem a jde se na další zprávu.
Jen zdánlivě hůř jsou na tom komentátoři, praví viníci bulvarizace seriózního tisku. Komentátor by měl být osoba nad jiné vzdělaná, obeznámená byť s malým výsekem reality, na nějž se specializuje, neměl by diletovat napříč obory a tématy, držet se svého kopyta a tím garantovat čtenáři či obecně příjemci komentáře maximální sumu informací, kontextuálních relací, analytické objektivizující sondáže, a tedy co možná největší svobodu čtenářova rozhodování, na kterou stranu sporu či problému, popsaného komentářem, se obrazně řečeno přidá.
Ne tak naši komentátoři. Až na výjimky spatřují svůj úkol v navršení jen těch argumentů, které potřebují pro podpoření svého vlastního, již dopředu zastávaného názoru, který je pak čtenáři vnucován jako názor, postoj či stanovisko obecně platné, skoro až závazné. Takový komentátor nepotřebuje fakta, potřebuje jen publikum. A protože specializace přináší nutně miniaturizaci (o kvalifikované rozbory z oblasti mykologie či dějin divadla stojí jen velmi malý výsek čtenářstva), nutí to našeho komentátora k tématické košatosti. Rozpřáhne své moudro do všech světových stran, zabere si pro sebe problematiku sudetoněmeckého revanše, téma dotací pro literární časopisy i epidemii leptospirózy. Jakékoli téma je našemu všeználkovi dobré, o čemkoli umí cokoli napsat a říci, jen když to vynese vidinu širokého publika.
Je asi zbytečné dodávat, že tito univerzální (ne)vzdělanci zpravidla píšou a plácají věcně úplné nesmysly (ty zoologicko-povodňové musel v tisku napravovat dokonce doyen české zoologie prof.Veselovský, tak nehorázné koniny se v novinách psaly z per renomovaných komentátorů i prostých popových zpěvaček, rázem – přítomností na názorové straně listu – povýšených do elitního klubu těch vševědoucích). To byla jedna, byť – zejména pro řečeného ředitele ZOO Fejka velmi trudná zkušenost. Tragičtější však je, že zde nejde o exces, nýbrž o programově plynoucí proces. Všeználkové z komentářových rubrik mrhají jménem nejen svého listu či elektronického média, ale doslova celého žurnalistického cechu.
Tři příčiny krušného stavu české žurnalistiky a jeden důsledek téhož
Příčiny stavu, o němž se ani s velkou tolerancí nedá říci, že je jen neuspokojivý, najdeme z největší části v předchozím líčení. Všeználkové, ať už v kůži více či méně komentujícího zpravodaje, či okázalém hábitu komentátora (často dokonce otevřeného prezentátora názoru listu či obecně média!), se vyznačují třemi vlastnostmi, které je diskvalifikují pro výkon práce novináře, chceme-li tuto profesi brát vážně a vážit si jí:
I.
Velká část novinářské obce je nevzdělaná, chybí jí nejen obecný rozhled, nadhled a tím i schopnost vhledu do problému a jeho řešení (a to už vůbec nemluvíme o nějakých – v naší novinařině do sféry sci-fi patřících základech logiky, axiologie – a ovšem etiky – o tom níže). Tento dilentantismus, zpravidla samotnými novináři eufemisticky kvalifikovaný jako „zasvěcené laictví“, je jednou z hlavních příčin věcné bídy mediálních informací. Druhou příčinou, k té první komplementární a vzájemně se synergicky podporující, je časté novinářské přesvědčení o tom, že onen diletantismus, neboli stav blaženého nevědomí, je jakousi výsadou této profese, integrální součástí jejího poslání. Novinář, kterého bychom modelovali podle kadlubu vzorového diletanta, dokonce vědomě odmítá být informován, protože mu to brání ve snadných závěrech, komplikuje mu to cestu k vytčenému cíli, který je (a jsme kruhem zpět na začátku) zpravidla propagandistický.
Sečteno a podtrženo: je lhostejné, chybí-li novináři kontakt s realitou záměrně a programově, nebo z hlouposti a neschopnosti realitu vnímat a strukturovaně chápat. Pokaždé je na konci takové situace zveřejněná pitomost, nemající za halíř informační hodnoty. Pardon: jednu hodnotu ta informace přece jen má, ale to je spíše informace o samotném novináři. Ale kvůli tomu, troufám si tvrdit, si lidé noviny nekupují a na televizi se nedívají.
II.
