Ve svých sedmnácti letech jsme  spolu s kamarádem snili o výletu do Paříže. Měli jsme peníze, měli jsme sen, ale neměli jsme povolení vycestovat. Byl rok 1986.

     Jenže ty pravé sny člověk nezapomíná, jdou s ním životem jako řádek v seznamu, který ještě není prožit, aby jej bylo možné odškrtnout. Svůj sen jsem si splnil až na podzim roku 2013, kdy jsme s manželkou odletěli  s plány na víkend v malém hotýlku na Montmartru, kde snad bude možné ještě dohledat poslední zbytky Belle epoque. Nechci psát o nezpochybnitelných půvabech města na Seině, které jsou všeobecně známy, budu psát o pocitu ze současné Paříže, která je opakem snu o krásném životě v ovzduší svobody a lehkého bytí, jak může být často vnímána prostřednictvím prezentace v médiích.

     Prvním šokem byla již třetí stanice v příměstském vlaku z letiště Roissy směr Gare du Nord.  Do prázdného  vlaku nastoupilo několik set obyvatel tohoto města řekněme nepůvodního typu.  Nejde o to, že jich bylo tolik, nejde o původ, jde o pocit, který se člověka zmocní. Jejich pohledy byly plné sebejistoty a arogance. Tehdy jsem byl poprvé členem menšiny v Evropě. Ne proto, že jsem byl přečíslen, ale proto, že mi bylo zcela jasně dáno na vědomí, kdo je pánem. Původní Francouz sedíc naproti mě s pohledem zabořeným z okna vypadal jak socha. Působil jako dinosaurus, který měl už dávno vyhynout a jen shodou náhod se ocitl na stejném místě.

     Dlouhé a drzé pohledy jsem opětoval a neurvalé chování jedné madam, která si myslela, že když se na mě oboří, tak vstanu,  jsem ignoroval doprovázejíc svoje gesto tvrdým pohledem do jejích očí. Smiřovala se s tím nerada a bylo znát, že není zvyklá na asertivní chování. Doufám, že je ctihodnému čtenáři jasné, že nešlo o uvolnění místa, ale o styl kterým jsem byl vyzván.

     Na stanici Gare du Nord jsem s ulehčením vystoupil doufajíc, že přestupem na metro se situace změní. Nezměnila. Podzemní labyrint byl plný nepůvodních pařížanů i když uznávám,  že v tak velkém přestupním prostoru se začalo obyvatelstvo trochu míchat. Lístky na metro jsem neměl, automaty nefungovaly.  Jediný člověk, který mi mohl mezi stovkami lidí pomoci byl afričan s červenou páskou securité přes špinavou šusťákovou bundu.  Na moji prosbu o pomoc s automaty reagoval rázně: „Nevadí, že nemáš lístek, vem si kufry a jeď, jeď!! Ok, tak jsem jel, jel. Opravdu nevím, proč byl nervóznější ne já. No tak dobře, asi to tuším.

     Place d´Abbesse, na kterém jsem vystoupil, bylo malé krásné náměstíčko uprostřed Montmartru a hotýlek s výhledem na Eiffelovku (tato čtvrť je na kopci), mě přesvědčil, že jsem konečně v Paříži. Poté, co jsme uklidili koupelnu od slizu a vyvětrali, tak jsme vyšli objevovat Montmartre.  První co nás napadlo byl park pod Sacré Coeur. Policisté nikde a celý park obležen skupinami Afričanů, kteří se na Vás pověsí s pofidérními hrátkami, které se nedají rozeznat od reje kapsářů. Policisté nikde. Stejně tak pod kopcem na Pigalle. Afričané, Arabové, Pakistánci ..... Sedí a koukají, koukají na Vás a těžko říct, co si myslí. Já jsem se taky koukal a myslel jsem si, jak je možné, že v pátek ve tři odpoledne je plné město těchto multikulturních nových evropanů? Zřejmě mají dovolenou jako já.

     Je potřeba také říct, že Montmartre je součástí osmnáctého okrsku a za kopcem je  Saint Denis, což je čistě multikulturní čtvrť. Pokud jsme jeli do středu Paříže, situace se výrazně „ředila“. Přesto ve mě zústala z našeho výletu tíseň. A zústala ve mě navzdory mým dobrým zkušenostem z ročního pobytu v USA a letošního pobytu v New Yorku, kde je právo beze zbytku prosazováno všude.

     V čem je tedy rozdíl?  Státy západní Evropy se už dávno vzdaly  novým příchozím. Ti si potom vynucují další a další ústupky řevem nadáváním do fašistů, xenofobů a rasistů. Pak dostanou téměř vše co chtějí. Jsou ekonomicky zajištěni bez práce a to dlouhodobě (na rozdíl od USA), jsou jim tolerovány i kriminální činy, je jim tolerována jejich touha nás podrobit, co beze studu píší na své transparenty.

     Odlétal jsem a říkal si, co se asi tak může stát když bude Francie potřebovat utáhnout kohoutky sociálních dávek? To se ovšem nestane, je to absolutně nepředstavitelné – jediným důsledkem by byla občanská válka a v dohledu nikdo, kdo by chránil masově veřejný pořádek. Západní Evropa si sama dala šach, a uprchlická vlna je tahem na šach mat.

     Nepřekvapily mě útoky na Charlie Ebdo tak stejně, jako mě nepřekvapili současné útoky.  Když Vás někdo nenávidí a vyjídá Vás, opovrhuje Vámi a slibuje Vám vyhlazení, asi těko můžete čekat něco jiného.  Opravdu je mi jasné, že nejsou všichni teroristé a že hodně z nich je frustrovaných. Ono totiž na dávkách to opravdu není žádná láce – co chcete celý den dělat že?  Můj pohled není černobílý, vím že jsou přistěhovalci, kteří pracují, ti ale na ulicích nebyli, prostě proto že byli v práci.

     Moje osobní zkušenosti říkají – každá imigrace je potenciální a nadbytečná zátěž. Pokud, tak spíše americký systém – chceš, tak pracuj. My ti nabízíme možnosti, ne financování tvé představy o životě. Chceš být občanem s právy? V pořádku, rozhodujeme ale my, a to jen v případě, že naší společnosti budeš k užitku. Pokud se budeš  brojit proti našemu státu, či podporovat ideje odporující našim svobodám, čeká Tě kriminál a pak deportace.

     Francie je v rozkladu svého národního státu. Zatím to není patrné, extrémně levicové elity Evropy a média ovládaná stejným ideovým zázemím nechává spát národy Evropy, zatím co rozkladné procesy už dávno začaly. A není to jen Francie – Švédsko, Německo a Belgie jsou dávno za hranou návratu.

     Česká republika je, zatím, národní stát. Je otázkou dneška, kde se vzali extrémistické levicové elity a proč ještě stále drží celou společnost v šachu. Nepodezírám je, že nikdy nebyli v Paříži, podezírám je, že tam jezdí hýkat štěstím, jak je ta nová Evropa jiná, jak ty prohnilé a sviňské národy Evropy rychle mizí.

     Jel jsem za svým snem, pravděpodobně do jiné Paříže, do města z osmdesátých let. Potkal jsem pomník multikulturalismu a za těch 48 hodin dík – bylo toho dost.