Kdo chce veřejnoprávní televizi
Milena Varadinková
Mf Dnes 5.12.2003
Neustále se vedou debaty o tom, jakou funkci by měla plnit veřejnoprávní média, co do jejich vysílání patří, jak vysoké mají být poplatky, jaký objem reklamy smějí vysílat, jakým mechanismem (ne)smějí vysílání ovlivňovat politici, jak (ne)fungují mediální rady, jak jsou zpolitizované... Jenže všechny tyto otázky má smysl řešit až ve chvíli, kdy si odpovíme na otázku základní: Je existence těchto médií oprávněná? Kdo o tom rozhodne? Ptal se někdy někdo, zda si veřejnost vůbec přeje jejich existenci?
Veřejnosti se nikdo neptal
Veřejnosti se na to samozřejmě nikdy nikdo neptal. Tato média byla zděděna z minulosti, pouze se jim přestalo říkat státní a byla z rukou státu počátkem 90. let předána nikoliv do rukou veřejnosti, ale do rukou ekonomicko-politické lobby, která tato média dodnes plně ovládá. Tato média nyní neslouží veřejnosti, ale výhradně svým "majitelům" jednak jako zdroj financí, jednak jako nástroj pro politický boj a manipulaci s veřejným míněním. S vůlí veřejnosti to nemá společného vůbec nic. Neproběhlo žádné referendum s otázkou: "Chceme mít veřejnoprávní média?" Veřejnost nemá sebemenší možnost ovlivnit, na jakou propagandu budou povinně odváděné poplatky použity. Pokud bychom totiž měli připustit, že veřejnost tuto možnost má, museli bychom zároveň přiznat, že tuto možnost mají především politici, kteří jsou jedinými legitimními (protože volenými) zástupci celé veřejnosti. Jenže "majitelé" veřejnoprávních médií samozřejmě z plna hrdla křičí do svých mediálních tlampačů, že politici jim do toho v žádném případě mluvit nesmějí. Nikdo do toho totiž nesmí mluvit, kromě "majitelů" samých. Není však pravda, že by "majitelé" byli od politiky odděleni. Naopak, žijí s některými politickými kruhy v úzké symbióze. Stačí si vzpomenout na mohutnou propagaci Unie svobody Českou televizí zejména před volbami v roce 1998. Nebo na politiky, kteří přišli se spacáky podpořit stávkující zaměstnance ČT. Část politiků je totiž nedílnou součástí oné mafie, která ČT ovládá. Kromě lidí s touto mafií přímo spjatých však existuje ještě jedna skupina obhájců "veřejnoprávních médií". To jsou zastánci socialistického konceptu, že je třeba veřejnost převychovávat, vzdělávat, dbát na to, aby veřejnost měla správný vkus, aby neholdovala jen pokleslé zábavě, aby byla krmena vhodnými informacemi. Jenže pak se naskýtá otázka: kdo má právo za peníze všech vychovávat koho? Kdo má právo se prohlásit tím arbitrem vkusu? Kdo určí, které informace jsou ty vhodné a které už ne? Ministr kultury?
Dobrovolné poplatky
Ani argument, že veřejnoprávní média existují i jinde, nedává uspokojivou odpověď na tyto otázky. I tam jsou veřejnoprávní média spíš reliktem minulosti, byť ne minulosti totalitní. I tam jsou jakousi formou náhrady za původní státní monopol na vysílání z doby, kdy z technických i ekonomických důvodů bylo možné provozovat jen jeden nebo několik málo televizních kanálů. I tam se přece vedou diskuse o tom, zda je jejich existence oprávněná i dnes, kdy se díky satelitům a kabelové televizi dá počet dostupných televizních kanálů počítat na stovky. Jsou lidé, kteří se domnívají, že bez veřejnoprávní televize tato společnost zdegeneruje, utopí se v morálním bahně nevkusné zábavy a nastane úpadek veškeré kultury. Ale jsou také lidé, kteří si to nemyslí, protože své spoluobčany nepovažují za nekulturní tupce, kterým je třeba nejprve sebrat jejich peníze, aby je za tyto peníze mohla ona mafie povznášet, převychovávat a jimi manipulovat. Abychom demokraticky zjistili, zda má "veřejnoprávnost" více zastánců než odpůrců, museli bychom dát slovo nejen hlasitým "majitelům" veřejnoprávních médií, ale opravdu veškeré veřejnosti. A toho lze dosáhnout buď referendem, nebo - a to je mnohem lepší a levnější způsob - uzákoněním dobrovolných koncesionářských poplatků. Ta část veřejnosti, která vidí existenci veřejnoprávních médií jako správnou a nezbytnou, bude ráda a ochotně tyto poplatky platit třeba i vyšší než doposud. A naopak ta část veřejnosti, která tato média považuje za zbytečná, či dokonce škodlivá, jim nebude platit nic. Podle objemu vybraných prostředků se pak přizpůsobí i objem vysílání. Budou-li to veřejnoprávní média dělat dobře, mohou získat od spokojené veřejnosti ještě větší objem peněz, než dostávají dnes. V opačném případě jim veřejnost přestane na jejich činnost přispívat a tato média ve své stávající podobě zaniknou.
Autorka je programátorka
|
|