Právě popsaný novinářský diletantismus má jednu specifickou fasetu, která stojí za samostatné pozastavení. Tím, jak novináři chybí aspoň elementární fakta ze života, jaký opravdu je, a ne jaký vypadá po ranní poradě u šéfredaktora, chybí tomuto novináři též zkušenosti s řešením běžných i méně běžných problémů a situací, na jaké nenarazí ani v redakci ani doma v kuchyni.
Opět setrvejme u povodňových a zoologických příkladů. Jestli si něco média brala nejvíce na paškál u příslušných funkcionářů (primátor, ředitel ZOO), pak to byla jejich manažerská rozhodnutí. Potíž je však v tom, že žádný z těch statečných novinářů, kteří nejhorlivěji tepali magistrátní a jiné neřády, nikdy v životě nemusel řešit opravdu krizovou situaci. Zpravidla takový novinář ani netuší, že cosi, co se nazývá „krizový management“, je všude ve světě běžně vnímáno jako docela významná odborná disciplína, vyučují se jí zástupy top managerů podstatně mohovitějších firem, než je pražská ZOO (natož nějaká česká redakce), vyžaduje solidní odborné znalosti z psychologie, sociologie, základní orientaci v demografii, ekonomii, samozřejmě historii, zejména v jejích aplikovaných segmentech (dějiny vládnutí, rozuměj krizového managementu) atp. To všechno náš novinář neví a vědět nepotřebuje a často ani nechce. On je odborníkem jaksi „an sich“. Přesně ví, která rozhodnutí měl kdy primátor učinit a neučinil je, a která naopak učinit neměl, protože byla špatná až sebevražedná. A obdobně takový žurnalista má okamžitý přehled o problematice záchrany tisíců druhů zvířat ze ZOO, zná problematiku zoopsychologie, zná ekologické aspekty oboru, vyzná se v psychosomatických pochodech zvířat, a hlavně dobře ví, že sloni se nemají střílet a lachtani zavírat do bazénů. Výsledkem je – jak jinak – mediální blábol. Velká voda jich po mapě českých médií zanechala přehršli.
III.
A konečně třetí a poslední z klíčových faktorů, táhnoucích českou novinařinu ke dnu, je – opět z diletantismu plynoucí – sebestředný oportunismus, neschopnost obyčejné lidské empatie, vcítění se, absence zájmu o člověka, který je nahrazen profánním zájmem o osobní hmotný užitek, plynoucí z dobře prodejného novinářského braku, bulváru.
Novináři nejen ani za mák netušili, jak složité byly rozhodovací procesy při povodních, a to zdaleka nejen na top úrovních magistrátu atp, ale až po toho příslovečného posledního (chce se říci: z opačného pohledu prvního!) hasiče na zaplavené ulici. Novinář nevhlédl do nitra jejich každookamžitého rozhodování, protože ho v podstatě nezajímalo, skoro jako by se ho štítil. Laboratorně podrobil střípky odkoukané z reality svou apriorní posuzovací metodikou a vynesl verdikt. Čím hloupější novinář, tím ráznější verdikt.
Tato neschopnost empatie však není – poctivě řečeno – vynálezem mediálního světa. Je v našich povahách zakódována od dob dosti dávných a průběžně živena všemi totalitami, jimiž jsme v řádu stovek let prošli.Nicméně našeho novináře to nesmí nikdy svádět k pokušení vymlouvat se na obecnou absenci vlastnosti, kterou on má (či by měl mít) za jeden z hlavních pracovních nástrojů.
Jinak totiž i do budoucna bude platit, že naše média se – nejen v časech povodní – chovají víceméně stejně jako velká voda: bleskurychle zaplaví široké okolí, pak stejně rychle opadne a zanechá po sobě plíseň, infekci a všeobecnou nedůvěru. (A o to možná i některým médiím jde v první řadě, ale to už je opravdu na jinou úvahu).
Tak jako tak, mnohý český novinář by si měl tu a tam, až zase bude bádat nad příčinami čtenářské skepse, připomenout, že čeština je jediný ze známých civilizovaných jazyků, který zná (patrně z dob Havlíčkových se tradující) úsloví: „Lže, jako když tiskne.“ To nebude náhoda, co myslíte?
Petr Žantovský, 3.10.2002
Více na téma českých médií najdete v nové knize Petra Žantovského, která pod názvem „Procházka minovým polem české žurnalistiky po roce 1989“ vyjde v nakladatelství Votobia Praha v listopadu t.r. Kniha je neortodoxním, často konfliktním pohledem na některá hypertrofující, znepokojivá negativa českého mediálního prostředí, pokouší se je nejen pojmenovat a charakterizovat v jejich typických rysech a projevech, ale i hledat jejich příčiny a případně odhadovat nejasné perspektivy našich mediálních „lepších zítřků“. Žádejte u dobrých knihkupců!